Sámův syn zemřel před koncem sedmého století a dál přestal Rorýs jeho rod sledovat, stejně tak, jako už nesledoval rod svůj. Místo toho sledoval, jak kolem něj malé děti dospívají v muže, pak ve starce a hynou ve svých chýších. On zůstal v neurčitém věku třicátníka, pouze mu tvář trochu zpopelavěla a ruce zchladly. Stáhnul se na čas z veřejného dění a začal skrývat obličej pod lněnou kápi. Již nebyl oním slavným válečníkem, ale jen neznámým šermířem stojícím mlčenlivě na pozadí každé větší události.

Osmé století bylo plné zmatků, Neklan, král zbabělý, válčil s Lučany, zuřivými válečníky. Říše trpěla; a dalo se snad o říši vůbec mluvit? Rorýs nevěděl, kde v tom všem je jeho místo a zoufal si. Roku 730 odešel dokonce do mlhy a volal, aby si duchové vzali meč zpátky, neboť národ se rozpadl. Nebylo mu odpovězeno.

Nalezl v těch hvozdech i starou chýši lesní čarodějky. Chaloupka pořád stála, dřevěné trámy po těch sto letech ani o den nezetlelé, na střechu se však chmurně spouštěla chapadla vrby a ve vnitřku mlčelo ticho.

Rorýs vstoupil a ucítil známou vůni sušených bylin, prastaré magie i par z hlubin země. V koutě, na palandě, ležela žena. Byla jak mrtvá, i ta přikrývka připomínala záhrobní rubáš, přeci však stále mělce dýchala a její oči bloudily po okeních tabulích.

Poklekl k čarodějce a zřel, že dík starým bohům, kteří dleli v jejím domě, nezestárla snad ani o den. Přeci však umírala: s nehojící se ranou na hrudi a mazlavými kalužemi krve, kde měly být uši. Sevřel její ruku a ona jej poznala.

„Rorýsi,“ řekla, hlas klidný. „Duchové tě přivedli, abys byl svědkem mých posledních slov.“

„Vyprávěj. Řekni, jak se ti to stalo!“

„Nejprve řekni, Rorýsi, bojovals v Lucké válce?“

„Bah,“ mávl muž rukou. „Neklan není žádný král, jen hlupák na trůně, který velí pár hrdlořezům. Slyšel jsem, že válku s Lučany snad ani nevyhrál on sám, ale jakýsi muž v jeho zbroji. Já sám… nabízel jsem se do Neklanových služeb, on mne však zamítl. Viděl jsem pak, že do těchto časů už nepatřím a od té doby jen bloudil… Ale ano, zabil jsem pár Lučanů. Jsou to diví bojovníci: do válek chodí s běsnícími psy na řemenech a dokonce si ochočili dravé ptáky, aby klovali očí jejich nepřátel!“

„V oné velké bitvě jsi však byl?“

„Ne.“

„Pak jsi však byl jak Achilles ve svém hněvu na hlupáka-krále. A jiní tví bratři umírali tam, kdes mohl mečem k dílu přispět. Věz, že i já v té bitvě byla. Avšak popořádku. Je tomu kolem dvou let, kdy mne dostihla láska. Byl to muž, válečník, z Luckého kmene, Straba se jmenoval. O, ano, tak silné to bylo opojení, že jsem na vlast i své bohy zapomněla a za muže tohoto cizince pojala. Válka přišla vzápětí a já varovala svého muže, že ochránci našich krajů jsou silní, že Lučané prohrají a že on zemře!“

„Jak přijal takové proroctví?“

„Hrdě, chtěl válčit tedy na jistou smrt. Když jsem viděla, jak je odhodlán bojovat a přitom neměla to srdce jej vidět skonavšího, tehdy jsem mu nabídla život; poslechne-li ovšem přesně mých rad, jak si v bitvě počínat.“

„Pak jste tedy oba do bitvy táhli?“

„Ano. On na straně Lučanů a já Slovanů, aniž by o tom ovšem věděl.“

„Jaká to byla bitva?“

„Ó, veliká a slavná, Rorýsi! Kdo pohlédl na oblohu, mohl vidět, jak tam bílí duchové válčí s černými. Pak však slunce zakryli lučtí dravci a spustili se na naše vojáky. Lučané, ti barbaři, co znají jen krev, vypustili pak své psy a sami jak krvežíznivé šelmy na nic nečekali a vyrazili kupředu. Na svou horlivost však doplatili.“

„Zvítězili jste,“ odtušil Rorýs.

