Rorýs přihlížel později tomu, jak bavorský král Arnulf dává Svatoplukovi Čechy i jak je po jeho smrti přijímá do svého područenství sám, podávaje si ruku s českým knížetem Spytihněvem, synem Bořivoje Přemyslovce. Přihlížel také pozvolnému zániku Velké Moravy a růstu slávy Pražského hradu. Nesloužil přímo ani Spytihněvovi, ani jeho bratru a následovníku Vratislavovi. Stál v ústranní i za vlády Václava, než se však k jeho družině přidal skrze známost s válečníkem, jenž nesl jméno Podiven.

Slunce zapadalo a jeho svit rámoval siluetu Boleslavova hradiště. Rorýs opustil černý les a dál pokračoval cestou.

„Tady jsi,“ řekl zvesela Miloš, očividně ovíněn.

„Jaká je atmosféra?“ zeptal se Rorýs a vstoupil mezi zdi.

Naproti nádvoří zapaloval pacholek louče. Uvázaní psi mu vyjeli po patách a on jednoho z nich nakopl. Zvíře zakňučelo a dál si hledělo zbytků z večeře.

„Nevím, taková… divná…“ pokrčil Miloš rameny. „Nikdo se nemá k veselení, zdráhají se i pít. Ale to se zlomí. Tak pojď už, připijeme spolu!“

Vstoupili do chodby, kterou osvětlovaly plameny z velké haly a v níž se hlasy nesly ozvěnou. Rorýs nahlédl do dveří a Miloš stanul vedle něj.

„Podívej se na Podivena,“ řekl a ukázal k zbrojnošovi, který seděl hned za Václavem a nedůtklivě těkal očima po okolí. „Skoro celou dobu nedal prsty z jílce…“

Rorýs si všiml, že Podiven je celou dobu skutečně připraven tasit meč.

„Je ostražitý jako vždy,“ mávl rukou a vstoupil dovnitř.

„A, Rorýs!“ zvolal kdosi.

Mávl na pozdrav a obrátil se tichým hlasem zas k Milošovi: „Více mužů tady sedí s meči u pasu…“

Muži se snažili nedat na sobě nic znát, ale napětí by se dalo krájet. Rorýs s Milošem usedli nedaleko Podivena. Panoš přinesl víno a maso.

„Bratře, nechme těch hádek,“ mávl rukou Boleslav, který seděl naproti Václava, obklopen svými lidmi.

„O nic jiného mi ani nejde…“ kývl hlavou kníže a naznačil pohárem přípitek.

O pár chvil později opustil Rorýs zase místnost. Nikdo si toho ani nevšiml, neboť většina byla již notně opilá či zabraná do vlastních rozhovorů. Pouze malé skupinky nejvěrnějších seděly stále kolem obou bratrů, takřka nepily a se svaly zaťatými, jako by čekali bitvu, se navzájem pražili pohledy. Boleslav s Václavem se však již bavili nevázaně a přátelsky.

„Byly tu nějaké hádky, než jsem přišel?“ zeptal se Rorýs kuchaře, neboť vstoupil do kuchyně.

„No, jéje. Měl jste tady být. Kníže i Boleslav, oba zvyšovali hlas, málem začali po sobě křičet! Podiven vypadal, že každou chvílí převrhne stůl a začne zabíjet; vážně, tak zlověstného jsem jej ještě neviděl. A muži na obou stranách… jednou už skoro vstali, já myslel, že začne řež a chystal se, přiznávám, utéct oknem, ale… zase sedli a připili si.“

„Atmosféra dnes není opravdu nejlepší, to ne,“ zamručel Rorýs. „Dokonce jsem venku viděl, jak Václavovi úkradmo osedlávají koně… Kdo ví, co z toho ještě vzejde…“

„Je to těžké,“ rozhodil rukama kuchař a zakousl se do cibule. „Hádali se zas o tom Sasovi, o Jindřichu Ptáčníkovi, kterému platíme daň…“

„Jak jinak,“ odtušil Rorýs a vzal si z hromady také cibuli. „Co ty si o tom myslíš?“

„Já, pane? Jsem jenom kuchař…“

Podíval se Rorýsovi do očí a viděl, že otázka trvá.

