|
Robinson JeffersHarr - Osobnosti - 09. 03. 2008 - 7540 přečtení
Profesor Lawrence Clark Powell: přítel a znalec díla R.Jefferse
Jeho otec byl přísný presbyteriánský duchovní. Vyučoval na teologickém semináři. Byl výborným znalcem latiny, řečtiny, hebrejštiny a arabštiny a velkým milovníkem antiky, což Robinovu tvorbu silně ovlivnilo. Velmi záhy poznal Evropu, mezi 12. a 15. rokem navštěvoval školy ve Vevey, Lausanne, Ženevě a Lipsku. V 15-ti letech vstoupil na univerzitu v Pittsburghu a v 18-ti složil zkoušky na Occidental College v Los Angeles. Dále studoval na universitách v Curychu a v Kalifornii. Už tehdy však byl nezlomně připoután ke svému největšímu životnímu zájmu - poezii. Na univerzitě se seznámil s Unou Kusterovou, jeho životní láskou, s níž se
MYS KARMEL Mimořádná trpělivosti věcí! Toto krásné místo, zohyzděné kupou předměstských domů - ach, jak bylo krásné, když jsme je uviděli poprvé, tu neporušenou plochu máku a lupiny, obehnanou hradbou nedotčených útesů, kam nic neproniklo, jen dva tři pasoucí se koně či několik dojnic, které se třely bokem o výstupky skal! Teď už toto místo poznalo kazisvěta. Dbá o to? Ani trochu. Má nekonečně času. Ví, že lidé jsou příboj, který stoupá a časem se změní v odliv, a že všechna lidská díla zaniknou. A zatím obraz prvobytné krásy žije v samém jádře žuly, neohrozitelný jako bezhraniční oceán šplhající na náš útes. - Pokud jde o nás, musíme odvrátit mysl od sebe samých, musíme trochu odlidštit svá hlediska a najít sebejistotu jako skála a oceán, z nichž jsme byli uděláni.
V roce 1938 prožívá období krize. Tato krize není způsobena ničím jiným, než blížící se druhou světovou válkou. Byl dobrovolným pracovníkem v protiletecké obraně. Miloval přírodu i s její krutostí a nade vše pak svou ženu a vše co psal, bylo vlastně určeno pro ni. Velice si s ní rozuměl, a často ji obsazoval do svých básní jako symbol krásy, dokonalosti a lásky. Proto když zemřela, byl jeho život po psychické stránce u konce. Památník R. Jefferse s Karmelu
ELEGIE PRO UNU Jestliže je čas toliko jiný rozměr, pak vše co umírá, zůstává naživu; není vyhlazeno, ale jen posunuto z našeho obzoru. Una dosud žije! Je tomu hrstka let - jsme milostnou dvojicí, lační jako jestřábi, jinoch a dívka již jednou vdaná. Je tomu hrstka let - jsme oba mladí, statní a urostlí a radostně se lopotíme na stavbě našeho domu. Potom ona v širokém okně k moři s nekonečnou vytrvalostí, ale nikoli s velkou trpělivostí učí naše syny číst. Je tam stále se svou krásnou bledou tváří, s těžkým vlasem, s velkýma očima, které sklání do stránek knihy. A je tomu hrstka let - sedíme se svými dospělými syny v pohupujícím se motorovém člunu, který se vzdaluje od Horn Headu v Donegalu, a pozorujeme polární kachny, provádějící šaškovské přemety podél tisíc stop dlouhého útesu a hledíme na tereje, padající jako hvězdy střemhlav k mořské hladině; její velké modré oči překypují divokou krásou. Anebo kráčíme v Orknejích, v tajemném ovzduší obrovitých balvanů, které tam stojí, vztyčeny na úsvitu světa neznámým plemenem k poctě zapomenutých bohů, a matně rozeznáváme v hlubokém severském šeru velké hejno divokých labutí, klesajících z mračen k popelavému jezeru. Una maličko pláče pro blaho krásy. Jenom návrat domů k naší milované skále přes šedý a bezvěký Pacifik v ní probouzí obdobnou radost. Je možné, že všechny tyto naše osudové zážitky jsou pevnými body vracejícího se okruhu času a trvají věčně... Je to zlé. Una zemřela a já jsem ponechán čekání na smrt jako bezlistý strom, čekající, až shnijí kořeny a strom padne. Nikdy jsem si nepomyslil, drahá, že bys mne opustila. Věděl jsem, že jednou zemřeš, raději bych byl zemřel první, ale zemřelas ty první. Je to docela přirozené: protože jsi milovala život, muselas zemřít první, a já, který jsem o život nikdy mnoho nedbal, musím přežít. Život je levný v těchto dnech je nám měřit svou sílu s Asií, jsme levní jako prach a smrt je také levná, jenže - nikoliv ta její! Je to obvyklá věc: umíráme, přestáváme existovat a ti, kdo nás milují, se utápějí v zármutku a v alkoholu, čtvrt galonu o půlnoci a po číškách ráno - nebo jdou hledat jinou lásku; ale ty a já alespoň nejsme směšní. Je opět září. Šedá tráva, šedivé moře, inkoustově černé stromy plné bělobříškatých racků, křičících v šeru na větvích a štěkajících jako psi - a tato strašlivá ztráta! Uplynul rok. Ona zemřela a já žil po celý dlouhý rok z měkkých trouchnivých pohnutí, z marného trýznění, z opilé lítosti, z těžkého žalu a šedavého popelu, ach, pro smilování boží! Ne že bych