Muž, o kterém vypráví tento příběh, se narodil roku 600 podle křesťanského letopočtu. Bylo to v lesích a lukách uprostřed Evropy, kde svůj boj o přežití sváděli Slované z kmenu známého jako vinidský. Otec byl válečníkem, který nejprve sloužil v avarské pěchotě, pak však sebral slovanskou hrdost do dlaní a prý ke svým kolenům naskládal na dvacet Avarů, než byl udolán oštěpy a kamením.

On sám zabil prvního Avara, když jako desetiletý doprovázel matku na sběr klestí a přepadla je trojice mužů. Dva zabila matka dlouhým tesákem, pak jí třetí usekl ruku. Avar se z plného hrdla smál zoufalství malého chlapce a úsměv ho přešel teprve až mu mečem od jednoho z padlých přesekl šlachy pod kolenem a v kleče pak měkkou kůži na krku.

Matka zemřela na gangrénu a on zůstal na vše sám. Stal se tak už coby dítě bojovníkem. Muže z franské říše, známého jako Sámo, potkal prvně jako dvacetiletý. Frank, který sjednotil vinidské i jiné kmeny, si mladíka oblíbil pro zarputilost, touhu přežít a neústupnost v boji. Brzy se stal hlavním vojevůdcem i osobním strážcem nového slovanského krále a nosil před stan svého pána hlavu za hlavou, od Avarů i od Franků.

Uplynulo dalších několik let a táhlo mu na třicítku. Měl tři ženy a sedm dětí, ze všech žen však nejvíce miloval jednu. Strávil s ní mnoho času a dokonce jej díky její lásce přestalo těšit zabíjení. Náhle viděl, že s životem se dá naložit i jinak, měl veliké plány a básnivé představy, toulal se s onou ženou krajinou a dával jí šperky, které strhával z paží a krků zabitých nepřátel.

Nejšťastnější chvíle jeho života, které byly plné klidu, trvaly tak tři léta. Pak mu ženu vzali Frankové, když ji chytila pohraniční hlídka a utahala za koněm. Pobil je všechny a pak se svými muži pobil i všechny v jejich hradišti, včetně žen a dětí. Muže, jenž táhl jeho milovanou za koněm, vyvrhl a nechal dlouhé hodiny umírat.

Pak truchlil. Pro svou nejmilejší postavil hranici a připravil pohřeb málem jak pro královnu. Než dříví zapálil, vzal si z jejích šatů malý hadřík s výšivkou jejího oblíbeného ptáka. Jak krásně uměla vyšívat… Díval se pak do plamenů a slzy mu tekly po tvářích, neboť věděl, že takové časy už se nezopakují.

V dalším roce s nikým skoro nemluvil. Vyháněl dokonce i zbylé dvě ženy ze svého lože, neodpovídal na dotazy svým synům, dcerám či přátelům. Svěřil se jen svému králi Sámovi, který, jako by byl jeho otcem, rozuměl jeho duši a vždy nalezl konejšivého slova.

Přišla zima a franský král Dagobert vytáhl na východ ukázat Slovanům, kdo je tady pánem.

„Zatím jsme nikdy neprohráli!“ křičeli na kmenové radě muži a bušili se jílci do prsou. „Ne pod tvým vedením, dobrý Sámo!“

„Ne…“ řekl král. „Ale to byly půtky s Avary. Nyní proti nám táhne veliká armáda, před jejíž slávou i šumící bory utichají. Bude to pro nás velká zkouška a obstojíme-li v ní, pak to znamená, že bohové dlící v hlubinách pralesů nám dávají šanci a uznávají naši svébytnost.“

Frankové vyrazili ve třech proudech a třemi armádami jim rovněž odpověděli Slované. Sámo vedl hlavní voj a měl se střetnout s Dagobertem u Wogastisburgu. Dále na jih prohráli Slované vedeni jistým Svarogem proti armádě franského vévody Chrodoberta. Muž, o němž je tento příběh, byl pověřen vedením armády, jež se srazila s Langobardy.

Langobardů bylo nesčetně a byli to bojovníci jak z ocele odlití. To oni před půlstaletím vyrvali z mrtvých rukou západořímské říše sever Itálie, to před jejich hrůzností kdysi prchli tvrdí Ostrogóti ze svých zemí. A nyní rozdrtili Slovanské šiky a obrátili Vinidy na útěk.

Náš hrdina utíkal nejdéle a nejvytrvaleji, takže zbyl jako poslední naživu. Když ho dostihli klečet vysíleného v mlází, tekla mu po bradě krev a sliny.

„Dobrý běžec,“ ozval se za ním jeden z bojovníků svým barbarským nářečím.

„Hej ty!“ zdvihl mu jiný bradu. „Tví muži jsou mrtví!“

Jindy by mu Slovan zlomil hned vaz, ale byl příliš vysílen i na pouhé plivnutí do tváře.

„Jak ti říkají, ať vím, koho nazvat posledním běžcem, až budu o našem vítězství vyprávět?“

„Neslyšels ho?! Jaké je tvé jméno.“

Jen si hrajte, psi, pomyslel si, však uvidíte, že umím umřít jako muž. Neodpovídal, tak ho ztloukli tupými stranami mečů takřka do bezvědomí a pak ho znovu zvedli na kolena.

„Jaké je tvé jméno, slovanský čokle?“

„Podívejte, tady něco má!“

Strhli mu z rukávu hadřík od jeho milované.

„Co je to za ptáka?“

„Mně to přijde jako rorýs…“

„Tak mu budeme říkat Rorýs.“

Rozesmáli se a pak ho znovu ztloukli, tentokrát skutečně do bezvědomí. A asi si i mysleli, že je už mrtvý, protože jej ani nedorazili. Ozval se hlas jejich velitele a oni odešli za ním. Padl večer, když mohl rozlepit jedno oko a přišla hluboká noc, když konečně ucítil nohy a dokázal se trochu potácet.

Takhle polomrtvého jej našla o pár mil dál lesní léčitelka.