Německo-švýcarský prozaik, lyrik a esejista. Nositel Nobelovy ceny za literaturu v roce 1946

* 02.07. 1877, Calw, Německo 

+ 09.08.1962, Montagnola, Švýcarsko

Hermann Hesse přišel na svět 2. července roku 1877 v německé rodině (protestantského) misionáře. V mládí studoval v evangelickém semináři, brzy z něj ale odešel a složil maturitu na gymnáziu, vyučil se knihvazačem a žil ve švýcarské Basileji, kde jako knihkupec pracoval a kde zároveň tvořil svá první úspěšná literární díla. V roce 1904 Hermann Hesse nastoupil na dráhu profesionálního literáta a odešel do Gaienhofenu. V roce 1911 podnikl svoji první cestu do Indie, kde z duchovního odkazu buddhistické filozofie načerpal mnohé podněty pro svoji další tvorbu.

Na počátku první světové války se Hermann Hesse ostře postavil proti militaristickému duchu tehdejšího Německa. V těchto letech pak potkalo Hesseho i neštěstí osobní - jeho manželství se švýcarskou fotografkou M. Bernoulliovou se vinou manželčiny duševní choroby (trpěla schizofrenií) rozpadlo, na Hesseho bedrech pak spočívala nutnost postarat se o tři malé děti - v této době se Hesse podrobil psychoanalýze, která se později stala vedle orientálních duchovních nauk jedním z východisek jeho tvorby.

V roce 1923 Hesse přijal švýcarské občanství, o rok později se pak podruhé oženil, manželství se nicméně po pouhém roce rozpadlo. Třetí manželství Hesse uzavřel v roce 1926, tento svazek Hessemu vydrží až do konce života.

Jako literát vstupuje Hermann Hesse do světa literatury v roce 1899, kdy vydal sbírku lyrické poezie, nazvanou Romantické písně. Hesseho románovým debutem byl román Peter Camenzind (1904). Tento úspěšný román se stal odrazovým kamenem Hesseho dráhy profesionálního literáta.

Po několika menších prózách a novelách pak přišla dvacátá léta 20. století, léta pro Hesseho jako autora nejplodnější - v roce 1922 byla vydána novela Siddhártha, dílo, v němž Hesse osvětluje svoji pacifistickou, indickým buddhismem ovlivněnou, filozofii. V roce 1925 pak vyšel román Lázeňský host a konečně v roce 1927 román Stepní vlk. Na počátku třicátých let Hermann Hesse vydal román Narcis a Goldmund (1930), v němž myšlenkově navazuje na román Stepní vlk. V roce 1932 mu vychází román Pouť do Země východní.

Největšího věhlasu Hermann Hesse dosáhl se svým románem Hra se skleněnými perlami (Glasperlenspiel, 1943), fantastický, utopický román, jehož děj se odehrává v daleké budoucnosti a v němž Hesse jasnozřivě předpověděl vývoj lidské společnosti do konce století.

V roce 1946, rok po skončení druhé světové války, během níž bylo dílo Hermanna Hesse v rodném Německu nacistickou mocí prohlášeno za nežádoucí a bylo zakázáno jeho vydávání, se Hermann Hesse stal laureátem Nobelovy ceny za literaturu.

Hermann Hesse zemřel roku 1962 ve švýcarském Montagnole.

Dílo:

Literární činnost zahájil Hermann Hesse poezií.

Romantické písně - 1899, lyrická sbírka, která vychází z klasicko - romantických tradic. Je hudební.

Próza:

Autorovo prozaické dílo se soustřeďuje na společenskou a duchovní situaci své doby. V prózách napsaných před 1. světovou válkou sleduje krizi občanských hodnot. Jeho hrdinové jsou zklamáni civilizací, volí samotu, sbližují se s přírodou:

Peter Camenzind - 1904, román

Pod kolem - 1906, román

Knulp - 1915, novela

rodný dům Hermanna Hesse v Calw 

Vlivem 1. světové války se Hessovo rozčarování z rozpadu klasické humanistické tradice ještě více prohloubilo. Nacházel se ve fázi hluboké životní krize, která vyústila až do sebevražedných myšlenek. Rovněž technické vymoženosti a masmédia zatracuje. Vyvolávají v něm pocit ohrožení blížícími se katastrofami a válkam. Lidská duše se mu jeví mnohem komplikovanější jako spojení dvou bytostí:

