Edelbert a Konrád jeli vedle sebe v družině hraběte Werinhara.

„Musím se přiznat, že trochu strach mám…“ řekl mladší Konrád. „I když otec říkal, že je vítězství jisté.“

„Kdo by strach neměl, prvně v bitvě,“ kývl hlavou Edelbert, který byl Werinharovým nejlepším válečníkem.

Hrabě Werinhar, Konrádův otec, svou družinu vedl na levém křídle mocné říšské armády, v jejímž čele stál sám císař Jindřich III., řečený Černý. Vojska táhla na Prahu, aby byli ztrestáni zpupní Češi, kteří bez svolení císaře drancovali Polsko a ještě se odmítli podělit o válečnou kořist.

„Jako mladý jsem cvičil s dřevěným mečem a naslouchal vyprávění minesengrů. Tehdy mi to válčení přišlo jako snadná věc… Ale pak jsem dostal do ruky železný meč a uvědomil si, jak je těžký. A hlavně… sáhl jsem si na jeho ostří a představil si, jaké to asi je, když se ti zakousne do masa…“

„Příběhy jsou někdy vzdálené pravdě,“ řekl Edelbert. „Například jsem v básni slyšel, jak nějaký udatný rek ladně procházel bojištěm a zasazoval samé čisté rány, takže za ním byl jen koberec mrtvých. Nesmysl, chlapče… Je skoro nemožné zabít chlapa hned. Snad leda kdybys mu rozťal hlavu ve dví. Většinou jim zlámeš kosti a oni pak zemřou na krvácení z otevřených zlomenin. Nebo, když nemají zbroj, je vyvrhneš jak prase a to je pak taky dlouhé umírání.“

Konrád se otřásl.

„Dokonce jsem jednomu chlapovi usekl hlavu a pak mu pohlédl do tváře… Ještě snad půl minuty ten nešťastník žil. Mrkal a poulil oči.“

„Jak to je možné?“ zděsil se mladík, ale Edelbert jen pokrčil rameny.

„Takže za sebou nikdy nenecháváš čisté mrtvoly, to si pamatuj. Necháváš za sebou umírající a trpící lidi. Když jsem prvně stanul na poli pobitých nepřátel, pomyslel jsem si, jak vůbec může Bůh dopustit takovou hrůzu… Ten děs… Proč nás rovnou nesmete bouří…“

„A potom?“

„Pak jsem si zvykl,“ řekl prostě Edelbert. „Pomůže ti, Konráde, když tví nepřátelé mají helmy či když se jim aspoň nedíváš do tváře. Nemusíš pak o nich přemýšlet jako o lidech a snáze se ti zabíjí.“

„Umřu… Dneska umřu…“ konstatoval náhle Konrád. „Už to vidím…“

„Drž se u mě a já tě ochráním,“ řekl Edelbert.

Rozmýšlel dalších slov k povzbuzení onoho mladíka, jemuž otci slíbil, že na něj dá pozor, tu však propukl strašný křik.

„Klády!“

Z lesů na úpatích kopců, které se táhly z obou stran, se začaly valit klády a kamení. Konrád viděl blízkého vojáka, jak ho přejela jedna z klád a vyprskla z něj směs krve a orgánů.

„Češi útočí!“ křičeli vojáci.

Skutečně: z lesů se vyřítila vyjící záplava českých válečníků. Konrád na ně hleděl jako zhypnotizovaný. Každý z těch mužů ho chce zabít… Nemá kam před nimi utéct, kam se skrýt…

„Dolů z koně!“

Známý Edelbertův hlas jej vrátil do reality a seskočil na zem. Právě včas, neboť do zvířete se zarylo několik šípů. V nastalém chaosu se držel Konrád hned za rozložitým Edelbertem, meč křečovitě v ruce. V jednu chvíli se Edelbert zastavil, neboť mezi spojeneckými vojáky vznikla mezera a tou se prodrali dva krví zbrocení Slované. Edelbert první ostří vykryl záštitou a krátká sekerka druhého Slovana se mu svezla po kroužkovém rukávu. Prvému z mužů podsekl nohy, druhého nohou skopnul na zem a pak oba dorazil bodnutím na zemi.

