Tuto báseň jsem mohla číst už v její prvotní myšlence a přes drobné změny, kterými prošla, mě stále uchvacuje. Hned první tři verše, samotné slovo listochví, lichotivé lidskému sluchu, přestože se jedná o novou složeninu, kterou v češtině potkávám poprvé, velmi jemnou v obrazech a přece významově silnou, rodí něco známého. Je to přesně ten okamžik, kdy se přistihnu, že čas stojí, zatímco vítr si pohrává s korunami stromů. Podvědomě cítím, že v takových chvílích je možné vše. Tak jako věřili Keltové v hranici mezi zásvětím a reálným světem, v kořeny, kmen a větve stromů, i tady věřím v prolomení ... v ten okamžik, kdy nejsme sami .... než zmizí k někomu jinému.

Já tomu sice moc nerozumím, ale přece jen něco napíšu - pro mě je jediný zýchytný bod habrové listí - to si umím představit. Ostatní vnímám pouze jako slova, ale to je má chyba.

Já to skoro slyšela -téměř každá slabika měla svůj tón. Listochví se chvělo někde nahoře v sopránu podbarvený bluesovýma pochodama v basu, kde bez těch holí synkopicky kulhalo do rytmu praskajících kostí. Listochví bylo něžné a křehké a plakalo nad tou bluesovou surovostí. Ty slzy jak perličky málem by se rozkutálely nebýt jich plná kaluž zmrzlých chvějících se not. Jo jo, písmena jak klávesy.

Akorát "co dělají noční zvuky" nezní, tam to trochu zmlklo, ale možná to byla jen dramatická pauza...

dramatickou bych to nenazýval, ale jako kontrast k těm hrubším výrazům, ale pokud to vnímáš jako pauzu, nevadí to Dáši

Co napsat? Nebudu se pouštět do něčeho, co možná ani dost dobře nechápu. V této básni se, myslím, střetly dvě roviny, které spolu dost dobře nejdou dohromady. Rovina experimentu a rovina naratologická, čili nějaké poselství. Báseň osciluje, těká někde mezi těmito rovinami, bez snahy dobrat se nějakého jasného závěru a záměru. Čili pro mne zůstává jen pocit pocitu a snaha tento zaznamenat. Bohužel mne vyloženě provokuje ta čeština (ztřískaný, starejch hadrech apod.). Proč tak nešetrně ptám se! Nebo jsem snad nepostřehl blues?:)

no snažil jsem se ty "nešetrnost" nějak vyseparovat do jedné sloky, kdybych to tak nevyčlenil zdála by se mi opravdu ve dvou rovinách, jenž k sobě nepasují, vlastně ani tyto výrazy neměly souviset s blues, které jsi nepostřehl. snad se celá básen dá vystihnout jednoduchou spojením tří slov - hudba bez hranic, chtěl jsem ji vnímat jako spojení s přírodou a zároveň něco, co k člověku patří, k jeho všednímu dni
a co je listochví? listochví je smrt - tou to začíná ataké končí - každá hudba

Když jsem četla Tvou báseň poprvé, vůbec jsem nevěděla, čeho se chytit..."listochví " mě trochu zarazilo a "ztřískaný kosti ve starejch hadrech" také. Ale přesto jsem v tom viděla něhu jakousi laskavost. Druhá sloka se mi zdála drsnější a velmi se mi líbilo:
"a blues chodí samo

když dokáže hole hodit pryč

už před zamrzlou kaluží

tak černou

že habrový listí

popožene její dech"

Když jsem ji čřetla podruhé a potřetí, měla jsem stejný názor. A pak jsem ji četla v preview a ta něha byla najednou smutná a listochví, ač se jevilo laskavé, najednou připomínalo smuteční vrbu. A pak jsem pochopila, že jsi to zase Ty se svou dokonalou vnímavostí hluboko schovaných pocitů .

Nevím proč...ale líbí se mi to :-) že by to bylo volným veršem? nebo listochvím? těším se na další...

Podobný pocit mám také. "Listochví" jsem nějakou dobu převaloval v hlavě, než zapadlo do správného závitu - je to velmi pěkný novotvar.
Na verši "co dělají noční zvuky" se mi nezdá "í" v "dělají". Vzhledem k drsnosti slov, melodii a rytmu veršů mi tam víc sedí "co dělaj noční zvuky" - jako tři kopance s krátkým rozběhem ...

dobrá poznámka Hary, pouvažuju nad tím

Brrr, zzzima... tma, dálka.
O konstruktivní komentář se nebudu ani pokoušet. Můžu říct jenom jednu věc: zamrazilo mě až do morku kostí. Silná báseň.