Demian - 1919, román

Siddhartha - 1922, novela s rysy vlastní indické pasivistické filozofie

Stepní vlk - 1927, v tomto románu využívá autor motiv dvojnictví a rozpolcenosti osobnosti. Hlavnímu hrdinovi Harrymu Hallerovi je padesát let, je bez zaměstnání a rodiny, žije sám v jednom pokoji. Je zoufalý, opovrhuje světem, přestože neví proč. Nový smysl hledá ve filozofii a vážné hudbě. Bezcílně se potuluje městem, vysedává v nejhorších putykách. Jednou mu někdo vtiskne do ruky brožuru o stepním vlkovi. Harry si uvědomuje, že řeč je vlastně o něm. Nachází klíč ke své nespokojenosti. Bojují v něm dva nepřátelské principy - člověk (kultura a civilizace) a vlk (původní zvířecí princip). Projde pozitivní změnou, během níž získá kladný postoj k životu. Stane se to prostřednictvím záhadné Hermíny a jazzmana Pabla.

Ve své době byl román předmětem mnoha diskuzí, ale nedá se říci, že by byl zvláště úspěšnou knihou. Po spisovatelově smrti však došlo k velké změně. V 60. letech objevili Stepního vlka američtí hippies a téměř přes noc se stal z knihy bestseller.

Narcis a Goldmund - 1930, román, jehož duchovně rozdílní hrdinové hledají cestu k vlastní přirozenosti na základě oboustranného ovlivňování

Hra se skleněnými perlami - 1943, utopický román z 22. století

Citáty:

Moudré je myslet skepticky a počínat si optimisticky.

Vše se trochu změní, sotva to vyslovíme nahlas.

Láska nechce nic pro sebe, chce jen milovat.

Zlo se vždy rodí tam, kde schází láska.

Cíl, jehož bylo dosaženo, již není cílem.

Měkké je mocnější než tvrdé. Voda je mocnější než skála. Láska je mocnější než síla.

Hra se skleněnými perlami

Životopis Mistra Hry - Josefa Knechta. Od jeho mládí na obecní škole, přes studium na elitní škole v Kastálii, svobodná studia v Waldzellu až po jmenování Magistrem Ludi. Životopis končí legendou o jeho odchodu z úřadu a o jeho smrti. Časovým zařazením se tato kniha dostává do oblasti sci-fi. Děj se totiž odehrává (odhadem) asi ke konci 20. století, či ještě později. Nejsou zde však žádné náznaky technického pokroku, či rapidních změn v lidské psychice, stále dominuje vliv církve. Záchytná data: Řád vznikl po 1. světové válce a v úřadu Magistra se vystřídalo již několik osobností (minimálně čtyři).

Hra se skleněnými perlami - Ztvořena Řádem, aby bylo mezi učenci dosaženo absolutního porozumění a harmonie mezi všemi obory. Jedná se o vyjádření jedné věci ( hudby, matematické věty, citátu, aj.) a následovným rozšiřováním pojmu abstrakcemi, či konfrontováním s jiným výrokem za účelem dokázání podobnosti.

Muzeum Hermanna Hesse v Gaienhofen 

Ukázka z IX. dílu

Hra se skleněnými perlami

Pokus o životopis Magistra Ludi Josefa Knechta

Pokus o obecný srozumitelný úvod do její historie

"... non entia enim licet quodammodo levibusque hominibus facilius atque incuriosius verbis reddere quam entia, verumtamen pio diligentique rerum scriptori plane aliter res se habet: nihil tantum repugnat ne verbis illustretur, at nihil adeo necesse est ante hominum oculos proponere ut certas quasdam res, quas esse neque demonstrari neque probari potest, quae contra eo ipso, quod pii diligentesque viri illas quasi ut entia tractant, enti nascendique facultati paululum appropinquant."

