Odehrává se roku 631 n. l. 

Probral se v chýši a cítil vůni bylin uvařených ve vodě.

„Málem jsi mi tady zemřel,“ řekla a on poznal slovanský přízvuk.

Napadlo jej, že je v domě lesní poustevnice, čarodějky a mastičkářky vyznávající prastaré bohy. Vzpomněl si, že takové křesťanští Frankové s chutí zapalují zaživa.

„Musela jsem dlouho prosit lesní duchy o navrácení tvé duše, která už byla zpola v krajině věčných stínů…“

Sáhl si na žebra. Zlomeniny, které jistě měl, byly pryč.

„Provedu jim potom oběť,“ řekl vyschlými rty a posadil se. „A tebe zahrnu dary, divá ženo! Nyní ale potřebuji zbraň, neboť jako poslední přeživší musím Sáma zpravit o výsledku bitvy a také mu snad i pomoci na hradišti Wogastisburg…“

„Zadrž,“ usadila jej. „Duchové ti nedali duši a život zdarma. Vyžadují velkou cenu a věrnou službu.“

„Cokoliv!“

„Musíš je navštívit v jejich svatyni…“ odtušila žena a dala mu pít horké vody.

„Je to hořké jak smrt!“ plivl na zem.

„Ale dává život,“ odsekla ona a musel nápoj dopít. „Jaké je tvé jméno, válečníku?“

Muž zatnul zuby. Měl jméno… Dala mu jej matka, kterou zabili při sběru dříví, volával na něj jím jeho otec, kterého zabili na bojišti. Šeptala jej mu do ucha ta, kterou miloval nejvíc… Ne, ten člověk je dávno mrtvý. Hlavou mu prolétla vzpomínka na zubící se zarostlé tváře langobardských bojovníků.

„Rorýs,“ řekl váhavě. „To je teď mé jméno.“

„Rorýs je dobrý pták,“ řekla. „Malý, ale hrdý a nebojácný. Rychlý ve svém letu oblohou.“

Pár hodin uplynulo a Rorýs i s čarodějkou šli hustým hvozdem. Stanuli nad prohlubní, ve které ležela hustá mlha, která jako by tam byla od počátku věků.

„Dál musíš sám,“ vybídla jej. „Měj obě dlaně obrácené vzhůru. Do levé dostaneš povinnost, do pravé moc.“

Udělal, jak řekla, a vkročil do bílého oparu. Všechny zvuky utichly a ať se obracel, jak obracel, nic neviděl. Přesto se mu zdálo, že je pozorován, že si okolo šepotají lesní stvoření, že nad ním provádějí soud.

Pak ucítil dotek čísi dlaně ve své ruce. Byla hřejivá, ale ne tak, jako lidská, spíše jako by v ní planul podivný oheň. Pak mu podobná ruka vložila něco i do druhé hrsti, když se však prudce otočil, neviděl nikoho, jen rozvířenou mlhu a mihotavé stíny.

V levé ruce měl lístek srdčitého tvaru, v pravé svíral jílec meče. Opustil mlhu a zadumán se vrátil k léčitelce. Vzala jeho dlaň do svých rukou a aniž se dotkla lístku, přiblížila k němu svou tvář.

„Je to list lípy a je v něm vepsáno, že brzy se v těchto krajích zrodí národ, nad nímž bude bdít starý Běloboh. Bude to křehký národ a tebe si Běloboh zvolil za svého válečníka.“

Pustila jej a podívala se na meč.

„Ve zbraních se bohužel nevyznám, ale jasnozřivě vidím Černoboha, který byl kdysi spoután, jak po tisíc let bude působením své zlé vůle chtít národ rozdrtit a po oněch tisíci letech svá pouta roztrhne a vnese do těchto krajů zkázu…“

Rorýs pohlédl na zbraň, ve kterých se na rozdíl od čarodějky trochu vyznal. Šlo o krátký a široký meč typu spatha, takový, jakými kdysi mávali nad hlavou bojovní Markomané, když podřezávali osamělé římské hlídky. Byl z bronzu, přesto však lehký, pevný a ostrý, že se mu žádná ocelová čepel nemohla rovnat. Neměl skoro žádnou záštitu a jílec tak jako by splýval s čepelí. Přesto Rorýs cítil, že s tímto mečem se může postavit každému… Na čepeli meče bylo několik run. Nebyly keltské… snad tedy patřily jakémusi zapomenutému národu se zapomenutým jazykem…

Čarodějka je však uměla číst.

„Ty runy označují ctnosti,“ řekla. „Hrdost, Moudrost, Oddanost, Odvaha, Pokání, Síla, Smělost, Soucit, Triumf, Vášeň a Velikost. Jsou to požehnání, která Běloboh udílí svým lidem. Jsou to dary, které musíš shromáždit, abys mohl stanout proti Černobohu, až se vrátí… Máš tisíc let, které ti meč propůjčí navíc, abys je nalezl… Běloboh i jeho lesní duchové v tebe věří… Nezklameš nás?“

Rorýs pocítil tíhu osudu na svých ramenou.

„Nevím. Ale slibuji, že naplním tímto posláním celé své srdce. A už vím, kde mohu toto ostří prvně smočit v krvi…“