Hněvsa ze sebe shodil spodky a vstoupil do rozehřáté parní lázně, kde už se v kádi s horkou vodou potápěl Česta.

„Tvůj dům skýtá mnohá potěšení, Hněvso!“ zasmál se a z vody se vedle něj vynořila plavovlasá děva.

Hněvsa se divoce zasmál a kývl na druhou z žen, jakousi prsatou Bulharku, která hned přiběhla a začala mu čistit záda houbou.

„Nalij nám oběma, příteli,“ řekl pak Čestovi, neboť vedle kádě stál džbán s vínem.

„Na knížete Boleslava, který slavně porazil římského krále Otu!“

Hlasitě si připili.

Strážný slyšel jejich bujarý smích až na svém postě dole u brány. Zakroutil jen hlavou v přilbici a dál pozoroval zavřená vrata do pevnosti.

Ukolébán rozjařenými hlasy, které k němu docházely shora, málem usnul ve stoje, když tu náhle jej cosi poděsilo a měl zas oči dokořán. Proběhl to škvírou pode dveřmi letmý stín? Chvíli váhal, ale pak přeci jen, pro klid na duši, vyrazil kupředu a vrata otevřel.

Venku byla jen tma a bílá chumelenice. Chvíle do té spouště hleděl a když už mu začal mrznout nos, pootočil se, nasměrován k návratu do tepla.

Vtom jej k vratům přibil oštěp. Stín byl u něj během dvou úderů vyhasínajícího srdce. Vytrhl oštěp, nechal tělo dopadnout na sníh a zmizel v pevnosti.

Hněvsa souložil se svou Bulharkou a přitom se hádal s Čestou, která ze dvou děvek je pěknější.

„Kurva! Došlo víno,“ zamručel Česta a prásknul džbánem o podlahu.

Jako v odpověď se otevřely dveře, za nimiž měl pacholek stát.

„No proto!“ řekl výhružně Hněvsa.

Ze dveří se však vykoulela jen sluhova hlava. Z chodby přiletěl oštěp a projel Čestovi hrdlem. Hněvsa divoce vykřikl, shodil děvku k zemi a druhým východem se vyřítil pryč.

Utíkal nahý několik chvil hradebními chodbami a i když znal své stavení jistě mnohem lépe, přesto si byl jist, že je neznámý ďábel stále v jeho patách. Přeskakoval mrtvoly svých strážných a svými nadávkami se nerouhal jen křesťanským, ale i všelikým jiným bohům. Konečně přec doběhl do zbrojnice, popadl svou pověstnou válečnou sekeru a právě včas se otočil, aby topůrkem zachytil zuřivou ránu vedenou shora.

„Podiven?!“ vykřikl.

Oslovený neodpověděl, ale oči mu plály pomstou.

„Neměl ses vracet, hlupáku,“ prskal Hněvsa, zatímco ustupoval místností. „Málem se na tebe zapomnělo, ale teď! Teď sis přišel pro smrt!“

„Možná. Ale té už ty přihlížet nebudeš,“ řekl Podiven a zaútočil.

Hněvsa se narodil do rodu válečníků. Jeho děd byl prý loupežník, který po padesát let unikal spravedlnosti a loupil v moravských i nitranských hvozdech. Pak měl již naloupeno dost na vlastní panství, na kterém se usadil a ke kterému se málokdo odvažoval byť přiblížit. Hněvsův otec byl celým tělem i duší válečníkem. V záchvatu zuřivosti prý jednou jen s hrstkou mužů pobil celé saské vojsko, které mu vstoupilo na pozemek. Za odměnu jej starý Vratislav jmenoval svým osobním strážcem.

A Hněvsa sám, věrný Boleslavův chrt, byl z této linie nejstrašlivější. Jako malého jej chtěli učit boji mečem. Jednou však, když sám procházel blízkou vesnicí a nuzáci zkroušení krutostí jeho otce, na něj zaútočili, popadl z jednoho špalku sekeru a čtyři z nich s ní pobil. To mu bylo dvanáct let. Rozhodl se tedy pro sekeru a nechal si vyrobit tak velkou a těžkou obouruční bradatici, že v celém sousedství nebylo muže dost silného, aby ji vůbec uzvedl, natož s ní vládl s lehkostí vlastní Hněvsovi.

Mluvili o něm jako o ztělesnění divokého kance, tak byl rozlícený, když přišlo na boj, takovou měl sílu i výdrž a s takovou lehkostí rozhazoval dospělé muže na obě strany. Jednou se jeho družina střetla s pečeněžským oddílem, který byl dvakrát početnější. Jeho muži odhazovali zbraně a vzdávali se. Prý zvolal, že jsou sebrankou zbabělých psů a začal zabíjet nepřátele i své muže. Nikdo to nepřežil a Hněvsova hrůzná pověst tím jen nabyla na váze. Podle tvrzení některých prý ani nešlo o člověka, nýbrž o démona, jemuž temně rudě žhnou oči a kůži má porostlou jako ocel pevnými chlupy vlkodlaka.

