Anna měla krásné modré oči, které vyzařovaly jakousi pozitivní energii do našeho, vesměs posmutnělého, života. Anna měla dlouhé, vlnité, liánovité vlasy a jimi nás unášela kamsi někam. Anna  pocházela z chudé rodiny, která sídlila na písčitém břehu francouzské riviéry. Byla to malá, roztomilá holčička, jakých je na francouzské riviéře jistojistě nepočítaně. Vybočovala z řady těch nepočítaných francouzských riviérních holčiček pouze a jen svým úsměvem. Její otec,  její rybář a  její básník a občasný stavitel a architekt domů z písku, označil Annin úsměv za jistou hříčku přírody, protože její úsměv, prý, přinášel štěstí.

         Už odmalička uměla rozpoznat všechny obyvatele podmořského světa. Třeba jen dle prudkosti plácnutí ploutve o vodu nebo cupitavého šramocení klepet někde mezi kamením. Už odmalička věděla, kterým směrem se proud stáčí a kdy přesně zapadá slunce, dokonce věděla, kdy usínají rackové.

         Anna pocházela z chudé plážní rodiny. To už víte, ale nevíte, že Anna, krom písčitých domů stavených otcem, milovala ticho a proto nemluvila. Slova pro ni byla něčím nepotřebným. Povězte, nebojte, opravdu povězte, co byste tak chtěli ještě o Anně vědět ? Cože, že tedy bez řečí uklízela svůj pokoj v bambusové chatrči ? A že jí prýže docházela slova při hádkách ? Velice podnětné dotazy, ale radši abychom pokračovali dál ve vyprávění, děkuji.

            Anna pocházela z velice, převelice chudé rodiny. Běžně vstávala přímo se sluncem a chodívala chytat ryby, kraby, velryby a racky odrážející se na vodní hladině. Občas se pokoušela chytit na ananasovou návnadu visící na háčku i slunce. Otec se při těchto pokusech vždy smál, škádlivým položením rtů, a Anna, celá rozpálená do ruda, nevěděla, co dál. Otec jí pak vždy říkával, že je marné chytat slunce.

„ Anninko, je marné chytat slunce. Ještě nikdy nikde  se to nikomu nijak nepodařilo a asi také nepodaří. Ale co ty víš, možná někdy přece jen slunce navnadíš."

          Pak také za dne vedla hodiny výtvarných cvičení, kdy do písku ryla své představy co nejlépe, tak nejlépe, jak to nejlépe dokázala, aby tyto obrázky nesfoukl přímořský vítr.
       Anna chodívala také spát se sluncem, ale věděla, že než slunce usne, bude mu to trochu trvat a tak tajně ,a tišeji než vlastní nemluvnost, chodívala na procházky kolem moře vylité tuše, aspoň si to tušila.

            Přiznejte se, ještě byste chtěli něco vědět, že ?
            ; kolik nosila květin za kloboukem ?
               narodila se beze slov ?
              a kolikpak ta úžasná holčička později měla dětí ,
            - děti ze zadních řad, slyším vás
            ; kolik že prý měla bambusových panenek ?
               jaké pohádky měla ráda ?

        Ech, přiznáme se, že nevíme. Nestačili jsem ji více poznat, milí, protože nás unášela svým vyprávěním kamsi jinam a nakonec i náhle zase zmizela. Provázela, milí čtenáři, vašeho vypravěče Prahou a přitom jakoby s námi ani nebyla, jakoby chodila po okapech převtělená v černého kocoura se škádlivým položením rtů. A najednou, najednou nebyla.

        Tak jste tedy seznali Mášenku i Annu. Dva, kteří se poznali. Dva, kteří se poznat měli. Narodili se, jakkoli je to patetické, jeden pro druhého. My jsme potkali Annu, jak už bylo sděleno ve vyprávění, v Praze. Ano v Praze. Volha jí sice neprotéká, ale Vltava omývá a čistí břehy pražské stejně jako Mášenkova milovaná nižnovogrodská řeka. A byl to také osud, že jsme Annu potkali. Můj drahý čtenáři, doteď jsi byl trpělivým a dovolím si tě poprosit, abys nabral ještě kousek sil, ostatně - příběh není žádným kolosem, a dočetl příběh Mášenky a Anny až do konce, a za to ti, drahotivý písmohltavče, děkuji. A neboj ! Příběh spěje k vyústění.