Albertus Secundus

tract. de cristall. spirit. ed. Clangor et Collof. lib.I. cap. 28

V rukopisném překladu Josefa Knechta:

"... neboť dají-li se v jistém ohledu, a to u lidí lehkovážných, věci neexistující snáze a s menší odpovědností znázornit pomocí slov než věci jsoucí, pak u zbožného a svědomitého dějepisce je tomu právě naopak: nic se zn zorňování pomocí slov tolik nevymyká a přitom nic není nezbytnější než lidem ukázat, že jisté věci, jejichž existence není ani doložitelná, ani pravděpodobná, jež se však právě proto, že zbožní a svědomití lidé s nimi zacházejí, jako by existovaly, přivědějí o krůček blíž k bytí a možnosti zrození."

Naším záměrem je uchovat v této knize to málo, co jsme byli s to nalézt ze životopisného materiálu o Josefu Knechtovi, zvaném Ludi Magister Josephus III., jak je také uváděn v archivech Hry se skleněnými perlami. Nejsme nikterak slepí vůči skutečnosti, že takovýto pokus je či se zdá být v určitém rozporu s panujícími zákony a zvyklostmi duchovního života. Vždyť právě smazání všeho individuálního, co nejdokonalejší začlenění jednotlivce do Hierarchie instituce výchovy a věd je jedním z nejvyšších principů našeho duchovního života. A tento princip byl pak v dlouhé tradici uskutečňován do té míry, že je dnes neobyčejně obtížné, ba v mnoha případech naprosto nemožné se o jednotlivých osobách, které Hierarchii vynikajícím způsobem sloužili, dopátrat životopisných a psychologických jednotlivostí; mnohdy nelze ani zjistit jména osob. Ke znakům duchovního života naší provincie prostě patří, že jeho hierarchické organizaci je vlastní ideál anonymity a že se také uskutečňování tohoto ideálu velmi přibližuje.

Jestliže jsme pěesto trvali na tom, že se pokusíme něco o životě Magistra Ludi Josefa III. zjistit a n znakově si pro sebe načrtnout obraz jeho osobnosti, pak jsme tak neučinili, jak věříme, kvůli kultu osobnosti či z neposlušnosti vůči zvyklostem, nýbrž pouze ve smyslu služby pravdě a vědě. Myšlenka je to stará: čím nějakou tezi formulujeme výrazněji a neúprosněji, tím neodolatelněji volá po antitezi. Uznáváme a ctíme myšlenku, která je základem anonymity našich úřadů a našeho duchovního života. Avšak pohled do prvotních dějin právě tohoto duchovního života, zejména do vývoje Hry se skleněnými perlami, nám neodbytně ukazuje, že každá fáze vývoje, každé rozvinutí, každá změna, každý podstatný zásah, a již si ho lze vykládat jako pokrokový či konzervativní, nevyhnutelně sice nevede k jeho jedinému a vlastnímu původci, avšak vyjevuje svou nejzřetelnější tvář právě v osobě toho, kdo onu změnu zavedl, kdo se stal nástrojem přeměny a zdokonalení.

