Německo-švýcarský prozaik, lyrik a esejista. Nositel Nobelovy
ceny za literaturu v roce 1946
* 02.07. 1877, Calw,
Německo
+ 09.08.1962, Montagnola,
Švýcarsko
Hermann Hesse přišel na svět 2. července roku 1877
v německé rodině (protestantského) misionáře. V mládí studoval v evangelickém semináři, brzy z něj ale odešel a složil
maturitu na gymnáziu, vyučil se knihvazačem a žil ve švýcarské Basileji, kde
jako knihkupec pracoval a kde zároveň tvořil svá první úspěšná literární díla.
V roce 1904 Hermann Hesse nastoupil na dráhu profesionálního literáta
a odešel do Gaienhofenu. V roce 1911 podnikl svoji první cestu do
Indie, kde z duchovního odkazu buddhistické filozofie načerpal mnohé
podněty pro svoji další tvorbu.
Na počátku první světové války se Hermann Hesse ostře postavil
proti militaristickému duchu tehdejšího Německa. V těchto letech pak potkalo
Hesseho i neštěstí osobní - jeho manželství se švýcarskou fotografkou M.
Bernoulliovou se vinou manželčiny duševní choroby (trpěla schizofrenií)
rozpadlo, na Hesseho bedrech pak spočívala nutnost postarat se o tři malé děti
- v této době se Hesse podrobil psychoanalýze, která se později stala vedle
orientálních duchovních nauk jedním z východisek jeho tvorby.
V roce 1923 Hesse přijal švýcarské občanství, o rok později se pak
podruhé oženil, manželství se nicméně po pouhém roce rozpadlo. Třetí manželství
Hesse uzavřel v roce 1926, tento svazek Hessemu vydrží až do konce života.
Jako literát vstupuje Hermann Hesse do světa literatury v roce 1899, kdy vydal sbírku lyrické poezie, nazvanou Romantické písně. Hesseho
románovým debutem byl román Peter Camenzind (1904). Tento úspěšný román se
stal odrazovým kamenem Hesseho dráhy profesionálního literáta.
Po několika menších prózách a novelách pak přišla dvacátá léta 20.
století, léta pro Hesseho jako autora nejplodnější - v roce 1922 byla
vydána novela Siddhártha, dílo, v němž Hesse osvětluje svoji pacifistickou,
indickým buddhismem ovlivněnou, filozofii. V roce 1925 pak vyšel
román Lázeňský host a konečně v roce 1927 román Stepní vlk. Na
počátku třicátých let Hermann Hesse vydal román Narcis a Goldmund (1930),
v němž myšlenkově navazuje na román Stepní vlk. V roce 1932 mu vychází
román Pouť do Země východní.
Největšího věhlasu Hermann Hesse dosáhl se svým románem Hra se
skleněnými perlami (Glasperlenspiel, 1943),
fantastický, utopický román, jehož děj se odehrává v daleké budoucnosti a v
němž Hesse jasnozřivě předpověděl vývoj lidské společnosti do konce století.
V roce 1946, rok po skončení druhé světové války, během níž bylo dílo
Hermanna Hesse v rodném Německu nacistickou mocí prohlášeno za nežádoucí a bylo
zakázáno jeho vydávání, se Hermann Hesse stal laureátem Nobelovy ceny za
literaturu.
Hermann Hesse zemřel roku 1962 ve švýcarském Montagnole.
Dílo:
Literární činnost zahájil Hermann Hesse poezií.
Romantické písně - 1899, lyrická
sbírka, která vychází z klasicko - romantických tradic. Je hudební.