„Konráde!“

Mladík byl příliš fascinován Edelbertovou ukázkou bojového umění a až na poslední chvíli stihl uhnout útoku. Většina členů družiny okolo již padla a Konrád, jak couval před nepřáteli, klopýtal přes jejich křečovitě se svíjející těla.

„Musíme za tvým otcem!“ ukazoval Edelbert na osaměle bojujícího Werinhara.

Mocný Edelbert zabil ještě dva muže a udělal dva kroky k hraběti, tu mu však dopadl kyj na zátylek a skácel se jak zabitý býk. Konrád sám přišel o meč, když jej upustil při posledním zakopnutí. Nejbližšího z nepřátel stihl ještě bodnout rychle taseným nožem, pak jej však odzbrojili a svýma rukama znehybnili. Ještě přes jejich těla na okamžik spatřil bojujícího otce a pak ho oslepila rána pěstí. Přesto o vědomí hned nepřišel. Cítil, jak ho někam táhnou a jak mu pulzuje bolest v nalomeném nose. Až po chvíli upadl do mdlob.

Probral se po krátké chvíli, ovšem už bylo po boji. S pár dalšími zajatci, mimo jiné i Edelbertem a svým otcem, klečeli na kraji bitevního pole, se zápěstími svázanými za zády. Slované se o něčem přeli a dohadovali.

„Rozumíš jim, Edelberte?“ zeptal se Werinhar.

„Ano,“ zamručel statný muž, na němž bylo vidět, že se po ráně sotva drží na kolenou. „Kníže Břetislav prý vyřídil, že nechce žádné zajatce vyjma císaře samotného.“

„Co s námi bude?“ zeptal se zoufale Konrád.

„Neboj se, synku,“ řekl Werinhar, když si všiml, že mladík je při vědomí. „Edelbert s nimi promluví. Řekne jim, že mám bohatství, že…“

Slovanští válečníci přišli s noži v rukou. Edelbert s nimi začal rychle mluvit jejich řečí, umlčeli ho však kopancem do břicha. Dva chlapi se pak chopili hraběte a jeden mu přiložil nůž pod krk.

„Otče!“ zvolal Konrád.

„Edelberte, řekni ještě něc…“ křičel Werinhar, v očích měl slzy a snažil se pohledem vyhýbat synovi, když ho náhle přerušilo podříznutí, po kterém už jen bublal a chrčel, až ho pustili a on padl tváří do bláta, které se smíchalo s cákající krví.

Konrád byl jako smyslů zbavený, zmítal sebou a křičel. Pak vysílen přestal a jen nic neviděl přes oči plné slz.

„Neboj se, Konráde, sejdeme se v království nebeském,“ ozval se vedle něj důvěrný hlas.

Snažil se přestat klepat.

„Nedej jim znát strach, hochu,“ řekl válečník vedle něj.

„Pochcal jsem se,“ řekl se studem Konrád.

„Nic si z toho nedělej. Je to běžné,“ řekl se skoro až rodičovskou něhou Edelbert a vtom se Konráda chopily ruce.

Edelbert začal po Češích zase něco křičet v jejich divné řeči, jako by jej však neslyšeli. Vlekli Konráda k blízkému stromu. Kolem svázaných zápěstí mu zavázali provaz a jeho druhý konec přehodili přes pevnou větev.

„Co to se mnou dělají? Edelberte, co to dělají?“ křičel hoch.

„Já nevím, nevím…“ odpovídal mu Edelbert a snažil se upoutat jeho pohled.

Slované zatáhli a Konrád pocítil strašnou bolest, jak se jeho ruce v nepřirozeném úhlu zvedaly. Měl pocit, že mu musí každou chvílí prasknout vaz, ale místo toho obě ramena vyskočila ze svých míst. Přesto zůstal viset nad zemí.

Musel na chvíli omdlít a když byl opět při sobě, uvědomil si, že ještě žije, stále visí a stále cítí ohromnou bolest. Jako by celý svět jak byl předtím, celý život co zažil, náhle neexistoval. Jako by to vše bylo nesmírně dávné a vzdálené. Teď bylo jen toto visící utrpení. Sotva okrajově vnímal Edelberta, který zas něco řval v nářečí Čechů.