Ovšem to, co pod označením osobnost chápeme dnes, je cosi podstatně jiného než to, co tím mínili životopisci a historikové dřívějších dob. Pro ně, a to zejména pro autory těch časů, kdy vysloveně převládaly tendence životopisné, bylo podle našeho úsudku podstatným rysem nějaké osobnosti zjevně to, v čem se odchylovala, v čem se protivila normě, v čem byla jedinečná , ba přímo její patologičnost, kdežto my lidé dneška o významných osobnostech hovoříme vůbec až tehdy, setkáme-li se s lidmi, jimž se stranou veškeré originality a vší výlučnosti zdařilo co nejdokonaleji se začlenit do obecnosti, celku, co nejdokonaleji sloužit nadosobní sféře. Podíváme-li se na věc blíže, byl tento ideál znám už ve starověku: postava "mudrce" či "člověka dokonalého" u starých Číňanů například anebo ideál sokratovské nauky o ctnostech se od našeho dnešního ideálu dá stěží odlišit, a leckterá velká duchovní organizace, jako třeba římská církev v dobách své největší moci, znala rovněž podobné zásady, a mnohé z jejích největších postav, svatý Tomáš Akvinský kupříkladu, stejně jako rané řecké plastiky, se nám jeví spíše jako klasičtí představitelé typů než jako jednotlivci. Nicméně v dobách před reformací duchovního života, která se započala ve dvacátém století a jejímiž jsme dědici, se onen ryzí starý ideál zjevně téměř naprosto vytratil. Žasneme, čteme-li v životopisech z oněch dob například rozsáhlá líčení, kolik měl hrdina sourozenců anebo jaké jizvy a šrámy na duši v něm zanechalo odpoutávání od dětství, puberta, zápas o uznání a boj o lásku. Nás lidi dneška nezajímá ani hrdinova patologie, ani jeho rodinná historie, ani jeho pudový život, zažívání či spánek. Nijak zvlášť důležitá pro nás není ani jeho duchovní prehistorie, jeho výchova na základě studia oblíbených oborů, oblíbené četby atakdále. Pro nás je hrdinou a zvláštního zájmu hoden pouze ten, kdo od přirozenosti a výchovou dospěl do stavu, že svou osobu téměř naprosto nechal rozplynout v její hierarchické funkci, aniž by přitom ztratila svou silnou, svěží, obdivuhodnou podnětnost, která vytváří vůni a hodnotu individua. A vzniknou-li mezi osobou a Hierarchií konflikty, pak právě v těchto konfliktech spatřujeme zkušební kámen pro velikost osobnosti. Jak málo souhlasíme s rebely, jež žádostivosti a vášně ženou do roztržky s Řádem, s tím větší úctou si připamatováváme oběti, ty vpravdě tragické.

Zde pak, u hrdinů, u těchto vskutku příkladných lidí, se nám zájem o osobu, o jméno, tvář a vzezření jeví jako dovolený a přirozený, vždy i v té nejdokonalejší hierarchii, nejbezvadněji fungující organizaci nikterak nespatřujeme mašinerii složenou z mrtvých a vlastně lhostejných částí, nýbrž živoucí tělo, pozůstávající z takových složek a oživované takovými orgány, z nichž všechny mají svou svébytnost a svobodu a podílejí se na zázraku života. V tomto smyslu jsme se snažili získat zprávy o životě Josefa Knechta, Mistra Hry se skleněnými perlami, a zejména o všem, co sám napsal, a také jsme se dopídili vícerých rukopisů, jež považujeme za hodny toho, aby byly čteny. Co hodláme o Knechtově osobě a životě sdělit, je mnohým členům Řádu a zejména hráčům Hry se skleněnými perlami již zcela či zčásti známo, a proto se naše kniha neobrací pouze k tomuto okruhu, nýbrž doufá v porozumění čtenářů i mimo něj.

Pro onen užší okruh by naší knize nebylo zapotřebí žádného úvodu ani komentáře. Ježto je však naším přáním, aby si život a spisy našeho hrdiny získaly čtenáře i mimo Řád, připadá nám poněkud obtížná úloha, aby právě těmto méně obeznámeným kniha na počátku poskytla malé populární uvedení do smyslu a historie Hry se skleněnými perlami. Zdůrazňujeme, že tato předmluva je a chce být populární a nikterak si neklade nárok na to, aby vysvětlovala otázky týkající se problémů Hry a její historie diskutované uvnitř Řádu samého. K objektivní prezentaci tohoto tématu ještě zdaleka nenastal čas.