„Ano. Vedeni Neklanem… tedy mužem v Neklanově zbroji. On sám proklál Vlastislava, luckého krále, pak však zdolán mnoha ranami také padl. Byl to Čestmír, smělý hoch…“

„Běda!“ zvolal Rorýs. „Čestmír! Válečník v službách Neklana. Nejlepší z mužů a můj dobrý přítel. Vskutku jak Achilles doplatil jsem na svou pýchu! Čestmír oblékl Neklanovu zbroj, ale jako by mé místo zastoupil v boji! A co ty, mluv, co bylo dál…“

„Dál…“ usmála se čarodějka. „Byla jsem v bitvě raněna a bloudila pak lesy, zrovna jako kdysi ty, když tě Frankové málem udolali. A došla jsem nyní až sem a čekám tu, až přijde sem můj vrah a uvidí, co je pravou podstatou válek.“

„Tvůj vrah?“

„Ano. Poradila jsem totiž Strabovi, aby nikoho nezabíjel, aby pouze prvního muže, co se mu postaví, ranil a pak o uši připravil.“

„A tos byla ty v zbroji tak, že tě ani nepoznal. Běda podruhé! Osud nachystal ti takovouto věc v bitvě, ve které já měl válčit! Již neudělám víckrát této chyby.“

„Rorýsi…“

Čarodějka mu stiskla ruku a zemřela. Skoro v stejný okamžik do chýše vstoupil Straba, udiven, kdo že to tam leží jak na márách. Aniž věnoval pozornost Rorýsovi, proklopýtal kolem něj a mátožně poklekl k své ženě. Rorýs nejprve pozdvihl ostří, že mu setne hlavu, pak se však jen otočil a opustil ty lesy.

Po deset let se toulal a účastnil příležitostných bojů. Připletl se také k bitvě u Toursu, kde bojoval na straně Franků a pod velením franského majordoma Karla Martela pomohl zahnat Maury zpět na východ. Samotnému Karlu přitom zachránil v kruté řeži život a tento si neznámého cizince oblíbil, takže spolu vytáhli v dalších pěti letech ještě do několika bitev. Na Rorýsovy rady dokonce byla zavedena celá řada změn v organizaci armády. Když zemřel král Theodorich IV., nastalo bezvládí a nakonec, po smrti Karla Martela, si říši rozdělili jeho synové.

Rorýs se po deseti letech bezcílného válčení vrátil domů. Marně se snažil nenápadně iniciovat sjednocení řady pánů do jednoho státu. Nikdo mu příliš nenaslouchal. Uplynulo dalších padesát let a ze západu opět přitáhl franský král, kterému byly slovanské země trnem v oku. Byl to Karel Veliký. V pevnosti Canburg se mu roku 805 Slované ubránili, padl však vojvoda Lech, ve kterého jediného vkládal Rorýs ještě naděje. Minulo ještě mnoho východů slunce, než zas dorazil do krajů moravských, kde teprve rozpoznal rodící se silnou říši.

Pomohl Moravanům ve sporech spíše politického charakteru se svými východními sousedy z Nitranského knížectví. Roku 831 se zúčastnil velkého křtu knížete Mojmíra s jeho lidmi, sám však zůstal stát opodál. Dva roky nato přihlížel vzniku Velké Moravy. Po dalších čtyřicet let sloužil jako voják pod velením Mojmíra, později Rastislava a vposled také Svatopluka, o čemž vypráví další kapitola.