Próza:
Autorovo prozaické dílo se soustřeďuje na společenskou a duchovní
situaci své doby. V prózách napsaných před 1. světovou válkou sleduje krizi
občanských hodnot. Jeho hrdinové jsou zklamáni civilizací, volí samotu,
sbližují se s přírodou:
Peter Camenzind - 1904, román
Pod kolem - 1906, román
Knulp - 1915, novela
rodný dům Hermanna Hesse v Calw
Vlivem 1. světové války se Hessovo rozčarování z rozpadu klasické
humanistické tradice ještě více prohloubilo. Nacházel se ve fázi hluboké
životní krize, která vyústila až do sebevražedných myšlenek. Rovněž technické
vymoženosti a masmédia zatracuje. Vyvolávají v něm pocit ohrožení blížícími se
katastrofami a válkam. Lidská duše se mu jeví mnohem komplikovanější jako
spojení dvou bytostí:
Demian - 1919, román
Siddhartha - 1922, novela s rysy vlastní indické pasivistické
filozofie
Stepní vlk - 1927, v tomto románu využívá autor motiv dvojnictví a
rozpolcenosti osobnosti. Hlavnímu hrdinovi Harrymu Hallerovi je padesát let, je
bez zaměstnání a rodiny, žije sám v jednom pokoji. Je zoufalý, opovrhuje
světem, přestože neví proč. Nový smysl hledá ve filozofii a vážné hudbě.
Bezcílně se potuluje městem, vysedává v nejhorších putykách. Jednou mu někdo
vtiskne do ruky brožuru o stepním vlkovi. Harry si uvědomuje, že řeč je vlastně
o něm. Nachází klíč ke své nespokojenosti. Bojují v něm dva nepřátelské
principy - člověk (kultura a civilizace) a vlk (původní zvířecí princip).
Projde pozitivní změnou, během níž získá kladný postoj k životu. Stane se to prostřednictvím záhadné Hermíny a jazzmana Pabla.
Ve své době byl román předmětem mnoha diskuzí, ale nedá se říci, že by
byl zvláště úspěšnou knihou. Po spisovatelově smrti však došlo k velké změně. V
60. letech objevili Stepního vlka američtí hippies a téměř přes noc se stal z
knihy bestseller.
Narcis a Goldmund - 1930, román, jehož duchovně rozdílní hrdinové
hledají cestu k vlastní přirozenosti na základě oboustranného ovlivňování
Hra se skleněnými perlami - 1943, utopický román z 22. století
Citáty:
Moudré je myslet skepticky a počínat si
optimisticky.
Vše se trochu změní, sotva to vyslovíme
nahlas.
Láska nechce nic pro sebe, chce jen milovat.
Zlo se vždy rodí tam, kde schází láska.
Cíl, jehož bylo dosaženo, již není cílem.
Měkké je mocnější než tvrdé. Voda je mocnější
než skála. Láska je mocnější než síla.
Hra se skleněnými perlami
Životopis Mistra Hry - Josefa Knechta. Od jeho mládí na obecní škole,
přes studium na elitní škole v Kastálii, svobodná studia v Waldzellu až po
jmenování Magistrem Ludi. Životopis končí legendou o jeho odchodu z úřadu a o
jeho smrti. Časovým zařazením se tato kniha dostává do oblasti sci-fi. Děj se
totiž odehrává (odhadem) asi ke konci 20. století, či ještě později. Nejsou zde
však žádné náznaky technického pokroku, či rapidních změn v lidské psychice,
stále dominuje vliv církve. Záchytná data: Řád vznikl po 1. světové válce a v úřadu
Magistra se vystřídalo již několik osobností (minimálně čtyři).
Hra se skleněnými perlami - Ztvořena Řádem, aby bylo mezi učenci
dosaženo absolutního porozumění a harmonie mezi všemi obory. Jedná se o
vyjádření jedné věci ( hudby, matematické věty, citátu, aj.) a následovným
rozšiřováním pojmu abstrakcemi, či konfrontováním s jiným výrokem za účelem
dokázání podobnosti.
Muzeum Hermanna Hesse v Gaienhofen
Ukázka z IX. dílu
Hra se skleněnými perlami
Pokus o životopis Magistra Ludi Josefa Knechta
Pokus o obecný srozumitelný úvod do její historie
"... non entia enim licet quodammodo levibusque hominibus facilius
atque incuriosius verbis reddere quam entia, verumtamen pio diligentique rerum
scriptori plane aliter res se habet: nihil tantum repugnat ne verbis illustretur,
at nihil adeo necesse est ante hominum oculos proponere ut certas quasdam res,
quas esse neque demonstrari neque probari potest, quae contra eo ipso, quod pii
diligentesque viri illas quasi ut entia tractant, enti nascendique facultati
paululum appropinquant."