Nechť tedy čtenář od nás neočekává úplnou historii a teorii Hry se skleněnými perlami, nebyli by toho dnes schopni ani důstojnější a zdatnější autoři, než jsme my. Takový úkol zůstává vyhrazen pozdějším dobám, pokud zdroje k němu, jakož i duchovní předpoklady dříve nezaniknou. O to méně má toto naše pojednání být učebnicí Hry se skleněnými perlami, žádná totiž nikdy ani nebude napsána. Herním pravidlům této Hry všech her se nelze naučit jinak než běžnou, předepsanou cestou, kter si vyžaduje mnoha let, a nikdo ze zasvěcenců by nikdy nemohl mít zájem na tom, aby naučení herním pravidlům usnadnil. Tato pravidla, znaková řeč a gramatika Hry, představují určitě druh vysoce vyvinutého tajného jazyka, na němž se podílí vícero věd a umění, zejména však matematika a hudba (popřípadě hudební věda), a která je s to vyjadřovat a do vzájemného vztahu uvádět obsahy a výsledky téměř všech věd. Hra se skleněnými perlami je tedy hrou s veškerými obsahy a hodnotami naší kultury, hraje si s nimi tak, jako si v dobách rozkvětu umění nějaký malíř nejspíše pohrával s barvami své palety.

Co lidstvo ve svých tvůrčích dobách vytvořilo ve sféře poznatků, vysokých myšlenek a uměleckých děl, co následná období učeného promýšlení vyjádřila pojmově a učinila z toho intelektuální vlastnictví, s celám tímto obrovitým materiálem duchovních hodnot hraje hráč Hry tak, jako varhaník na varhany, přičemž tyto varhany mají stěží představitelnou dokonalost, jejich manuály a pedály snímají celý duchovní vesmír, jejich rejstříků je téměř bezpočtu, teoreticky by se s tímto nástrojem dal hrou reprodukovat veškerý duchovní obsah světa. Manuály, pedály a rejstříky jsou stanoveny, měnit jejich počet a uspořádání a pokoušet se je zdokonalit je možné už jen teoreticky: obohacování herního jazyka včleňováním nových obsahů podléhá co nejpřísnější kontrole ze strany Nejvyššího vedení Hry. Naproti tomu je v rámci této stanovené soustavy anebo, abychom se přidržovali užitého obrazu, v rámci složité mechaniky těchto obrovitých varhan dán jednotlivému hráči celý svět možností a kombinací, a aby mezi tisíci přísně provozovanými hrami pouhopouhé dvě se navzájem podobaly víc než povrchově, je téměř zcela vyloučeno.

I kdyby se přihodilo, že by si někdy dva hráči náhodou zvolili pro obsah své hry přesně tentýž úzký výběr témat, mohly by obě hry podle způsobu myšlení, charakteru, nálady a virtuozity hráčů probíhat a vypadat naprosto rozdílně.

Koneckonců závisí zcela na historikově libovůli, kam až chce zpětně umístit počátky a prehistorii Hry se skleněnými perlami. Nebo jako každá veliká myšlenka nemá ani Hra vlastně počátek, nýbrž zde byla, totiž právě myšlenkově, odedávna. Její prvotní podobu jako myšlenku, jako tušení a ideál, nacházíme již v mnohěch dřívějších dobách, tak například u Pythagora, poté v pozdním období antické kultury, v helénisticko-gnostickém okruhu, neméně u starých Číňanů, pak opět na vrcholech arabsko-maurského duchovního života, a nato vede stopa její prehistorie dále přes scholastiku a humanismus k matematickým akademiím sedmnáctého a osmnáctého století a posléze až k filozofiím romantiky a runám magických snů Novalisových. V každém pohybu ducha proti ideálnímu cíli nějaké universitas litterarum, v každé platonské akademii, každé pospolitosti nějaké duchovní elity, v každém pokusu o přiblížení mezi vědou a uměním či vědou a náboženstvím tkvěla jako základ tatáž věčná myšlenka, která pro nás nabyla podoby ve Hře se skleněnými perlami. Duchové jako Abélard, jako Leibniz, jako Hegel bezpochyby znali sen zachytit duchovní univerzum do soustředných soustav a živoucí krásu sféry ducha a sféry umění sjednotit s magickou formulační silou exaktních disciplin. V době, kdy hudba a matematika téměř současně prožívaly své klasické období, obě discipliny se často přátelily a oplodňovaly. A o dvě století dříve nacházíme u Mikuláše Kusánského věty z téže atmosféry, kupříkladu tyto: "Duch se připodobňuje potencionalitě, aby vše měřil na způsob potencionality, a absolutní nutnosti, aby vše měřil na způsob jednoty a jednoduchosti, jak to činí Bůh, a nezbytnosti propojení, aby tak vše měřil se zřetelem na danou zvláštnost, vposledku se připodobňuje determinované potencionalitě, aby vše měřil s ohledem na svou vlastní existenci. Dále však duch měří i symbolicky, porovnáváním, když používá čísel a geometrických obrazců a vztahuje se k nim jakožto k příměrům." Ostatně nejenom tato jedna Kusánského myšlenka jako by už poukazovala na naši Hru se skleněnými perlami, nejen ona odpovídala obdobnému směru představivosti, jaký měly jeho myšlenkové hry, a vycházela z ní; daly by se u něho ukázat víceré, ba četné náznaky. I jeho potěšení z matematiky a jeho schopnost a radost z aplikací obrazců a axiomat euklidovské geometrie na teologickofilozofické pojmy jako objasňujících příměrů jako by se mentalitě naší Hry již velmi přibližovaly, a občas dokonce jeho svérázná latina (jejíž výrazy jsou nezřídka jeho vlastními výmysly, aniž však by je kdokoli, kdo je latiny znalý, mohl nepochopit) připomíná svobodnou, hravou plastičnost našeho herního jazyka.