„No, dobře… Upřímně řečeno, pane… Boleslav má, myslím, pravdu. Ptáčník má mnoho mužů, ale dovedli bychom se mu nějakou dobu ubránit… Nebo bychom zemřeli v boji. Jen si nemyslete, jsem kuchař, ale v bitvě jsem byl! Vím, co je čest!“

„Je snad nějaká čest podepsat rozsudek smrti nad vlastní zemí?“

Kuchař se zarazil.

„Bojoval bys se Sasy,“ řekl Rorýs. „Také bych se jim postavil, víš, že se války nebojím. Ale nakonec bychom buď prohráli, nebo bojovali s východofranskou říší tak dlouho, až by země uhynula hladem a strádáním. A k čemu? K dobrému pocitu z válečnické cti, který by pocítila hrstka? Je tento pocit tak mocný, že bys jej vyvážil posláním tisíců lidí na smrt? Odevzdáním vesnic? Spálením polí? Nenastavuješ jen svůj krk, ale krk všech a kníže to ví. Či snad myslíš, že jej netrápí, že je za zbabělce? Je to však pro něj malá oběť ve srovnání s nesmyslnými smrtmi a utrpeními, jichž své lidi uchránil. Věř mi, jít zahynout proti přesile není takové hrdinství, jako učinit tak těžkou volbu, zabránit krveprolití a pak žít s nevyřčeným přízviskem zbabělce.“

Kuchař už nic neodpovídal, jen chroupal zadumaně cibuli.

„A navíc… I když se ti to možná nelíbí, Frankové jsou teď mocnými spojenci. O, ano, i já bych rád někdy viděl hlavy těch nafoukanců na kůlech… Ale je třeba dávat přednost rozumu před vášněmi, nechceš-li ohrožovat dalších lidí kolem sebe…“

„Rorýsi!“

Ve dveřích stanul Podiven. Muži si podali ruce.

„Promiň, nebyla chvíle s tebou promluvit, starý příteli. Měl jsem oči na stopkách…“

„Já vím…“ zamručel Rorýs. „To už jsou všichni mimo? Slyším skoro ticho…“

„Kníže s bratrem rozmlouvají u krbu a většina ostatních odešla nebo spí… Nu, Rorýsi… Teď už snad mohu polevit. Co kdybychom si taky konečně připili?“

„Tak já skočím pro další víno…“ začal se zvedat kuchař, Rorýs jej však zase usadil.

„V pořádku, zajdeme si do sklepa sami.“

Rorýs držel louč a Podiven nabíral do pohárů přímo ze sudu. Rozmlouvali o různých věcech a Rorýs se přitom zavzpomínal na jejich první setkání.

Objevil tehdy Podivena docela náhodou, ovšem ve značně podivné situaci. Nahý, raněný a umazaný od krve klečel mezi čtyřmi mrtvolami na břehu rybníka. Bandité totiž Podivena přepadli, když se šel zrovna koupat. Nejdřív schytal řadu ran, pak se v něm však probudila zuřivá touha žít. S křikem jednoho shodil do vody, dalšímu vytrhl meč a zběsilou ranou jím odťal část tváře třetího z nich. O meč vzápětí přišel, ale stihl zabít jak jeho vlastníka, tak muže, který lezl zmateně ven z vody. Posledního z mužů srazil, klekl mu na hruď a umlátil pěstmi k smrti. Teprve pak přestal zuřivě řvát.

