"Snad největší cena poezie spočívá v tom, že znamená čestné setkání s pravdou, která nás přesahuje v čase i prostoru."

Jaan Kaplinski

Jaan Kaplinski se narodil 22. ledna 1941 v estonském Tartu jako syn Poláka a Estonky Vyrůstal bez otce, který byl vězněn a popraven během první sovětské okupace Estonska (červen 1940). Ovšem se slovanskou houževnatostí dokázal vystudovat univerzitu v Tartu obor strukturální a aplikovaná lingvistika a později zde působil ve výpočetním středisku. Nepopiratelně se stal básníkem, který je aktuální i v dnešní době a jeho verše osloví jakoukoli generaci a je překládán do mnoha světových jazyků.

Se svojí prvotinou, Stopy v prameni, se představil mezi básníky v roce 1964. Již první sbírka naznačila směr jakým se Jaan Kaplinski ubíral i později. Tradiční estonská poezie soustředěná na evropskou kulturu pro něj byla sice zajímavá, ale ne tolik jako poezie východní až orientální. Nejvíce ho lákala svým filozofickým přístupem k poezii a prolíná se s pozdějším zaměřením Kaplinského na univerzalismus, kde východní kultury spatřují podstatu v konečnosti člověka a nekonečnosti světa, ale kultury evropské se snažily za každou cenu potvrdit pravdy jejich rozebráním a zbavení celistvosti. Jaan Kaplinski nezůstával u jednoho přímého směru, který jej jako básníka naplňoval, ale experimentoval s dalšími básnickými prvky, které komponoval do, již zaběhnutého, stylu. To se projevilo v aplikaci přírody a ekologie do veršů. Ukázkou je jeho sbírka z roku 1967 Z prachu a barev. Právě tou

Jaan Kaplinski přibližuje estonskou přírodní lyriku. Třetí sbírka z roku 1972, jenž nesla název Bílá čára nad Vôrumaa nastal opět Kaplinského přerod, tentokráte formální. Začal se soustředit na miniatury a mnohdy na haiku. Však toto krátké období krátkých básní bylo přerušeno dalšími knihami z let 1976 - Já pohlédl do okna slunci a 1977 - Růst nových kamenů, ve kterých se projevil splývavý volný verš roztažený mezi prostorem, časem a estonskou přírodou. Mluvíme-li o poezii Jaana Kaplinského nelze přehlédnout rozmanitost jeho veršů a touhou po experimentu to vše spojené pod hlavičkou filozofie.

Okrajově je spojen tento básník, filozof, prozaik a esejista s politikou. Myšlenkově vždy sympatizoval s levicově zaměřenými liberály a protestoval proti sovětské anexi vůči Estonsku. Po rozpadu Sovětského svazu vstoupil do politiky a stal se členem Estonské sociálně demokratické strany a v letech 1992 - 1995 členem parlamentu.

Vydané sbírky Jaana Kaplinského:

Stopy v prameni (Jäljed allikal, 1966)

Z prachu a barev (Tolmust ja värvidest, 1967)

Bílá čára nad Vôrumaa (Valge joon Vôrumaa, 1972)

Já pohlédl do okna slunci (Ma vaatasin päikese aknasse, 1976)

Růst nových kamenů (Uute kivide kasvamine, 1977)

Ukázky z tvorby:

***

prastaré                                                          zrcátko

zajiskří                                                           do tváře od polní cesty

čtyři muži s puškou                                        honili škarpou

sousedovic chlapce                                        slunce se lesklo

ve sněhu ve stružkách                                    na bodlech

stejně                                                              ostře

ach chlapci                                                     kterých se dotýká

křídlem                                                          smrt vlaštovčí

výkřik                                                            jako švih srpem

ráno raníčko                                                   do jejich tváře

jací to jsou                                                     nepřátelé

vystřílené                                                       patrony

odpraví odpor                                                ani omylem

se nikdo z nich nevzbudí                               zpátky k životu

nízko skloněný                                               nad klasy

modrosrp                                                       vlaštovčího křídla

už za křovisky                                                už za společným hrobem

už za                                                              věčnou slávou

zvěstuje                                                          cesty větrné

a věčný                                                          spěch

dokud                                                            křídla

nesou                                                             dokud

křídla                                                             křídla

Já pohlédl do okna slunci

Jedenkrát

dřív než přijde sen připomene nám to

všechno co stojí za víru dosud někde je

les ještě šumí šeptem a nezradí

v Kambje zavýsknou sýčci

křídla zvedají stíny a živoucí vítr

Bílá čára nad Vôrumaa