Neméně, jak už patrně naznačuje motto našeho pojednání, náleží k praotcům Hry se skleněnými perlami Albertus Secundus. A domníváme se, aniž jsme sice s to doložit to citáty, že myšlenka na takovou hru ovládala i ty učené hudebníky šestnáctého, sedmnáctého a osmnáctého století, kteří za základ svých hudebních skladeb brali matematické spekulace. Tu a tam lze ve starých literaturách narazit na legendy o moudrých a magických hrách, jež se údajně vymýšlely a provozovaly mezi učenci, mnichy či na pohostinných knížecích dvorech, například v podobě hry v šachy, jejíž figury a pole měly vedle obvyklých významů ještě významy tajné. A všeobecně známy jsou přece zprávy, pohádky a pověsti z epochy mládí všech kultur, které nad to, co je v ní pouze umělecké, připisují hudbě moc vlády nad dušemi a celými národy a činí z ní tajného vládce či zákoník lidí a jejich států. Od staré Číny po řecké pověsti hraje svou úlohu myšlenka o ideálním, nebeském životě lidí pod hegemonií hudby. S tímto kultem hudby ("ve věčných proměnách vítá nás na zemi zpěvu moc tajuplná" - Novalis) souvisí co nejniterněji i Hra se skleněnými perlami.

Jestliže uznáváme, že idea Hry je věčná a že proto existovala a byla v pohybu již dávno před uskutečněním, její realizace v podobě známé nám dnes má přece jen svou určitou historii, jejíž nejdůležitější etapy se nyní pokusíme stručně vylíčit.

Duchovní hnutí, jehož plody mezi mnoha jinými jsou zřízení Řádu a Hra se skleněnými perlami, má své počátky v onom dějinném období, které od zásadního výzkumu literárního historika jménem Plinius Ziegenhalß nese název "fejetonový věk". Taková jména jsou sice hezká, ale nebezpečná a neustále svádějí k tomu, aby se na nějaký stav života lidí v minulosti nazíralo nespravedlivě, a tak i "fejetonový" věk nikterak nebyl bez ducha, ba vůbec ani ne duchem chudě. Jenže, jak se to jeví podle Ziegenhalße, nedokázal si se svým duchem mnoho poradit či spíše neuměl v rámci ekonomie života a státu vykázat duchu jemu přiměřené postavení a funkci. Upřímně řečeno ono období známe velmi špatně, přestože je půdou, z níž vyrostlo téměř všechno, co dnes tvoří znaky našeho duchovního života. Podle Ziegenhalße to byla doba v obzvláštní míře "měšťácká" a dalekosáhle holdovala individualismu, a jestliže my, abychom naznačili její atmosféru, uvádíme některé její rysy podle Ziegenhalßovy prezentace, pak s jistotou víme alespoň jedno, totiž že si tyto rysy nevymyslel a nezaznamenal je s nějakým nadměrným přeháněním, vždy ten velký vědec vše doložil ohromným množstvím literárních i jiných dokumentů. Navazujeme na tohoto učence, kterě dosud jako jedině uznal "fejetonový" věk za hodna vážného zkoumání, a nehodláme přitom zapomínat, že ohrnovat nos nad omyly či nemravem dávných dob je snadné a pošetilé.