Rorýs jej tehdy ošetřil a začal rozpoznávat, že v prazvláštním rváči z východu dlí srdce válečníka. Ukázal mladému Podivínovi, že může jinak naložit se svou mocí, než rvačkami na vsích a po hospodách. Zavázal se za něj svou ctí, když ho kníže Václav přijímal do svých služeb. Učil jej dnem i nocí boji s mečem, štítem a noži. Byl to mlčenlivý, ale bystrý žák a brzy převyšoval všechny muže z družiny svou zdatností i rychlostí, ale také svou oddaností Rorýsovi a zejména pak knížeti.

Sám Václav učaroval Podivínovi svou chrabrostí, když se pro něj vrátil do vánice a s nasazením vlastního života jej vyvedl ven. Když tehdy šel ve stopách knížete, umiňoval si přijmout jeho ochranu jako své životní poslání.

„Rorýsi, někdy mi musíš opravdu říct, co jsi vlastně zač…“ řekl Podiven, když naplnili poháry podruhé.

„Nemusím,“ pousmál se Rorýs, jeho oči však byly stále stejně chmurné.

Bylo ráno a nádvořím se neslo kokrhání kohouta. Miloš, který právě skončil s močením v koutě a zavazoval si kalhoty, vypadal jako zbitý medvědem.

„Kde je Rorýs? Ještě spí?“ zeptal se Podivena, který již čekal na knížete, aby spolu šli na ranní bohoslužbu.

Václav s Boleslavem stáli opodál a o něčem rozmlouvali. Po sváru z minulé noci jako by nebylo ani památky. Podiven však přesto nervózně postával na místě a už by byl nejradši v sedle na cestě pryč.

„Rorýse poslali naproti vozům se zásobami, které by sem měly dopoledne přijet.“

„Br, nechtělo by se mi teď běhat někde po cestách…“ otřásl se Miloš.

„Však Rorýs…“ začal Podiven větu, ale náhle strnul a po zádech mu přejel mráz.

Boleslav se ohnal mečem po Václavovi, ten však čepeli uhnul, vypáčil bratrovi zbraň z ruky a povalil jej na zem.

Podivenovo ustrnutí trvalo asi půl času, který zabere člověku jedno mrknutí. Pak rychlými skoky dorazil k Václavovi, meč již v pěsti a připraven k boji proti všem Boleslavovým mužům, kteří nádvoří zaplňovali.

„Mí muži! Pomozte mi!“ zakřičel kníže do okolí, z domu se jich však vypotácela sotva hrstka.

„Většina Boleslavových mužů opilost pouze předstírala! Měl jsem si toho všimnout!“ cedil Podiven skrz zuby.

„Musíme do kostela!“ rozhodl rychle Václav, ale ještě než vyběhl, pohlédl na svého bratra, jenž mu ležel o nohou.

„Jako malé zvířátko bych tě mohl rozdrtit!“ řekl, napřáhl ruku s mečem, pak ale hodil zbraň na zem vedle Boleslava. „Toho jsem však dalek.“

Kníže vyběhl ke kostelu a snad si i myslel, že jej Podiven následuje, ten se však ani nehnul z místa. Byl pevně rozhodnut dát Václavovi co nejvíc času to půjde.

„Tak pojďte,“ sykl sotva slyšitelně a jeho ocel jako by vzplála ohněm, neboť do nádvoří se zrovna opřel úsvit.

Muži, jako je Podiven, se nerodí často. Měl šlachovité tělo vlka, sílu medvěda a klusem by dokázal unavit zdravého hřebce. Jeho ruka jako by se snad již zrodila k třímání meče, tak sebejistě a přirozeně s ním zacházel. Věci, jež se jiní učili celý život, Podivenovi docházely krátce poté, co mu Rorýs ukázal pár výpadů. Jeho srdce bušilo se silou kovářské dílny a do plic se nadechoval s takovou vervou, jako by chtěl najednou žít ne jeden, ale dva životy.

Přesila hyen však udolá i zdatného lva.

Sedm mužů poslal Podiven znetvořených k zemi a dalších devět jej zatlačilo blíž k vratům kostela. Krev mu crčela z hrudi i paží, přesto nadále rozdával smrt jako by byl ztělesněním božího hněvu.