Albertus Secundus
tract. de cristall. spirit. ed. Clangor et Collof. lib.I. cap. 28
V rukopisném překladu Josefa Knechta:
"... neboť dají-li se v jistém ohledu, a to u lidí lehkovážných,
věci neexistující snáze a s menší odpovědností znázornit pomocí slov než věci
jsoucí, pak u zbožného a svědomitého dějepisce je tomu právě naopak: nic se zn
zorňování pomocí slov tolik nevymyká a přitom nic není nezbytnější než lidem
ukázat, že jisté věci, jejichž existence není ani doložitelná, ani pravděpodobná,
jež se však právě proto, že zbožní a svědomití lidé s nimi zacházejí, jako by
existovaly, přivědějí o krůček blíž k bytí a možnosti zrození."
Naším záměrem je uchovat v této knize to málo, co jsme byli s to nalézt
ze životopisného materiálu o Josefu Knechtovi, zvaném Ludi Magister Josephus
III., jak je také uváděn v archivech Hry se skleněnými perlami. Nejsme nikterak
slepí vůči skutečnosti, že takovýto pokus je či se zdá být v určitém rozporu s
panujícími zákony a zvyklostmi duchovního života. Vždyť právě smazání všeho
individuálního, co nejdokonalejší začlenění jednotlivce do Hierarchie instituce
výchovy a věd je jedním z nejvyšších principů našeho duchovního života. A tento
princip byl pak v dlouhé tradici uskutečňován do té míry, že je dnes neobyčejně
obtížné, ba v mnoha případech naprosto nemožné se o jednotlivých osobách, které
Hierarchii vynikajícím způsobem sloužili, dopátrat životopisných a
psychologických jednotlivostí; mnohdy nelze ani zjistit jména osob. Ke znakům
duchovního života naší provincie prostě patří, že jeho hierarchické organizaci
je vlastní ideál anonymity a že se také uskutečňování tohoto ideálu velmi
přibližuje.
Jestliže jsme pěesto trvali na tom, že se pokusíme něco o životě
Magistra Ludi Josefa III. zjistit a n znakově si pro sebe načrtnout obraz jeho
osobnosti, pak jsme tak neučinili, jak věříme, kvůli kultu osobnosti či z
neposlušnosti vůči zvyklostem, nýbrž pouze ve smyslu služby pravdě a vědě.
Myšlenka je to stará: čím nějakou tezi formulujeme výrazněji a neúprosněji, tím
neodolatelněji volá po antitezi. Uznáváme a ctíme myšlenku, která je základem
anonymity našich úřadů a našeho duchovního života. Avšak pohled do prvotních
dějin právě tohoto duchovního života, zejména do vývoje Hry se skleněnými
perlami, nám neodbytně ukazuje, že každá fáze vývoje, každé rozvinutí, každá
změna, každý podstatný zásah, a již si ho lze vykládat jako pokrokový či
konzervativní, nevyhnutelně sice nevede k jeho jedinému a vlastnímu původci,
avšak vyjevuje svou nejzřetelnější tvář právě v osobě toho, kdo onu změnu
zavedl, kdo se stal nástrojem přeměny a zdokonalení.
Ovšem to, co pod označením osobnost chápeme dnes, je cosi podstatně
jiného než to, co tím mínili životopisci a historikové dřívějších dob. Pro ně,
a to zejména pro autory těch časů, kdy vysloveně převládaly tendence
životopisné, bylo podle našeho úsudku podstatným rysem nějaké osobnosti zjevně
to, v čem se odchylovala, v čem se protivila normě, v čem byla jedinečná , ba
přímo její patologičnost, kdežto my lidé dneška o významných osobnostech
hovoříme vůbec až tehdy, setkáme-li se s lidmi, jimž se stranou veškeré
originality a vší výlučnosti zdařilo co nejdokonaleji se začlenit do obecnosti,
celku, co nejdokonaleji sloužit nadosobní sféře. Podíváme-li se na věc blíže,
byl tento ideál znám už ve starověku: postava "mudrce" či
"člověka dokonalého" u starých Číňanů například anebo ideál
sokratovské nauky o ctnostech se od našeho dnešního ideálu dá stěží odlišit, a
leckterá velká duchovní organizace, jako třeba římská církev v dobách své
největší moci, znala rovněž podobné zásady, a mnohé z jejích největších postav,
svatý Tomáš Akvinský kupříkladu, stejně jako rané řecké plastiky, se nám jeví
spíše jako klasičtí představitelé typů než jako jednotlivci. Nicméně v dobách
před reformací duchovního života, která se započala ve dvacátém století a
jejímiž jsme dědici, se onen ryzí starý ideál zjevně téměř naprosto vytratil.