Vývoj duchovního života v Evropě měl od konce středověku zjevně dvě tendence: osvobození myšlení a víry od jakéhokoli autoritativního ovlivňování, tedy boj rozumu, který se cítil být suverénní a dospělý, proti panství římské církve a - na druhé straně - skryté, avšak vášnivé hledání legitimity této jeho svobody, hledání nové, z něho samého vycházející a jemu adekvátní autority. Všeobecně lze tedy zřejmě říci: duch celkem vzato ten boj o vzájemně v podstatě si odporující cíle vyhrál. Zda tento zisk vyváží nesčetné oběti, zda náš dnešní řád duchovního života je dostatečně dokonalý a potrvá dostatečně dlouho, aby všechno utrpení, všechny konvulze a abnormity procesů s kacíři a upalování na hranicích až po osudy tolika "géniů" skončivších v šílenství či sebevraždou se prokázaly jako obě smysluplné, po tom se tázat nám není dovoleno. Historie se udála - bylo-li to dobré či zda by bývalo bylo lépe, aby se nebyla stala, zda hodláme její "smysl" uznat, to nemá žádný význam. Tak se také dály ony boje za "svobodu" ducha a právě v onom pozdním, fejetonovém období vedly k tomu, že duch vskutku požíval neslýchané a pro sebe sama již nesnesitelné svobody tím, že naprosto překonal poručníkování církve a zčásti i poručníkování státu, avšak ještě nenalezl zákon, kterě by sám zformuloval a respektoval, nenalezl pravou novou autoritu a legitimitu. Příklady ponižování, prodejnosti a rezignace ducha v oné době, o níž nám Ziegenhalß vypráví, jsou zčásti vskutku neslýchané.

