Byla skoro tma, když konečně dorazili. Zdrželi se ještě nákupy a navíc v březnu, i když už jaro pomalu vítězilo nad zimou, byl den pořád krátký.

„Hned ráno musíme pro vodu!“ Konstatovala Jitka. Byla to docela zbytečná věta, protože chodit ke studánce byl letitý rituál. Přesto, že stačilo otočit kohoutkem v kuchyňce. U studánky byla příležitost setkat se s ostatními chataři, popovídat si a probrat celý uplynulý týden. Ta tradice vznikla před lety, kdy ještě nebylo samozřejmostí mít kouzelný kohoutek v každé chatce. Dodržovala se přesto, že většina pracně přivezené vody končila v neděli na záhonech pod okny.

„Já vím!“ Odvětil jí sporadicky Pavel. A dál se věnoval tomu šílenému stěhování všech věcí z auta do prostoru kůlny, sklepa či lednice. Začínaly akorát televizní noviny, když si konečně otevřeli lahvinku Modrého Portugala. I to byl rituál. V krbu praskala březová polena, přes zábradlí verandy se provětrávaly přikrývky, aby se zbavily zatuchliny získané týdenním monotónním ležením. Zůstala jenom zalézající a ledová vlhkost. I přes televizi bylo slyšet, jak si vítr hraje s větvemi stromů blízkého lesa. Při reportážích mapujících nervozitu a šílenosti dnešního světa se navzájem ujišťovali, jak je nádherné mít právě takové místo, kam se dá odjet, utéct. Byli spolu 25 let a dalo by se říct, že se za tu dobu dvě buňky dokázaly sloučit v jeden živý organismus, který občas narušovala jenom Jitčina bezmezná a nekontrolovatelná žárlivost.

Dlouhá léta končili pátek na chatě lahví vína, jen jako by se jim stále hůře v sobotu ráno vstávalo. Roky nezastavíš.

„Tak z postele! A honem! Je potřeba vyndat ze sklepa kanystry a lahve!“ Budila ho po ránu Jitka. Nejdřív byl pěkně nevrlý, ale potom si uvědomil, jak je venku krásně. Jitka měla pravdu. Byla by škoda tak krásné ráno prospat.

Ke studánce to byl skoro kilometr. Tam už svou zásobu kanystrů plnila paní Vílová. Míla Vílová. Droboučká ženská, činící dojem, že jí v pase musí přelomit i jemný ranní vánek. Snad právě její křehkost Pavla vyprovokovala k velmi nebezpečnému činu. Z obecného hlediska udělal jenom to, co bylo běžnou normou slušnosti. Ovšem Jitčin úhel pohledu byl zásadně jiný. Bylo bezpečnější v plavkách a bez kyslíku za větrné smršti zdolat osmitisícovku, nebo skočit z letadla z rozebraným rogalem pod paží a doufat, že ho stihne během volného pádu složit a doplachtit na něm bezpečně na zem, i když to na první pohled nijak adrenalinově nevypadalo. Nabídl totiž té křehounké paní Míle galantně svou pomoc.

„To nemyslíš vážně!“ Ostře projevila nesouhlas s jeho počínáním Jitka. Ale Pavlovi už nemohl v rozhodnutí zabránit ani sám satan.

„No co?“ Opáčil „Přece nenechám dřít se tu drobounkou ženskou. Takový nevychovanec nejsem!“

„Chodíme sem přibližně dvaapadesátkrát do roka a najednou tě popadne záchvat galantnosti? Nezdá se ti to divný?“ Jitka byla rozzuřená. Znal jí takovou. V takových chvílích si nebrala servítky a dokázala být i pěkně vulgární.

„Ještě posledně tu byla s přítelem a teď je sama! Nevidíš? Nenechám ženskou se tolik dřít!“ Zopakoval ještě znovu, jako by to nebylo dostatečně jasné!

