Inspirováno únavou z nekonečných cest vlakem.
Je to zvláštní
pochmurný den,
slibovali 17
stupňů a slunce,
místo toho není
ani teplo, ani zima, ani slunečno, ani tmavo.
Temné pivo
probublává zavzdušněným výčepem královopolské hospody.
A je to zvláštní
pochmurný den.
Kdy zapovězená
slečna, její hlas, úsměv a klín ještě nepřestaly svírat klukovskou duši. Kdy ta
nová slečna ještě není vaše a pro své starosti a pochybnosti jí uchopení nové role moc neusnadňujete.
Je to zvláštní a
pochmurný den,
když k vám na
hlavní nádraží v Brně přijede nová rakouská vlaková souprava, dlouhý
osvětlený tunel bez soukromí, bez jediného mechanického spínače, kterým byste
si mohli zhasnout svůj svět.
Kde jsou ta
koženková kupé, kde člověk za noci mohl za českodrážní oponou vyvádět
v rytmu ocelových pružin. Kde páka topení byla jen pro pocit stisku. Potu
a žízně Vás nikdy nezbavila. A když jste se moc opili, mohli jste otevřít okno a
pozvracet sloupy návěstidel.
***
Sedím v tom
prosvětleném tunelu a říkám si - už žádné dvě hodiny čtyřicet dva minut ve
vlaku mezi Brnem a Prahou. Chci být vysvobozen.
Do svého
vlastního, dřevěného kupé. Bude vrzat. Bude chrastit. Bude potemnělé.
Bude mé.
Upozornit emailem 
Vytisknout článek
