Stáhnout knihu ve formě PDF souboru

Stáhnout obálku knihy ve formě PDF souboru

Lektorský posudek

Tento svazek povídek se vyznačuje především námětovou výrazností, autor je ve všech svých textech veden zřetelnou a přesvědčivou vůlí sdělit něco podstatného k problematice života dnes, vyjádřit své stanovisko k němu. Používá k tomu několik základních významových prostředků ve své stavbě povídek, a to především šokové zpochybnění zaběhaných způsobů myšlení, překvapivý úhel pohledu a velmi zvýrazněnou pointu.

Možno říct bez nadsázky, že po této stránce, tj. myšlenkově a svým poselstvím, jsou Schötzovy povídky jednak velmi zralé, jednak velmi výrazné. Autor naprosto přesvědčuje, že ví, o čem píše, že pociťuje silný vnitřní důvod psát, nabízí čtenáři osobnostně vyhraněné sdělení. Prakticky ani o jedné z jeho povídek se nedá říct, že by byla banální, nezajímavá a plytká. Osobnostní autorův postoj je ovšem značně vyhraněný, je převážně soustředěn k pohledům na lidská selhání a mravní či jiné kolapsy, Schötz se tu objevuje jako nesmlouvavý pozorovatel lidských slabin. Ty však nesleduje nějakým kazatelským či popisným způsobem, odhaluje je na určitých situacích, převážně mezních, zřetelně vybudovaných představovými procesy, nezřídka hororovitých či sarkasticky vypjatých, jindy akcentujících zaujetí, jakousi vnitřní „posedlost“ postav, vždy však extrémních či směřujících k extrému.
Co je bezesporu Schötzovou nejsilnější zbraní a v dnešní době, kdy literární umění povídky je dost řídkým jevem, to je pointa. Při pečlivějším čtení je zřejmé, že celá povídka je vždy vystavěna s vědomím pointy a pointa jí dává smysl, vlastní její děj je pouze cestou k ní. To má své nesporné klady, protože překvapivá a obvykle zcela záměrně šokující (vím, že toto slovo zde opakuji, ale žádné jiné autora tak nevystihuje) pointa je autorovou nejsilnější zbraní, která jako by mnohdy zpětně osvětlovala děj. Má to však i svá rizika, o nichž se zmíním dále.

V každém případě jde o povídky velice osobité, nekonvenční a takové, jež mohou vzbudit čtenářský zájem, ale nejen to, jež mohou čtenáře strnout v polohách blízkých tzv. „černé próze“, navazující nově např. u nás na tradici romaneta či jiných próz se záhadou, jež se posléze významově jaksi zvrátí a tím odhalí svůj smysl.

Literární stavba povídek
Problémem valné většiny próz začínajících či méně zkušených autorů bývá nezvládnutí dialogu a přílišné lpění na líčení situace, prostředí, postav, na charakteristice jednajících osob apod., takže děj se jaksi „odvypráví“, próza není přímým děním, ale referováním o nějakém ději, který si autor představuje, ale který nezvládne v konkrétní vypravěčské situaci. Je až překvapivé, že u Schötze tomu tak není, ba dokonce, je tomu právě naopak, literární stavba má své slabiny v poloze zcela opačné.

Když občas konzultuji se začínající autory, vždy jim dávám jednu zásadní radu, kterou je možné vyjádřit jedním slovem: nespěchat. Až po dopsání textu autor zpravidla zjistí, co je v něm nadbytečné a co by mohl škrtnout, ale pokud spěchá, žene celý příběh rychle dopředu, aniž by dal čtenáři příležitost zabydlet se v něm, tj. prožít ho a ztotožnit se s ním. V těchto povídkách je určitý spěch evidentně podmíněn cvalem k pointě. Velmi důsledně sledují průběh tvůrčího procesu, jak se odvíjel v autorově myšlení: nápad, který je sám o sobě už zahrnující možnou pointu, protože pointa je s ním neodmyslitelně spojena, potom základní dějová konstrukce, a pak psaní, které také čile směřuje k pointě. Tento spěch je samozřejmě nejpatrnější na těch povídkách (např. prvé dvě), v nichž už krátký rozsah vlastně nedovoluje vytvořit si atmosféru, prostředí, ovzduší, nějaký věcný detail, jenž vše jakoby „zakotví“. Jde však o stavební postup, který je vlastní i povídkám delšího či dokonce velkého rozsahu (např. povídka JIRKA, HELENA, HANA A JÁ a má přepočteno na normové stránky přes 30 str.). Autor takříkaje vše sází na dialog, ovšem dialog je v moderní próze vždy zrychlujícím elementem, pokud není prázdným povídáním, a to se Schötzovi neděje, jeho dialog je úderný a aktivizační. Zdá se mi však, že čtenáři bude chybět právě ono představové ukotvení např. v popisu prostředí, náznaku osobnostní charakteristiky, introspekce do lidských pocitů, ale i vyjádření gest, jednání a chování, což vše tu najde zřídka. Obrazně řečeno (nyní ovšem poněkud přeháním) tyto povídky mi poněkud připomínají filmový scénář z dob, kdy se do levého sloupce psaly pokyny pro režii a do pravého dialogy. Co se zde totiž neobjevuje jako dialog, má povahu pouhého „režijního pokynu“, čtenáře jenom orientačně vede dějem, a vše podstatné se dialogizuje, a to až přehnaně, nebo odehrává v jakýchsi zlomkových náznacích. Tímto problémem netrpí všechny povídky stejně (např. ta, kterou jsem prve jmenoval, takřka vůbec), ale pro většinu z nich je příznačný. Mé doporučení, jež se k tomu vztahuje, uvedu později.