„Hlavně že necháš klidně dřít se mě!“ Jitka se chovala jako malé paličaté dítě. Pavel nechápal, kam tím míří.

„No jí kárku vezmeš a co já? Já když tu nechci strávit celé dopoledne, tak si ji potáhnu sama, co?“ Pavel zavrtěl hlavou.

„Jednu můžu tlačit a druhou táhnout! Jsem chlap, tak něco snesu, ne? Nekomplikuj to!“ Jenže Jitka si právě pomyslela cosi o komplikacích. Chlap ale na ho...! Bylo jí úplně jedno, že Míla byla u toho a slyšela to. Taková coura. Ani nebyla vdaná, tak se nemůže divit, že si ten její sbalil fidlátka a zmizel!“ Míla se vděčně podívala Pavlovi do očí a tvářila se, že Jitčina slova neslyší.

„Počkejte chviličku!“, řekl paní Míle, zatímco otevíral branku. „Vyložím jenom naší vodu a hned jsem u vás.

„Jestli to uděláš, nemáš se kam vracet!“ Procedila na to Jitka mezi zuby. Teď se tvářili, jako by nic neslyšeli oba.

Jak uklízel postupně lahve do letité dřevěné basičky a kanystry rovnal na hrubou betonovou podlahu sklepa, uslyšel ránu dveří a rachot klíče v zámku.

„A máš po těch svých rejdech! Prasáku!“ Uslyšel Jitku za dveřmi a ještě její drzý výsměch. Zněl, jako by někdo kovovou rukavicí přejížděl po skle. Odporný zvuk.

„NEJSEM PŘECE TVŮJ VĚZEŇ!“ Zakřičel zpátky, ale hned si uvědomil, že tím ji asi neoblomí. Štvalo ho to. Styděl se za to, co před chvilkou u studánky jeho žena vypustila z úst. Přece žádná ženská si nezaslouží slyšet urážky jenom pro to, že zůstala sama!

„Nemůžeš přece nikoho vlastnit!“ Odtušil ještě už klidným a vyrovnaným hlasem. Přešel mezitím ke sklepnímu okýnku a poměřoval ho očima. Řešil dilema, jestli se má zkusit skrz procpat, nebo ne. Přemýšlel, jestli když to zkusí, projde na zahradu, nebo zůstane za břicho viset jako zátka v sudu. Bříško mu totiž začalo poslední roky trochu růst!

Byl už skoro venku, když zaslechl z oka Jitčin hrubý hlas.

„Klidně si sbalte tu svojí káru a práskejte domů! Pavel už dneska nikam nepůjde! Nechce se mu! Před chvilkou mi to jasně sám říkal!“ Sklepní okýnko bylo přímo proti brance, tak slyšel dobře každou hlásku i viděl, jak se paní Míla tváří. Tvářila se velmi rozpačitě.

„Nezlobte se, ale mám to do docela velkého kopce. Nemohla by jste se pana manžela ještě jednou zeptat...?“ Zkoušela to velmi slušně a opatrně. Díky nabídnuté pomoci totiž nabrala víc vody než by si vzala, kdyby byla sama. Nechtělo se jí vylévat dva tři kanystry, když už byla skoro doma.

„Řekl, že nikam nepůjde, tak se mu asi nechce a já budu ten poslední, kdo ho bude přemlouvat!“ Odsekla jí ale Jitka jedovatě. Pavel zpola v okýnku se bál, aby Míla neodjela. Nechtěl vypadat jako nevychovanec a hlavně tlučhuba.

„Nebojte se Mílo, za chvilku jsem u vás!“ Zakřičel. Jenom si tady něco dodělám!“ Nechtěl křičet na celou kolonii, že ho manželka zamkla ve sklepě. Jenže svým křikem upoutal pozornost nejenom paní Vílové. Jitka byla venku skoro okamžitě. Stála nad ním, třásla se jako by měla zimnici. Křičela.