„Je to marné,“ slyšel za sebou Václava a pak viděl, jak mu kníže stanul u boku s mečem v ruce. „Kněz zamkl vrata a neodpovídá na mé bušení ni prosby. Budeme tedy, ve jménu Krista, bojovat. Možná naposled.“

Podiven ucítil na tváři slzu, neboť mu došlo, že knížete nejspíš neochrání, a ta slza jej zabolela více, než všechny rány, jež otevřely hroty mečů. Vykryl výpad a zoufale se rozhlédl. Miloš i pár dalších věrných bylo pobito. Jiní stáli opodál a koukali do země; nepochybně podplaceni! A zbytek… snad ještě spal po divoké pitce. Kde je teď Rorýs, když by ho tak potřeboval?

Podiven vyplivl krev, která se mu drala přes zuby a pustil se do boje se zuřivostí vichřice. Bylo to sotva pár chvil, ale pro jeho znavené tělo se to zdálo věčností, přesto si náhle uvědomil, že většinu zbrojnošů pobil a Boleslav se zbytkem se stáhli do domu. Otočil se na Václava a chtěl na něj zvolat slova plná naděje, stihl ho však akorát spatřit v posledním boji.

Kníže na pokraji svých sil odrážel útoky tří mužů, kteří střídavě dotírali jako sršni. Přes potem a krví zalité oči však zapomněl na čtvrtého, který jej právě obešel.

Muž, kterému říkali Česta, usmrtil bodnutím knížete.

Podiven zařval, jako by byla probodnuta jeho vlastní hruď a i Boleslav, sám udatný válečník, se při hrůznosti toho ryku skácel v blízké skrýši k zemi a rozechvěla se mu brada zvířecím strachem.

Nejprve chtěl Podiven běžet ke knížeti, pobít jeho vrahy, pokleknout k němu a čekat, až se na něj snese déšť šípů od lučištníků, co již zabírali pozice v blízkém houští i oknech vedlejšího domu, nakonec se však ve vší rozzlobenosti rozhodl jinak, se slzami v očích se otočil od pána a pak, slíbiv ve svém srdci strašlivou pomstu, utekl z hradiště.

Sotva opustil brány, křísly za ním o zem první šípy. Urazil tak na tři míle, když za sebou zaslechl dunění kopyt. Seskočil z cesty a zahnul do lesa, kde takřka ani nezpomalil a klopýtaje přes pařezy běžel, dokud si nebyl jist, že jej nikdo nepronásleduje.

„Podivene!“ vykřikla hrůzou Veronika, když se objevil ve dveřích.

„Potřebuju… pomoc,“ vydechl skrz popraskané rty.

Byla to holka, se kterou občas spával, když s Rorýsem pobývali na blízké pevnosti. Hlubších citů k ní necítil a nedělal si iluze ani o těch jejich, přesto mu však teď byla jediným blízkým člověkem. Měli spolu dokonce haranta, ten však umřel na souchotě.

Dala mu pít, uložila ho, omyla a ošetřila rány. Jestli ho prozradí, co už na tom, stejně se nehodlá dlouho zdržet…

Vyprávěl Veronice celý příběh a i když mluvil stroze, poznávala žal z každého jeho slova. Nevěda, jak jej jinak utěšit, spala s ním té noci zas.

„Kam chceš jít? Jsi ještě slabý,“ zeptala se ráno.

Podiven se otočil ve dveřích.

„Když tady budu, zabijí i tebe, najdou-li mě. A oni mě najdou.“

„Ale co teda budeš dělat?“

„Zabíjet,“ řekl Podiven a zlověstně mu vyschlo oko. „Ale až to nebudou čekat… Takže teď jdu za hranice. Ale neboj se, neutíkám.“

„Kam za hranicemi chceš jít?“

„Nevím,“ povzdechl si, políbil dívku na čelo, upevnil pochvu s mečem i opasek s noži, nadechl se ranního vzduchu a odešel.