byl osamělý, protože zde nejsi. Jsem osamělý; jsem zmrzačený, neboť jsi byla částí mne samotného; ale muži to snášejí. Stárnu a má láska zašla: je nepochybné, že mohu žít bez tebe, hořce a snesitelně. Pro to nenaříkám. Mou trýzní je paměť, mým hořem je, že jsem viděl korouhev a krásu tvého statečného života, jak jsou vláčeny v prachu ponurou cestou k smrti. Že jsem tě viděl poraženou, tebe, která jsi nikdy nezoufala, procházejíc slábnutím a utrpením - do nicoty. Je to obvyklé, věřím. Byl jsem toho svědkem a doufám, že jsem tě nikdy nezklamal. Myšlenka hodná opovržení - zda jsem tě zklamat či nikoli! O mne nešlo! Já neumíral! Je smrt hořká, má nejdražší? Je to nicota. Je to mlčení. Ale umírání může být - hořké. V tomto černém roce jsem často myslil na siláka Hungerfielda, muže od Koňské říčky, který zápasil se Smrtí - hmatatelně, jak řekli svědci, hrdlem proti hrdlu, s hněvem proti hněvu ve tmě - a přemohl ji. Kdybych já byl měl odvahu a naději - nebo ryzí hněv - byl bych nyní nepochybně zajatcem Smrti, nikoli jejím přemožitelem. Byl bych se svou nejdražší v pusté temnotě, kde nic nezraňuje. Nevzpomínal bych na tvé stříbrem obložené zrcátko, o které jsi mne požádala, posadivši se potom na lůžku, aby ses podívala na svou tvář, maličko pozměněnou. Byla jsi ještě krásná, ale nikoli už - jako dříve - podobná sokolu. Neřekla jsi nic; povzdechla jsi a odložila zrcátko; a já se provinile usmál, zatímco mi slzelo srdce, a řekl jsem, že vypadáš dobře. Ty lži - neupřímné, zoufalé, nepřesvědčující lži, zatímco jsi ležela umírajíc! To jsou důvody, proč chci opět psát verše, proč chci ohlušit paměť a na chvíli ji uspat. Nikdy se nestrachuj: nezapomenu na tebe - dokud nebudu s tebou je to už jen hra a sebeklam: ty mne nemůžeš slyšet, ty nejsi. Nejdražší...
Zemřel v podstatě sám ve své Jestřábí věži dne 20.1.1962, ač byl obklopen láskou syna Donnana , jeho ženy Lee i čtyř milovaných vnoučat. Bez Uny totiž byla jeho samota neporušitelná. V době jeho skonu se strhla prudká sněhová bouře. Třicet osm let tu nikdo neviděl sníh.
Někdo z Jeffersových přátel napsal po jeho smrti: "Jeffersův nedávný skon mne tak nezkrušil. Zkrušilo mne, když v září 1950 zemřela Una, neboť jsem věděl,že to také zemřel on sám."
S Jeffersovým dílem, v němž se slučují výboje moderní poezie s realistickou prostotou klasické literatury, je možno názorově souhlasit, či nesouhlasit, ale nelze jej pominout jako básníka a nelze nepocítit sympatii k jeho tvrdému boji o poezii a poznávanou pravdu. Se svou žulovou charakterností, se svou až kamenickou vášní v otesávání vět, podoben tisíciletým balvanům na břehu moře, podoben dravým a obdivovaným jestřábům, se svou tvrdostí skutečnou a předstíranou, se srdcem, které jako by protrpělo všechny tragedie člověka, Jeffers tragik i lyrik, baladik i epik, myslitel i básník, vizionář i realista, člověk nejvýš politický i výsostný osamělec, se všemi těmito protikladnými stránkami své poezie i osobnosti je zjevem, u něhož přívlastek "velký" není jen prázdnou lichotkou.
Jestřábí věž
Básně, poemy - dramata Tamar a jiné básně" (1925) - 1. úspěch Básně z Jestřábí věže (VB, Praha, Československý spisovatel 1964) Maják v bouři (VB, Praha, Československý spisovatel 1983) Cawdor (Cawdor; BB, Praha, Práce 1979) - poema Hřebec grošák - poema Mara (Mara; BB, Praha, Československý spisovatel 1958) - verze řecké legendy o Orestovi a Elektře, veršovaná povídka - o muži, který řval po pravdě a nesnesl její první nejmenší záblesk Medea (Medea; D, Praha, Dilia 1961; Praha, Dilia 1962) Pastýřka putující k dubnu (The Loving Shepherdess; BB, Praha, Mladá fronta 1961)- poema Sbohem, moře (The Beginning and the End; BB, Praha, Mladá fronta 1968) Tři tanečnice (The Songs of the Dead Men to the Three Dancers; BB, Praha, Nadace Lyry Pragensis 1993) Ženy od mysu Sur (Women at Point Sur; BB, Praha, Mladá fronta 1965) - poema Žena z Kréty (The Cretan Woman; D, Praha, Dilia 1975)
Čerpáno:
Cawdor - doslov Robinson Jeffers - Wikipedia Obrázky - Altavista Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]  Upozornit emailem  Vytisknout článek
Komentáře na Facebooku: Komentáře na Postřehu:
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
"Dávaje přednost kráse mimolidského vesmíru hvězd, mořské žuly, jestřábů a
Myslitel a básník Robinson Jeffers se narodil 10. ledna 1887 v Pittsburghu, ve státě Pensylvánie.
Během 1.světové války, ač velmi silný antimilitarista, se rozhodl splnit svou občanskou povinnost a dal se zapsat k výcviku v balónových oddílech. Nikdy však nebyl povolán.