Proti Podivenovi nebyl však nikým.

První ranou připravil Hněvsu o rovnováhu, druhou o sekeru a třetím švihem mu otevřel břicho. Podiven chytil svůj meč do pravé ruky a levačkou zvedl Hněvsovu sekeru.

„Myslíš… že nás zabiješ… všechny… ?“

„Jen viníky,“ řekl Podiven. „Ještě Tužu a Tira, kteří ti stáli v boji s Václavem po boku, a ovšem Boleslava, toho proradníka na knížecím stolci.“

„I Boleslava,“ rozesmál se Hněvsa a po bradě mu tekla krev. „Nechceš rovnou zabít samotného Krista pána?!“

„Jen postaví-li se mi do cesty,“ odvětil Podiven, otočil se na patě a urazil Hněvsovi hlavu jeho vlastní sekerou.

Veronika ležela vedle Podivena, odkryté stehno přes jeho nohy.

„Takže ses vrátil…“ šeptala.

„Ale dlouho nepobudu. Potřebuji jen přezbrojit.“

Chvíli neodpovídala, ale pak smutně řekla: „Copak už nemáš v srdci místo pro nic jiného, než pro pomstu?“

„Ne.“

„Spaluje tě! Vidím to.“

„Pak ať shořím.“

Zašátrala mu dlaní mezi nohy, ale už jej to nevzrušovalo.

„Jsi tak chladný. Se mnou…“

„Už ne,“ řekl Podiven. „Musím se soustředit.“

„Proč to nevzdáš!“ rozhněvala se Veronika a na svém loži z kožešin. „Co ti ta pomsta dá? Jen při ní zahyneš!“ posadilase

„To nepochopíš,“ řekl a pak spatřil, že dívka pláče.

Posadil se rovněž a zjizvenou rukou jí stíral slzy z tváře.

„Věř mi,“ řekl. „Kdybych mohl, byla bys jediná, se kterou bych chtěl mít další děti a založit domov. Ale osud se vyvinul jinak a nejde to. Až ráno odejdu, zapomeň na mě. Buď uspěju a zmizím, nebo mě zabijí; už se neuvidíme tak či tak.“

„To chceš zabít i Rorýse?“ zeptala se ho.

„Nevím. Nevím,“ zakroutil hlavou a svezl se znovu do leže. „Ale nějak už to musí skončit.“

Veroniku chytili, vyslechli a zabili, když šla s ranním svítáním pro vodu. Chýši obklíčili a zapálili, přece se však Podiven skrz Boleslavovy muže probil a utekl do lesa.

„Máš to marné! Les je celý obklíčený!“ volaly za ním hlasy a do stromů se zarývaly šípy.

Proklínal sám sebe za naivitu. Hněvsův hrad byl ve stejných lesích, jako chýše Veroniky. Muselo je napadnout, že se v nich bude nejspíš ještě skrývat, to bylo jisté. Jen nečekal, že budou tak rychlí…

Zrychlil.

První ho dohnala trojice psů. Byli to lovečtí ohaři, jen hráli svaly a šlachami. První z nich skočil Podivenovi po krku s mrštností vystřelené pružiny. Jakéhokoliv muže by takto rychlým útokem složil k zemi, aniž by mu došlo, co se stalo. Podiven však nebyl jen tak jakýkoliv muž. Divoké polozvířecí instinkty v něm vedly jeho pěst vzduchem a jediným úderem chrtovi za letu přelomil páteř. Dalšího ze psů stačil smrtelně ranit mečem, to jej však už skutečně strhli k zemi. Sotva raněné zvíře ochablo, zbyvšímu holými prsty vyrval z tlamy jazyk. Odvalil ze sebe obě mršiny a vyskočil na nohy, blyštivé ostří opět v dlani.

Neříkali plnou pravdu a les zřejmě nebyl celý obklíčen, neboť po chvíli kličkování zapomenutými roklemi nabyl pocitu, že již není pronásledován a hlasy se ztrácejí. Nebylo divu: málokterý z bojovníků by dokázal držel krok s jeho vytrvalostí šelmy.

Tedy až na jednoho…

„Podivene!“

Zastavil a otočil se. Na pár kroků od něj stál Rorýs, bronzový meč u pasu.

„Rorýsi,“ řekl a kývnul hlavou.

Podiven se nebál nikoho a ničeho, ale tváří v tvář Rorýsovi mu přeběhla husí kůže po těle.

„Takže ses dal k Boleslavovi? Zradils Václavovu památku?“ řekl nenávistně.