Žasneme, čteme-li v životopisech z oněch dob například rozsáhlá líčení, kolik
měl hrdina sourozenců anebo jaké jizvy a šrámy na duši v něm zanechalo
odpoutávání od dětství, puberta, zápas o uznání a boj o lásku. Nás lidi dneška
nezajímá ani hrdinova patologie, ani jeho rodinná historie, ani jeho pudový
život, zažívání či spánek. Nijak zvlášť důležitá pro nás není ani jeho duchovní
prehistorie, jeho výchova na základě studia oblíbených oborů, oblíbené četby
atakdále. Pro nás je hrdinou a zvláštního zájmu hoden pouze ten, kdo od
přirozenosti a výchovou dospěl do stavu, že svou osobu téměř naprosto nechal
rozplynout v její hierarchické funkci, aniž by přitom ztratila svou silnou,
svěží, obdivuhodnou podnětnost, která vytváří vůni a hodnotu individua. A
vzniknou-li mezi osobou a Hierarchií konflikty, pak právě v těchto konfliktech
spatřujeme zkušební kámen pro velikost osobnosti. Jak málo souhlasíme s rebely,
jež žádostivosti a vášně ženou do roztržky s Řádem, s tím větší úctou si
připamatováváme oběti, ty vpravdě tragické.
Zde pak, u hrdinů, u těchto vskutku příkladných lidí, se nám zájem o
osobu, o jméno, tvář a vzezření jeví jako dovolený a přirozený, vždy i v té
nejdokonalejší hierarchii, nejbezvadněji fungující organizaci nikterak
nespatřujeme mašinerii složenou z mrtvých a vlastně lhostejných částí, nýbrž
živoucí tělo, pozůstávající z takových složek a oživované takovými orgány, z
nichž všechny mají svou svébytnost a svobodu a podílejí se na zázraku života. V
tomto smyslu jsme se snažili získat zprávy o životě Josefa Knechta, Mistra Hry
se skleněnými perlami, a zejména o všem, co sám napsal, a také jsme se dopídili
vícerých rukopisů, jež považujeme za hodny toho, aby byly čteny. Co hodláme o
Knechtově osobě a životě sdělit, je mnohým členům Řádu a zejména hráčům Hry se
skleněnými perlami již zcela či zčásti známo, a proto se naše kniha neobrací
pouze k tomuto okruhu, nýbrž doufá v porozumění čtenářů i mimo něj.
Pro onen užší okruh by naší knize nebylo zapotřebí žádného úvodu ani
komentáře. Ježto je však naším přáním, aby si život a spisy našeho hrdiny
získaly čtenáře i mimo Řád, připadá nám poněkud obtížná úloha, aby právě těmto
méně obeznámeným kniha na počátku poskytla malé populární uvedení do smyslu a
historie Hry se skleněnými perlami. Zdůrazňujeme, že tato předmluva je a chce
být populární a nikterak si neklade nárok na to, aby vysvětlovala otázky
týkající se problémů Hry a její historie diskutované uvnitř Řádu samého. K
objektivní prezentaci tohoto tématu ještě zdaleka nenastal čas.