„Nepůjdeš nikam! Protože jestli odejdeš, vezmu sekyru a posekám všechny stromy! Rozbiju okna a ještě chatu vlastnoručně podpálím!“ Věděla totiž, jak Pavlovi na zahrádce i chatičce záleží. A aby ne. Kam se koukl, tam byl kus jeho námahy a rybník potu. Všechno tu z ničeho, pomalu a postupně vybudoval sám. Teď se drápal pomalu ven a bylo mu jasné, že jenom urážkami a slovy to nemůže skončit. Na to byla Jitka rozčilená příliš. Kdyby byl sakra alespoň obratnější. Poslední dobou si připadal neohrabaný jako medvěd.

Jakmile se konečně postavil na nohy, stála před ním jako golem. Rozložitá, rozzuřená. Klidně ji obešel a kráčel k brance. Říkal si, že je dobře, že je teprve březen a že tu ještě moc sousedů není. Nerad dělal divadlo. Neměl herecké buňky. Jitka po něm skočila, když ji míjel, jako jedovatá kobra. Chtěla ho chytit za vlasy, jenomže on chodil ostříhaný tak nakrátko, že se jí ruka svezla a zachytila se až o ucho. Byla překvapená, ale s cílem asi i spokojená. Silně na boltec tlačila a kroutila ho, jako by to byl kus papíru který je nutné zmačkat a spálit. Prudce trhnul hlavou a projela jím obrovská bolest. Potom už nic. Na krku cítil příjemné teplo, ale mohl klidně jít dál, až k brance. Viděl jak si paní Míla dala udiveně ruku před ústa a když se otočil i to, jak Jitka šokovaně stojí s čímsi zkrvaveným v ruce. Nepřemýšlel, co se mohlo stát. Byl jen nevýslovně rád, že je konečně osvobozen a že může jít pryč. Bolest skoro nevnímal!

„Proboha, pane Džbáne! Tak vy kvůli mně ještě cedíte krev!“ Vykřikla překvapeně s rukou stále před ústy, když se chápal rukojeti káry.

„Pro krásnou ženu jako jste vy, je mi potěšením!“ Hodil jí pyšně kompliment a potom kráčeli mlčky. Chvilku.

„Musím vám dát na ucho alespoň kapesník! Teče vám z toho krev pořádně!“ A přitiskla mu svou dlaň s kapesníkem na ucho. Působilo to zároveň jako anestetikum i jako hojivá mast. Připadal si absolutně báječně a snad prožíval i rozkoš. Bylo krásné cítit sametově něžnou drobnou ručku na svém těle.

„Proboha ona vám to ucho utrhla!“ Řekla později překvapeně, když všechna voda byla vyndána a kára uklizená. „Jak tohle můžete vydržet!“ Nevěděl, jestli měla na mysli bolest od utrženého boltce, nebo soužití s Jitkou. Nejspíš to soužití...

Stála před ním, koukal jí do očí, zatímco ona mu ošetřovala co zbylo z ucha. Stála před ním, viděl i rty, pohybující se, a rozkošně se zvedající hruď při každém nádechu. Ani nevěděl, co ho to popadlo. Obejmul ji rukama kolem pasu. Přitiskl ke svému tělu a cítil se božsky. Ona sebou ani netrhla. Naopak, vypadala velmi spokojeně.

„Taky už se tam nevrátím. Nikdy se k ní nevrátím. Nechám jí všechno, jen když už jí nikdy neuvidím! Budu spát klidně pod mostem! Všechno je mi jedno!“

„Nemusíte přece spát pod mostem. Já tu mám místa dost, a nejenom tady na chatě. Mám spoustu místa i doma“ Říkala měkce, zatímco mu láskyplně, tak jak byla v obětí silných paží připevňovala náplastí sterilní čtverečky k hlavě. „Tak a je to! Poznamenala když odložila pásku s nůžkami za záda na stůl. „Ale možná by to chtělo zajet k lékaři! Radši!“

A tak to prostě v životě je. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu... Jistě to sami znáte.