Musíme přiznat, že nejsme s to podat jednoznačnou definici produktů, podle nichž ono období nazýváme, totiž "fejetonů". Jak se zdá, byly jakožto obzvláště oblíbená část obsahu denního tisku vyráběny po milionech, tvořily hlavní potravu vzděláníchtivých čtenářů, referovaly či spíše "rozprávěly" o tisícerých předmětech sféry vědění a, jeví se to tak, ti chytřejší z fejetonistů si ze své vlastní práce často tropili žerty, alespoň Ziegenhalß přiznává , že narazil na velký počet takových prací, u nichž, protože by jinak byly zcela nepochopitelné, se kloní k výkladu, že jde o sebepersifláž jejich autorů. Je zřejmě možné, že do těchto průmyslově vyráběných článků byla vložena spousta ironie a sebeironie a k jejich pochopení že by se teprve musel znovu nalézt klíč. Výrobci těchto tlachavých hříček náleželi zčásti k redakcím novin, zčásti to byli "svobodní" spisovatelé, nazývaní často básníky, ale zjevně velmi mnoho z nich patřilo k učeneckému stavu, ba mezi nimi byli i věhlasní vysokoškolští učitelé. Oblíbeněm obsahem oněch článků bývaly anekdoty ze života proslulých mužů a žen a jejich korespondence, tituly zněy třeba "Friedrich Nietzsche a ženská móda kolem roku 1870" nebo "Oblíbená jídla skladatele Rossiniho" či "úloha psíka mazlíčka v životě velkých kurtizán" a tak podobně. Dále byly v oblibě historizující úvahy k aktuálním látkám rozhovorů zámožných lidí, například "Sen o výrobě umělého zlata v průběhu staletí" anebo "Pokusy k chemicko-fyzikálnímu ovlivňování povětrnosti" a stovky obdobných věcí. Když čteme Ziegenhalßem uváděné tituly takověchto klábosů, náš údiv se ani tak netýká toho, že existovali lidé hltající je coby denní četbu, jako spíše faktu, že i renomovaní autoři s úrovní a dobrým předběžným vzděláním pomáhali "obsluhovat" tuto obrovskou spotřebu nicotných zajímavůstek, jak příznačně zněl výraz pro tu činnost: ten výraz ostatně označuje i tehdejší vztah člověka k stroji. Občas byly obzvláště oblíbené dotazy k známým osobnostem o aktuálních problémech dne, čemuž Ziegenhalß věnuje jednu zvláštní kapitolu, a kdy se například proslulí chemici či klavírní virtuosové vyjadřovali k politice a oblíbení herci, tanečníci, gymnasti, letci anebo i básníci k prospěšnosti či nevýhodám staromládenectví, k domnělým příčinám finančních krizí atakdále. Šlo přitom jedině o to, aby se spojilo nějaké známé jméno s některým právě aktuálním tématem: čtenář nechť si sám u Ziegenhalße vyhledá do značné míry frapantní příklady, uvádí jich stovky. Jak řečeno, příměsí celé této agilnosti byl pravděpodobně pěkný kus ironie, možná to byla ironie dokonce démonická, zoufalá, jen velmi obtížně jsme s to se zde nějak vcítit; avšak velké množství těch, kdo tehdy byli zjevně nápadně četbychtiví, přijímalo bezpochyby všechny ty groteskní věci s důvěřivou vážností. Změnil-li nějaký slavný obraz svého majitele, byl-li vydražován nějaký vzácný rukopis, shořel-li nějaký starý zámek, byl-li nositel starého šlechtického jména zapleten do nějakého skandálu, pak se čtenáři v celých tisících fejetonů nedovídali snad jen tyto skutečnosti, nýbrž už téhož dne či nanejvýš nazítří se jim dostávalo navíc spousty anekdotického, historického, psychologického, erotického a jiného materiálu k danému případu, nad každou denní událostí se vyléval příval horlivých pisálkovských mazanic, a prezentace, třídění a formulace všech těch sdělení veskrze nesly pečeť překotně a nezdopovědně vyrobeného masového zboží. Ostatně, jak se zdá, k fejetonu patřily i určité hry, k nimž bylo čtenářstvo dokonce podněcováno a jimiž se aktivovalo jeho přesycování vědomostmi, pojednává o tom dlouhá Ziegenhalßova poznámka o prazvláštním tématu "křížovka". Tisíce a tisíce lidí, kteří povětšině vykonávali těžkou práci a prožívali těžký život, vysedávaly tehdy ve svých volných chvílích a hrbily se nad čtverci a kříži z písmen a vyplňovaly prázdná místa v nich podle určitých pravidel. Varujeme se toho, abychom na to pohlíželi pouze z aspektu směšnosti a pošetilosti, a hodláme se zdržet veškerého posměchu v té věci. Ti lidé se svými dětskými hádankovými hrami a vzdělávacími články nebyli totiž nikterak bezelstné děti či hraví požitkáři, spíše se asi úzkostně krčili uprostěed politických, hospodářských a morálních kvasů a zemětřesení, vedli spousty hrůzných vojen a občanských válek a jejich drobné vzdělávací hry nebyly pouhým nesmyslným dětinstvím, nýbrž odpovídaly hluboké potřebě zavírat oči a před nevyřešenými problémy a úzkostným tušením zániku se utíkat do co nejbezstarostnějšího světa zdání. Vytrvale se učili řídit automobily, hrát obtížné karetní hry a snivě se věnovali luštění křížovek - neboť byli téměř bez ochrany vystaveni smrti, strachu, bolesti, hladu, církve už je nedokázaly utěšit, neradil jim duch. Načetli se spousty pojednání a vyposlechli si spoustu přednášek, a přitom si nedopřáli času a námahy, aby se posilovali proti strachu, aby v sobě překonávali úzkost ze smrti; těkavě žili jen tak nazdařbůh a nevěřili v žádný zítřek.

Přeložil Vratislav Slezák

* André Gide je autor, který se vyskytuje v maturitních okruzích. V příštím díle se dozvíte více o tomto francouzském prozaikovi a držiteli Nobelovy ceny za literaturu udělenou Švédskou akademií v roce 1947. *