Nechť tedy čtenář od nás neočekává úplnou historii a teorii Hry se
skleněnými perlami, nebyli by toho dnes schopni ani důstojnější a zdatnější
autoři, než jsme my. Takový úkol zůstává vyhrazen pozdějším dobám, pokud zdroje
k němu, jakož i duchovní předpoklady dříve nezaniknou. O to méně má toto naše
pojednání být učebnicí Hry se skleněnými perlami, žádná totiž nikdy ani nebude
napsána. Herním pravidlům této Hry všech her se nelze naučit jinak než běžnou,
předepsanou cestou, kter si vyžaduje mnoha let, a nikdo ze zasvěcenců by nikdy
nemohl mít zájem na tom, aby naučení herním pravidlům usnadnil. Tato pravidla,
znaková řeč a gramatika Hry, představují určitě druh vysoce vyvinutého tajného
jazyka, na němž se podílí vícero věd a umění, zejména však matematika a hudba
(popřípadě hudební věda), a která je s to vyjadřovat a do vzájemného vztahu
uvádět obsahy a výsledky téměř všech věd. Hra se skleněnými perlami je tedy
hrou s veškerými obsahy a hodnotami naší kultury, hraje si s nimi tak, jako si
v dobách rozkvětu umění nějaký malíř nejspíše pohrával s barvami své palety.
Co lidstvo ve svých tvůrčích dobách vytvořilo ve sféře poznatků,
vysokých myšlenek a uměleckých děl, co následná období učeného promýšlení
vyjádřila pojmově a učinila z toho intelektuální vlastnictví, s celám tímto
obrovitým materiálem duchovních hodnot hraje hráč Hry tak, jako varhaník na
varhany, přičemž tyto varhany mají stěží představitelnou dokonalost, jejich
manuály a pedály snímají celý duchovní vesmír, jejich rejstříků je téměř
bezpočtu, teoreticky by se s tímto nástrojem dal hrou reprodukovat veškerý
duchovní obsah světa. Manuály, pedály a rejstříky jsou stanoveny, měnit jejich
počet a uspořádání a pokoušet se je zdokonalit je možné už jen teoreticky:
obohacování herního jazyka včleňováním nových obsahů podléhá co nejpřísnější
kontrole ze strany Nejvyššího vedení Hry. Naproti tomu je v rámci této
stanovené soustavy anebo, abychom se přidržovali užitého obrazu, v rámci
složité mechaniky těchto obrovitých varhan dán jednotlivému hráči celý svět
možností a kombinací, a aby mezi tisíci přísně provozovanými hrami pouhopouhé
dvě se navzájem podobaly víc než povrchově, je téměř zcela vyloučeno.
I kdyby se přihodilo, že by si někdy dva hráči náhodou zvolili pro obsah
své hry přesně tentýž úzký výběr témat, mohly by obě hry podle způsobu myšlení,
charakteru, nálady a virtuozity hráčů probíhat a vypadat naprosto rozdílně.
Koneckonců závisí zcela na historikově libovůli, kam až chce zpětně
umístit počátky a prehistorii Hry se skleněnými perlami. Nebo jako každá veliká
myšlenka nemá ani Hra vlastně počátek, nýbrž zde byla, totiž právě myšlenkově,
odedávna. Její prvotní podobu jako myšlenku, jako tušení a ideál, nacházíme již
v mnohěch dřívějších dobách, tak například u Pythagora, poté v pozdním období
antické kultury, v helénisticko-gnostickém okruhu, neméně u starých Číňanů, pak
opět na vrcholech arabsko-maurského duchovního života, a nato vede stopa její
prehistorie dále přes scholastiku a humanismus k matematickým akademiím
sedmnáctého a osmnáctého století a posléze až k filozofiím romantiky a runám
magických snů Novalisových. V každém pohybu ducha proti ideálnímu cíli nějaké
universitas litterarum, v každé platonské akademii, každé pospolitosti nějaké
duchovní elity, v každém pokusu o přiblížení mezi vědou a uměním či vědou a
náboženstvím tkvěla jako základ tatáž věčná myšlenka, která pro nás nabyla
podoby ve Hře se skleněnými perlami. Duchové jako Abélard, jako Leibniz, jako
Hegel bezpochyby znali sen zachytit duchovní univerzum do soustředných soustav
a živoucí krásu sféry ducha a sféry umění sjednotit s magickou formulační silou
exaktních disciplin. V době, kdy hudba a matematika téměř současně prožívaly
své klasické období, obě discipliny se často přátelily a oplodňovaly. A o dvě
století dříve nacházíme u Mikuláše Kusánského věty z téže atmosféry, kupříkladu
tyto: "Duch se připodobňuje potencionalitě, aby vše měřil na způsob potencionality,
a absolutní nutnosti, aby vše měřil na způsob jednoty a jednoduchosti, jak to
činí Bůh, a nezbytnosti propojení, aby tak vše měřil se zřetelem na danou
zvláštnost, vposledku se připodobňuje determinované potencionalitě, aby vše
měřil s ohledem na svou vlastní existenci. Dále však duch měří i symbolicky,
porovnáváním, když používá čísel a geometrických obrazců a vztahuje se k nim
jakožto k příměrům." Ostatně nejenom tato jedna Kusánského myšlenka jako
by už poukazovala na naši Hru se skleněnými perlami, nejen ona odpovídala
obdobnému směru představivosti, jaký měly jeho myšlenkové hry, a vycházela z
ní; daly by se u něho ukázat víceré, ba četné náznaky. I jeho potěšení z
matematiky a jeho schopnost a radost z aplikací obrazců a axiomat euklidovské
geometrie na teologickofilozofické pojmy jako objasňujících příměrů jako by se
mentalitě naší Hry již velmi přibližovaly, a občas dokonce jeho svérázná latina
(jejíž výrazy jsou nezřídka jeho vlastními výmysly, aniž však by je kdokoli,
kdo je latiny znalý, mohl nepochopit) připomíná svobodnou, hravou plastičnost
našeho herního jazyka.
