Dnes a denně vzpomínám na slova bývalého ministra pana Michala Kocába, když tvrdil o našich tmavších sousedech, že se s nimi dá žít, že jsou jen trochu hlučnější. Mnohokrát mě napadlo mu poslat soukromý dopis s pozvánkou, aby na dva dny přijel. Klidně na mé náklady. Proč na dva dny? Protože za jeden den by nepostihl všechno. Od božího rána rámus. Mlácení dveřmi, kopání do výtahu, věčný řev, protože tito spoluobčané se pravděpodobně rodí s nedostatečně vyvinutým sluchovým orgánem. Jakmile se do panelového domu nastěhuje jedna rodina, do půl roka tu žijí rodiče obou přistěhovavších se manželů, jejich dalších několik dětí i s rodinami a jejich ostatní příbuzní. To není výmysl, ale realita.