„Památku?“ řekl Rorýs. „Věř, málokdo by o ni dbal tak, jako Boleslav. Chce jej dokonce blahořečit a nechat prohlásit svatým.“

„On? Strůjce vraždy? Takové rouhání! A co ty?! Přidal ses hned na druhou stranu? K vrahu knížete, jehož ses zavázal chránit?“

„Podivene… Musíš to pochopit. To, co je pro tebe vším, je pro mne drobností. Nejsem z této doby…“

Podiven netušil, kam Rorýs míří a stejně ho poslouchal jen napůl, neboť špičkoval uši, neuslyší-li se blížit další muže.

„Žiju a nejspíš budu žít mnohá staletí, takže osobní spory jednotlivců mne míjejí jako stínohra. Přísahal jsem, že budu chránit knížecí stolec, to ano, ale nepřísahal jsem chránit Václava.“

„Co to je za rozdíl, byl knížetem!“

„Ano, ale u jeho smrti jsem bohužel nebyl. Věř, že kdybych mohl, i za něj padnu. Ale když jsem přišel, byl už kníže někdo jiný. Bratrovražda je z tvého pohledu nejhorším zločinem, ale pro mne vlastně jen marginální změna.“

„Marginální…“ vyplivl ze sebe Podiven nenávistně to nečeské slovo.

„Tři staletí chodím těmito kraji,“ pokračoval Rorýs. „Viděl jsem tolik smrti a utrpení, že už je ani skoro nevnímám. Pro mne je důležité, že nyní česká státnost pokračuje a to vcelku zdárně. Ať ji vede Boleslav či kdokoliv jiný, jen ať je vedena. Nesloužím mužům a jejich ochraně, ale zemi.“

„Pak si jen červ bez cti!“ vykřikl Podiven a zaútočil s rychlostí, jakou by běžné oko nebylo schopno ani spatřit.

Rorýs tasil a jediným švihem vyrazil Podivenovi meč z ruky.

„Před útokem musíš vyčistit mysl od hněvu, jinak jsi předvídatelný, což jsem tě to neučil?“

Podiven zaťal zuby při záblesku vzpomínky a odcouval ke své zbrani.

„Prosím,“ řekl Rorýs a jeho oči byly skutečně naplněny prosbou. „Nezvedej jej. Uteč.“

„Teď už ne,“ zakroutil Podiven hlavou. „Neotočím se k tobě zády.“

Zvedl meč a koncentroval se. Připadal si docela připraven.

Muži bojovali tiše, ale cinkání mečů bylo tak rychlé, že znělo skoro jako jednolitý zvuk. Nebesa snad neviděla ještě tak zuřivý a smrtící boj. Ani Rorýs se ještě neutkal s takovýmto sokem: Podivenův meč byl vždy tam, kde bylo třeba krytu a skoro ve stejném okamžiku už byl připraven zasadit úplně z jiného úhlu hrozivou ránu. Místy měl Rorýs co dělat, aby se o vlásek vyhnul smrti.

Bojovali minutu, ale Podivenovi se to zdálo jako věčnost. Tehdy také nastal zlom. Zatímco Rorýs bojoval stále stejně jistě jako na začátku, Podivenova ruka po všech těch hromových ranách ztěžkla. Stále byl rychlý jako kobra, ale v boji s Rorýsem i tato drobná nevýhoda mohla znamenat smrt.

Rorýs jej znovu odzbrojil, opět však sklopil meč.

„Tak už to skoncuj!“ zakřičel na něj Podiven. „Nechci viset na stromě, aby na mě malí spratci házeli šutry! Zabij mě ty: válečník a přítel!“

Rorýs sklopil hlavu, neboť mu bylo zatěžko zabít Podivena, toho jediného, ke kterému po těch staletích pocítil zas lidský cit, kterého měl totiž takřka jako vlastního syna. Podiven zaútočil holýma rukama a Rorýs ho kopem srazil k zemi.

„Útoč s mečem v ruce, to jsem tě taky učil.“

Podiven se odvalil na stranu, popadl meč a vrhl se zas na Rorýse. Útočil se zahanbením a rozezlením v srdci a zasazoval údery rychle jako nikdy v životě.

Bojovali další minutu.

Pak se Rorýs odkryl, Podiven udeřil a už už se chtěl pousmát, jenže Rorýs nabyl rovnováhy nesmírně rychle, odrazil čepel stranou, udělal otočku a probodl Podivenovi ledviny.

„Odejdi za svým knížetem, kterému jsi zůstal věrný až do konce; ty, kterýs byl nejznamenitějším z válečníků,“ řekl nad jeho tělem.

Boleslav dal Podivena pověsit i po smrti: jen pro výstrahu. Rorýs na to už nic neříkal, i když se mu to nelíbilo stejně, jako předtím mučení Veroniky a zabití Václava. Libost a povinnost jsou však dvě věci, opakoval si v hlavě a připomínal poslání, za jakým tu je.

Podivenovy ostatky si potom ale přeci jen vymohl nechat pohřbít vedle těch Václavových. Když Podivenův tichý a skromný pohřební rit skončil, na Rorýsově bronzovém meči krátce zazářila runa označující Oddanost.