Jazykové rysy povídek
Po této stránce, tj. po stránce výrazové, jsou Schötzovy texty velmi vyzrálé a není jim co vytknout. Platí to ovšem zejména o dialogu, který je odstíněný, má charakterizační rysy, odvíjí se přirozeně, není vyumělkovaný a samoúčelný. V nedialogických částech textu je výrazivo autora jednoznačné a střídmé, možná až příliš, ale výstižné a úderné. Z tohoto hlediska tedy rukopisu není co vytknout.

Doporučení
Vždy, když se mám vyjadřovat k textům dosud málo známého či neznámého autora, tak si kladu sám pro sebe několik otázek, jejichž zodpovězení je pro mé stanovisko rozhodující.
První a nejdůležitější je zcela prostá otázka, jestli autor má co říct, či přesněji, jestli sám ví, co chce říct, a jestliže ano, pak do jaké míry je to nové či přinejmenším originální a zajímavé pro čtenáře.

Tuto otázku včetně oné podotázky si u Schötze zodpovídám kladně. Jeho texty nejsou reprodukcí vyčteného, ani jakým výlevem zcela běžných pocitů, které má každý, a nejsou ani tím nejděsivějším, totiž snahou „vyjádřit sebe“, což u většiny autorů znamená vlastní banální myšlení předkládat jiným pod pláštíkem citového zaujetí. Schötz bezpochyby je originální, má co říct, a co je velice důležité, tento soubor povídek není „od ničeho nikam“, má sjednocující myšlenkové rysy, je skutečným sdělováním literárních obsahů.
Druhá otázka je, zda autor ovládá základní technické literární postupy, a to do jaké míry, resp. zda je možné, aby určité slabiny či jednostrannosti ve svých textech (přirozeně myslím takové, jež nejsou výsledkem tvůrčího záměru) zvládl. Už jsem zde naznačil, že podle mého názoru, který ovšem autorovi nevnucuji, je ve stavbě povídek určitá disproporce, že bych tu za sebe doporučil možná určitou redukci přebujelého dialogu a takové sdělovací partie, které běžně chápeme jako „situačně vypravěčské“, tj. které čtenáři přiblíží věcné charakteristiky děje i postav. Otázka, zda k tomuto posunu v textu může při autorových schopnostech dojít, je pro mne zodpovězena kladně.

Domnívám se, že by měl celý text stavět jaksi víc zvolna, poněkud do šířky, s detaily, že by se neměl tolik řítit k jemu známé pointě, protože takto dosahuje toho, že čtenář také už jen netrpělivě čeká, jaká pointa se dostaví, a po třech či čtyřech povídkách souboru bude vlastně v pokušení přečíst si jen expozici a hned se „řítit“ k pointě, o níž už ze zkušenosti s přečtením ví, že dostaví, že bude zajímavá, neotřelá a překvapivá. Vypointování všech povídek, což jsem už napsal, skutečně neotřelé je, a je hodnotné i významovým sdělením, není to nějaká schválnost či ekvilibristika nápaditosti, má smysl. Zapůsobí však tehdy, jestliže splní čtenářovo „očekávání neočekávaného“, jak říkával J. Mukařovský, a samo toto očekávání se musí odvíjet sžitím s příběhem.

Podle mého názoru, autorovy schopnosti, jeho až překvapivé zvládnutí základní literární techniky, umožní Schötzovi jeho texty stavebně posunout od této podoby, aniž by se ztrácela jejich údernost a originalita. Ta tkví především v pointě, jež ovšem zůstane vždy, a změny ve směřování k ní jsou spíše určitým poučenějším autorské práce s materiálem, a možná i většího tvůrčího sebevědomí. Ono spěchání k pointě někdy totiž budí dojem, že Schötz si sám není jistý svým psaním a už, také obrazně řečeno, „chce mít povídku za sebou“, aby něco nezkazil. Tyto obavy však mít nemusí a může si se svou látkou víc pohrát.
Třetí moje obvyklá otázka je, zda autorovy texty mají naději na čtenářský úspěch, zda jsou přitažlivé. Dnes, kdy celkový zájem o knižní literaturu tak zoufale poklesl, je to otázka zvlášť závažná a pokud autor nepíše jen pro okruh svých nejbližších přátel, tj. chce opravdu být součástí literárního dění, je v mnoha směrech stěžejní. U Schötze si na ni odpovídám kladně. Chápu-li jeho povídky jako první veze, které autorsky dotáhne k větší vyváženosti v literární stavbě, pak bezesporu jeho osobité vidění a jeho vypointování textů může mít nezanedbatelný čtenářský ohlas, nabízí se, že v současné literatuře zazní autorův tón osobitě a poutavě.

Závěr:
Podle mého názoru je značně oprávněný předpoklad, že po určité práci nad rukopisem, a to takové, jež je především posunem autorova pohledu a přístupu k látce v tom smyslu, jenž jsem zde popsal, může vzniknout velmi zajímavá kniha, která si bezesporu zaslouží vydání a která může být obohacením současné české prózy. Patrně to nebude nikdy svazek masové literatury, ale mám dojem, že o něco takového autorovi ani nejde a že tento cíl nesleduje. Ve své prozaické oblasti však může kniha čtenáře se zájmem o tento typ prózy oslovit zřetelným způsobem.

PhDr. Otakar Chaloupka, DrSc.