Neméně, jak už patrně naznačuje motto našeho pojednání, náleží k
praotcům Hry se skleněnými perlami Albertus Secundus. A domníváme se, aniž jsme
sice s to doložit to citáty, že myšlenka na takovou hru ovládala i ty učené
hudebníky šestnáctého, sedmnáctého a osmnáctého století, kteří za základ svých
hudebních skladeb brali matematické spekulace. Tu a tam lze ve starých
literaturách narazit na legendy o moudrých a magických hrách, jež se údajně
vymýšlely a provozovaly mezi učenci, mnichy či na pohostinných knížecích
dvorech, například v podobě hry v šachy, jejíž figury a pole měly vedle
obvyklých významů ještě významy tajné. A všeobecně známy jsou přece zprávy,
pohádky a pověsti z epochy mládí všech kultur, které nad to, co je v ní pouze
umělecké, připisují hudbě moc vlády nad dušemi a celými národy a činí z ní
tajného vládce či zákoník lidí a jejich států. Od staré Číny po řecké pověsti
hraje svou úlohu myšlenka o ideálním, nebeském životě lidí pod hegemonií hudby.
S tímto kultem hudby ("ve věčných proměnách vítá nás na zemi zpěvu moc
tajuplná" - Novalis) souvisí co nejniterněji i Hra se skleněnými perlami.
Jestliže uznáváme, že idea Hry je věčná a že proto existovala a byla v
pohybu již dávno před uskutečněním, její realizace v podobě známé nám dnes má
přece jen svou určitou historii, jejíž nejdůležitější etapy se nyní pokusíme
stručně vylíčit.
Duchovní hnutí, jehož plody mezi mnoha jinými jsou zřízení Řádu a Hra se
skleněnými perlami, má své počátky v onom dějinném období, které od zásadního
výzkumu literárního historika jménem Plinius Ziegenhalß nese název
"fejetonový věk". Taková jména jsou sice hezká, ale nebezpečná a
neustále svádějí k tomu, aby se na nějaký stav života lidí v minulosti nazíralo
nespravedlivě, a tak i "fejetonový" věk nikterak nebyl bez ducha, ba
vůbec ani ne duchem chudě. Jenže, jak se to jeví podle Ziegenhalße, nedokázal
si se svým duchem mnoho poradit či spíše neuměl v rámci ekonomie života a státu
vykázat duchu jemu přiměřené postavení a funkci. Upřímně řečeno ono období
známe velmi špatně, přestože je půdou, z níž vyrostlo téměř všechno, co dnes
tvoří znaky našeho duchovního života. Podle Ziegenhalße to byla doba v
obzvláštní míře "měšťácká" a dalekosáhle holdovala individualismu, a
jestliže my, abychom naznačili její atmosféru, uvádíme některé její rysy podle
Ziegenhalßovy prezentace, pak s jistotou víme alespoň jedno, totiž že si tyto
rysy nevymyslel a nezaznamenal je s nějakým nadměrným přeháněním, vždy ten velký
vědec vše doložil ohromným množstvím literárních i jiných dokumentů. Navazujeme
na tohoto učence, kterě dosud jako jedině uznal "fejetonový" věk za
hodna vážného zkoumání, a nehodláme přitom zapomínat, že ohrnovat nos nad omyly
či nemravem dávných dob je snadné a pošetilé.
