|
<<
Březen
>>
|
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | | | | | 1 |
2 |
| 3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
| 10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
15 |
16 |
| 17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
23 |
| 24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
29 |
30 |
| 31 |
| | | | | |
|
Stránku si právě čte 18 lidí.
|
|
Komentáře
ke článku: SKOLDOVI
(ze dne 19.06.2007, autor článku: GreenEyes)
|
Komentář ze dne: 19.06.2007 08:48:54
Autor: Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek:
Tani,
i kdybych nevěděla,že je to Skoldovi,tak bych ho podle Tvé básně/nebásně poznala.Jak jsi správně napsala,báseň je jako dítě a máš ho stejně ráda,i když "zlobí" a má vady na kráse.Výhodou ale je,že chybami v poezii se člověk učí,protože ...už ví.
Chyby,kterých se mnozí dopouštějí na dětech,jsou nenapravitelné.Ale to už je jiná kapitola.
Ale zpět k básni.Oceňuji snahu o přesné vyjádření,což v případě skolda nebylo jednoduché.Ale jedno velké pozitivum Tvá báseň má,že máš k němu velmi pěkný vztah.
|
Reakce na komentář
""
************** * **************
SKOLDOVI
Anotace: jak se nepíší básně
V roce 2005 to byl můj první pokus o volný verš
V roce 2005 to byl můj první pokus o volný verš. Přes svůj
přetrvávající kladný vztah ke Skoldovi vím, že dnes bych na tomto díle
mnohé změnila. Neudělám to, protože … Je to jak s dítětem – jednou
ho porodíte a máte ho rádi takové, jaké je. Takže očekávám, že si
všimnete vad, jichž jsem si vědomá. A možná i těch, které jsem
přehlídla.
Zahlédla jsem ho poprvé -
černá stuha nad bolestně zvědavým pohledem jeho očí -
všechny nervy v mém těle na chvíli ztuhly
a pak se rozechvěly,
jako jemné struny, jichž se dotknul smyčec nadaného houslisty...
Vidím ho, jakoby to bylo včera:
stojí na pódiu a má nadání
říkat ta sametová slova,
o nichž pak psal, že se dnes nenosí...
Černé hedvábí jeho vlasů
vlaje v zakřiknutě nevěřící mlze podzimního večera.
A on se chvěje uprostřed tohoto chladného světa,
nevěda zda je prokřehlý ze zimy či z vlastní útlosti,
anebo kvůli zhasínajícímu plamínku naděje na návrat zatoulané lásky...
A v té své rozechvělé prokřehlosti píše překrásné verše...
O ztracené vzdálené ženě,
o panenském studu jitřních červánků,
o tichu zmateném zvukem jeho - básníkových - slov...
O pavučinách naděje, jež pletou vzpomínky
z jemňoučkých nití nejvzácnějších a nejdražších citů,
schovaných v tajných schránkách
na samých dnech naších duší,
a o dnešních pochmurných dnech,
přetrhávajících tyto přenádherné pavučiny
bez ostychu a lítosti...
O tajuplných cestách maringotek,
projíždějících mrazivými rány
podivnými polorozpadlými liduprázdnými městy,
kolem jezer,
po jejichž zrcadlových površích
se ve svém věčném rituálním tanci
plouží sněhobílé labutě, podobné křehkoštíhlým baletkám...
O promlčených soudech,
v nichž rozhodovali slepí a hluší soudci bez srdcí a svědomí,
a soudní síně byly plné jásajících zvědavců,
toužících se dozvědět, či hlava bude sťata jako další...
A když tam i teď tak stojí -
celý černý na pozadí černého brokátu noci,
posetého flitry vzdálených hvězd,
sám je jednou t těch hvězd -
leč černý, ale ovinutý třpytivým závojem své poezie.
|
Zobrazit článek SKOLDOVI
|
|
