V první vzpomínce na Tisovou jsem nezmínila ještě pár maličkostí. Dům, ve kterém jsme bydleli, měl šedou fasádu a před hnědými hlavními dveřmi s okénky v horní části, dva schůdky. (V létě jsem na nich sedávala a hrála si.) Za dveřmi byla dlouhá temná chodba, která se na konci stáčela ke schodišti do patra. V popředí po pravé straně se nacházely dvoje dveře - jedny vedly k "poďobanému" Matouškovi a druhé k té slečně, co psala na stroji. Vlevo pak nízké dveře do našeho sklepa, kde bylo složeno uhlí a dřevo. To chodil  skládat pan Heller. Pokud o něm dnes uvažuji, mohlo mu tehdy být kolem padesátky. Všichni mu říkali "starej Heller". Dnes už se nemohu nikoho zeptat, ale mám dojem, že měl také "škraloup" a tím pádem  moc peněz neměl. Chodil si takhle přivydělávat. Maminka mu vařila a za uhlí dostával peníze "na pivo". 

Mezi naším domem a velkou budovou školy byla rozšiřující se cesta.  Hlavní vchod školy vedl do silnice,ale ta byla oddělena plotem, který se táhl kolem dokola školy. Vzadu byl kabinet. Tedy, já tomu tak říkala.  Byla to promítací kabina se dvěma okénky do tělocvičny -  kinosálu. Když strejda Rak v pátek navečer promítal, nanosily tam děti ze starších ročníků odpoledne židle. Už nevím odkud ze školy. Pamatuji se jen na třídu s velkým počtem sklopných lavic. Sedělo se tam  po třech i pěti. První lavice patřily prvňákům. Před nimi byl  stupínek, na něm stůl, kde sedávala maminka nebo paní Řežábková. A za ní ta nejhezčí věc -  stahovací tabule. Šlo vlastně o dvě černé tabule nad sebou. Ta jedna měla červené linky a ta druhá byla jen černá, Milovala jsem je, ale nikdy jsem k nim nemohla. Vlastně jednou ano. Maminka vyprávěla o osvobození a děti kreslily tank. Já jsem taky jeden mohla nakreslit. Hrozně se mi to líbilo, poprvé jsem měla v ruce křídu. Maminka mi dala takovou malou, aby se mi nezlomila. 

Budova školy měla červenožlutou fasádu. Hlavní dveře byly širší než ty u kabinetu, ale barvu měly stejnou - hnědou. Nad nimi byla taková malá červená stříška. Stejná byla i vzadu. V létě, když byly prázdniny, mě strejda Rak občas dovnitř pustil. Vždycky jsem si s sebou vzala pastelky abych si mohla kreslit na druhou stranu zepředu tištěných papírů. Možná to byly plakáty, kdo ví. 

Pokud chtěl někdo projít k našemu domu podél školy, šel po cestičce, jež lemovala  louku a vedla až k potoku. Nebyl hluboký ani příliš široký. V jednom místě mi strejda Rak udělal mlýnek. Tam jsem se mohla i koupat, tedy pokud se brodění a sezení v rychlé vodě tak dalo říkat. Pokud jsme přešli po lávce na druhou stranu, tak jsme se dostali k malému březovému hájku, kde se začala cestička zvedat do kopce a po ní jsme došli až na Mýtinu (tak se jmenovala část obce, kde byla hájovna a zastávka, odkud jezdil autobus do Chebu a Sokolova.)

Vpravo podél cestičky rostly šípky,  chodila  jsem na ně s Jindrou Hořínkem. Byl už v páté třídě a staral se o mě, kdykoliv mohl. Měl jen maminku, tatínek se myslím zabil v lese. A měl malinkou sestřičku Aničku. Byla ještě v kočárku. (Paní Hořínková chodila do školy uklízet. Pamatuju si, že byla světlovlasá, v šátku a zástěře, pod kterou měla červenozelené kostkované šaty. Měla jsem ji ráda. Byla na mě hodná.)

Na louce, kousek od cesty se pásávaly tři kozy. Jedna byla bílá a zbývající měly hnědou barvu. Té bílé jsem se bála. Párkrát mě i Jindru prohnala.  Než se vešlo na cestičku k louce, stála vpravo od ní podelší, nízká, dřevěná kůlna, kam se svážel papír, hadry a králičí kožky. Já tomu říkala sběrna. Byla postavená tak, že se střecha, pokrytá dehtovým papírem, svažovala do navezeného valu prorostlého kopřivami, které tak dosahovaly skoro až k ní. Když jsem si přistavila z boku rezatý kbelík, dalo se na střechu vylézt a jen tak na ní ležet. Ovšem v plném slunci se dehet roztékal a můj oděv podle toho vypadal. Několikrát byla má bujnost odměněna kopřivami a já pak s pláčem běžela domů. Vždycky bylo zle. Dneska na to vzpomínám se shovívavým úsměvem. Jak jsem byla hloupoučká, když jsem nikdy nechtěla přiznat, že jsem opět lezla na sběrnu. 

Párkrát mě nachytal i strejda Rak, ale ten nikdy nežaloval. Pokud to šlo, tak ze mě smyl" dehet, ba dokonce mi  pral i šaty. V kabinetě bylo plechové umyvadlo, nad ním na stěně zlatý kohoutek. Na stěně i na umyvadle byly stopy rzi.

Mnohokrát jsem si na Tisovou vzpomněla, dokonce jsem i pěšky z Březové došla, ale po pár letech už ta moje Tisová nebyla. O pár kilometrů dál byla postavena nová Tisová s moderními činžáky, s krásným kulturním domem, asfaltovými cestičkami a malými ploškami zeleně. Ale to už je jiná kapitola, ta už se mě moc nedotýkala.