Vývoj duchovního života v Evropě měl od konce středověku zjevně dvě
tendence: osvobození myšlení a víry od jakéhokoli autoritativního ovlivňování,
tedy boj rozumu, který se cítil být suverénní a dospělý, proti panství římské
církve a - na druhé straně - skryté, avšak vášnivé hledání legitimity této jeho
svobody, hledání nové, z něho samého vycházející a jemu adekvátní autority.
Všeobecně lze tedy zřejmě říci: duch celkem vzato ten boj o vzájemně v podstatě
si odporující cíle vyhrál. Zda tento zisk vyváží nesčetné oběti, zda náš dnešní
řád duchovního života je dostatečně dokonalý a potrvá dostatečně dlouho, aby
všechno utrpení, všechny konvulze a abnormity procesů s kacíři a upalování na
hranicích až po osudy tolika "géniů" skončivších v šílenství či
sebevraždou se prokázaly jako obě smysluplné, po tom se tázat nám není
dovoleno. Historie se udála - bylo-li to dobré či zda by bývalo bylo lépe, aby
se nebyla stala, zda hodláme její "smysl" uznat, to nemá žádný
význam. Tak se také dály ony boje za "svobodu" ducha a právě v onom
pozdním, fejetonovém období vedly k tomu, že duch vskutku požíval neslýchané a
pro sebe sama již nesnesitelné svobody tím, že naprosto překonal poručníkování
církve a zčásti i poručníkování státu, avšak ještě nenalezl zákon, kterě by sám
zformuloval a respektoval, nenalezl pravou novou autoritu a legitimitu.
Příklady ponižování, prodejnosti a rezignace ducha v oné době, o níž nám
Ziegenhalß vypráví, jsou zčásti vskutku neslýchané.
Musíme přiznat, že nejsme s to podat jednoznačnou definici produktů,
podle nichž ono období nazýváme, totiž "fejetonů". Jak se zdá, byly
jakožto obzvláště oblíbená část obsahu denního tisku vyráběny po milionech,
tvořily hlavní potravu vzděláníchtivých čtenářů, referovaly či spíše
"rozprávěly" o tisícerých předmětech sféry vědění a, jeví se to tak,
ti chytřejší z fejetonistů si ze své vlastní práce často tropili žerty, alespoň
Ziegenhalß přiznává , že narazil na velký počet takových prací, u nichž,
protože by jinak byly zcela nepochopitelné, se kloní k výkladu, že jde o
sebepersifláž jejich autorů. Je zřejmě možné, že do těchto průmyslově
vyráběných článků byla vložena spousta ironie a sebeironie a k jejich pochopení
že by se teprve musel znovu nalézt klíč. Výrobci těchto tlachavých hříček náleželi
zčásti k redakcím novin, zčásti to byli "svobodní" spisovatelé,
nazývaní často básníky, ale zjevně velmi mnoho z nich patřilo k učeneckému
stavu, ba mezi nimi byli i věhlasní vysokoškolští učitelé. Oblíbeněm obsahem
oněch článků bývaly anekdoty ze života proslulých mužů a žen a jejich
korespondence, tituly zněy třeba "Friedrich Nietzsche a ženská móda kolem
roku 1870" nebo "Oblíbená jídla skladatele Rossiniho" či
"úloha psíka mazlíčka v životě velkých kurtizán" a tak podobně. Dále
byly v oblibě historizující úvahy k aktuálním látkám rozhovorů zámožných lidí,
například "Sen o výrobě umělého zlata v průběhu staletí" anebo
"Pokusy k chemicko-fyzikálnímu ovlivňování povětrnosti" a stovky
obdobných věcí. Když čteme Ziegenhalßem uváděné tituly takověchto klábosů, náš
údiv se ani tak netýká toho, že existovali lidé hltající je coby denní četbu,
jako spíše faktu, že i renomovaní autoři s úrovní a dobrým předběžným vzděláním
pomáhali "obsluhovat" tuto obrovskou spotřebu nicotných zajímavůstek,
jak příznačně zněl výraz pro tu činnost: ten výraz ostatně označuje i tehdejší
