Psal se rok 1955. Táta ještě pořád nebyl doma, maminka trávila spoustu času ve škole, protože „balila školu“. Já byla po nemoci doma - s babičkou. Ta se svou naprostou nepraktičností nemohla zůstat po dědově smrti sama. Bez služky, pradleny, vlastní komorné a někoho, kdo by se staral o finance, nebyla schopna přežít. Dostávala od státu něco málo peněz, ale to jí absolutně nemohlo na všechno stačit. Ležela jsem ve svém pokojíku s horečkou a zánětem lymfatických uzlin a dívala se do okna, za nímž bylo krásně. Občas za mnou přišel Jindra, ale jen na chvilku. Stýskalo se mi po běhání po loukách, po dětech, které jsem ze školy znala a babiččiny příběhy, kterými se mi snažila vylepšit samotu, mě nebavily. Měly jsme před sebou stěhování do nově vznikajícího sídliště Březová. Nestěhovaly jsme se tam jenom my, tedy já, maminka a babička, stěhovali se všichni, kteří v Tisové bydleli. Ta totiž padla za oběť nově budovanému kolosu ETI. Jenže to jsem tehdy nevěděla.

Z Tisové to na Březovou nebylo daleko. Pamatuji si, jak jsme „stěhovali školu“. Děti nesly vycpaniny do školy na Březové, kam samy také přešly i s mou maminkou. A já jsem společně s Jindrou vezla kočárek, v kterém byly uloženy „papíry“ z ředitelny a skříní ve velké třídě. Když jsme měli jít do kopce, převzala kočárek maminka. Líbilo se mi, že se střídáme. Babička během toho, hlídala věci ve starém bytě. Moc jsem se těšila na novou školku a školu, ale ve své naivitě jsem byla přesvědčena, že všechno bude při starém.

Jako z udělání ten den, kdy jsme se opravdu stěhovaly, pršelo. Stěhovací auto bylo veliké, temně zelené, vzadu mělo dveře, které se daly zamknout, po jedné straně dvě okna a mezi nimi uvnitř seděla ve svém „fotelu“ babička a já na své židličce, kterou mi strejda Rak nechal vyrobit u pana Kellera. Židlička měla opěradlo a po stranách dvě opěrky pro ruce. Natřená byla bíle a moc se mi líbila. Byla jsem zabarikádovaná polštáři z gauče, aby se mi nic nestalo. Maminka seděla za mnou také na polštářích as ní i paní učitelka ze školky. Strejda Rak seděl v kabině s řidičem.

Moc se mi to stěhování líbilo.

Můj první dojem z Březové byl - nic moc. Všude hlomoz stavebních strojů, bahno, ve kterém mi zůstávaly stát boty, nehezká, šedá, nízká škola, které se říkalo „internát“. Školka byla umístěna v bytě jednoho z domů, pod internátem. Ty domy, byly celkem tři a v té době sloužily jako ubytovny pro stavaře.

Ale náš byt – to byla krása. Měl kuchyň a tři pokoje. Byla tam koupelna, které vévodila veliká vana a všude kolem krásné hnědočervené dlaždičky. A sprcha . Tu jsem viděla poprvé v životě. Nemluvě o vysokém bojleru s malinkými kamínky vespod. V chodbě, která měla tvar L, proti dveřím do koupelny a na WC, byly umístěny vysoké krémově natřené skříně s hnědým kováním, stejné jako byla v kuchyni linka. (Všechno stávající zařízení v moderním bytě bylo v barvách krémové a červenohnědé.)

Babička dostala pokoj hned vedle kuchyně. Měla tam svůj nábytek ze Soběslavi – starožitný vyřezávaný „kredenc“, překrásnou pohovku s vysokým čelem, psací stůl s malinkými šuplíčky, k němuž byla sametová stolička s třásněmi. K nábytku patřil i stolek se zrcadlem. Uprostřed místnosti byl jídelní stůl se čtyřmi židlemi. Na parketové podlaze ležel koberec, který doplňoval barevně celý pokoj. Měla jsem tu čest po babiččině smrti v tomto pokoji bydlet.

Dodnes si myslím, že to byl ten nejkrásnější pokoj, který mi rodiče mohli dát. Ale tenkrát jsem to vnímala jinak.