vztah člověka k stroji. Občas byly obzvláště oblíbené dotazy k známým
osobnostem o aktuálních problémech dne, čemuž Ziegenhalß věnuje jednu zvláštní
kapitolu, a kdy se například proslulí chemici či klavírní virtuosové
vyjadřovali k politice a oblíbení herci, tanečníci, gymnasti, letci anebo i
básníci k prospěšnosti či nevýhodám staromládenectví, k domnělým příčinám
finančních krizí atakdále. Šlo přitom jedině o to, aby se spojilo nějaké známé jméno
s některým právě aktuálním tématem: čtenář nechť si sám u Ziegenhalße vyhledá
do značné míry frapantní příklady, uvádí jich stovky. Jak řečeno, příměsí celé
této agilnosti byl pravděpodobně pěkný kus ironie, možná to byla ironie dokonce
démonická, zoufalá, jen velmi obtížně jsme s to se zde nějak vcítit; avšak
velké množství těch, kdo tehdy byli zjevně nápadně četbychtiví, přijímalo
bezpochyby všechny ty groteskní věci s důvěřivou vážností. Změnil-li nějaký
slavný obraz svého majitele, byl-li vydražován nějaký vzácný rukopis, shořel-li
nějaký starý zámek, byl-li nositel starého šlechtického jména zapleten do
nějakého skandálu, pak se čtenáři v celých tisících fejetonů nedovídali snad
jen tyto skutečnosti, nýbrž už téhož dne či nanejvýš nazítří se jim dostávalo
navíc spousty anekdotického, historického, psychologického, erotického a jiného
materiálu k danému případu, nad každou denní událostí se vyléval příval
horlivých pisálkovských mazanic, a prezentace, třídění a formulace všech těch
sdělení veskrze nesly pečeť překotně a nezdopovědně vyrobeného masového zboží.
Ostatně, jak se zdá, k fejetonu patřily i určité hry, k nimž bylo čtenářstvo
dokonce podněcováno a jimiž se aktivovalo jeho přesycování vědomostmi,
pojednává o tom dlouhá Ziegenhalßova poznámka o prazvláštním tématu
"křížovka". Tisíce a tisíce lidí, kteří povětšině vykonávali těžkou
práci a prožívali těžký život, vysedávaly tehdy ve svých volných chvílích a
hrbily se nad čtverci a kříži z písmen a vyplňovaly prázdná místa v nich podle
určitých pravidel. Varujeme se toho, abychom na to pohlíželi pouze z aspektu
směšnosti a pošetilosti, a hodláme se zdržet veškerého posměchu v té věci. Ti
lidé se svými dětskými hádankovými hrami a vzdělávacími články nebyli totiž
nikterak bezelstné děti či hraví požitkáři, spíše se asi úzkostně krčili
uprostěed politických, hospodářských a morálních kvasů a zemětřesení, vedli
spousty hrůzných vojen a občanských válek a jejich drobné vzdělávací hry nebyly
pouhým nesmyslným dětinstvím, nýbrž odpovídaly hluboké potřebě zavírat oči a
před nevyřešenými problémy a úzkostným tušením zániku se utíkat do co
nejbezstarostnějšího světa zdání. Vytrvale se učili řídit automobily, hrát
obtížné karetní hry a snivě se věnovali luštění křížovek - neboť byli téměř bez
ochrany vystaveni smrti, strachu, bolesti, hladu, církve už je nedokázaly
utěšit, neradil jim duch. Načetli se spousty pojednání a vyposlechli si spoustu
přednášek, a přitom si nedopřáli času a námahy, aby se posilovali proti
strachu, aby v sobě překonávali úzkost ze smrti; těkavě žili jen tak nazdařbůh
a nevěřili v žádný zítřek.
Přeložil Vratislav Slezák
* André Gide je autor, který se vyskytuje v maturitních okruzích. V příštím díle se dozvíte více o tomto francouzském prozaikovi a držiteli Nobelovy ceny za literaturu udělenou Švédskou akademií v roce 1947. *