Když bolest trochu polevila, povšiml si, že Slované od něj odcházejí a berou cosi ze země. Byly to luky.

„Konráde!“

Jak mu hučelo v uších, neslyšel skoro nic, ale tento Edelbertův výkřik k němu pronikl. Snažil se ho najít pohledem, ale dříve se do něj zarazil šíp. Znovu omdlel, takže další šíp vnímal už jen jako by zdálky.

Zase se probral a viděl, že lučištník zakládá další střelu. Zaťal zuby, ale přesto ze sebe vyrazil výkřik plný únavy a bolesti při kterém si bradu pokryl krvavými slinami. Další šíp přišel až moc brzy, takže si překousl jazyk a byl už od krve úplně celý. Ještě jednou omdlel a pak upadl do hlubokého bezvědomí, z něhož se už neprobral.

Uplynulo skoro století od Podivenovy smrti. Ten fakt si Rorýs uvědomil, když jej přesila nepřátel zatlačila ke skále a ho napadlo, jak by bylo skvělé mít po boku dobrého bojovníka. O Břetislavovi se nedalo říct, že by byl skvělým bojovníkem v tradičním slova smyslu. Nevynikal technikou šermu, silou ran a ani nebyl až tak rychlý.

Rorýs však sotva znal muže, jenž by bojoval s takovým zanícením a vášní. Břetislav jako by nevěděl, co je to vzdávat boj. Do každé rány jako by vkládal celého svého člověka a úplně všechno. I kdyby šlo o vesnickou rvačku, bojoval by jako při samotném konci světa, tak urputně, s takovou vůlí žít a vítězit. A co mu chybělo v rychlosti či síle, vyrovnával neuvěřitelnou staminou. Přeběhl přes bojiště čile, s jasným výrazem v tváři a hned zas urputný boj střídal dalším během. Byl jako živel. Také o něm brzy minstrelové začali mluvit, jako o rychlonohém Břetislavu a brzy se mu v básních vžilo označení Český Achilles.

A vskutku byl tak odvážný a urputný, ale i lehkomyslný a prchlivý, jako by byl samým ztělesněním reka z helénských bájí.

„Rorýsi! Drž se! Jdu za tebou!“ zvolal jasným hlasem a jako by vůbec nebyl znaven bojem, jen si upravil štít na své ruce i meč v té druhé a už s hlavou skloněnou vyrazil kupředu.

Společnými silami pobili všech třicet mužů a Břetislav pak na skálu vyšplhal. Jak mu vítr vlál ve vlasech, hruď se mu zdvihala udýcháním a jasnýma očima shlížel na vítěznou pláň, Rorýs si pomyslel, že jako by viděl čiré zobrazení triumfu samotného.

„Nu, v tak dobrý výsledek jsem ani sám nedoufal,“ pravil kníže, když ze skály slezl a stanul zas vedle Rorýse.

„Pane kníže, tady jste…“

Přibíhal udýchaný voják. Před Břetislavem poklekl, ten mu však posunkem hned dovolil vstát.

„Můj pán, udatný rytíř Slavoj, se ptá, zda budeme obchodovat se zajatci, neboť zajal hraběte Werinhara s jeho nejbližšími…“

Kníže za jeho řeči poklekl a jal se čistit meč v trávě.

„Myslím, že nepotřebujeme zajatce,“ řekl. „Poražený císař Jindřich nám docela stačí.“

„Jen jestli,“ zamručel Rorýs. „Podle mě to bude mít brzkou dohru… Říše má větší armády, než jsme viděli dnes…“

„Rorýsi, příteli,“ řekl kníže a udýchaného vojáka zase propustil. „Kdybych se měl neustále něčím trápit a obtěžkávat své srdce, nemohl bych v klidu dožít ani dalšího úsvitu. No… A teď bych si měl najít nějakého koně a promluvit s mými rytíři…“

Břetislav s Rorýsem se vydali přes bitevní pole.

„Víš, Rorýsi,“ začal kníže po chvíli. „Tak jsem uvažoval… Nedávno se mi narodil pátý syn také mám mnoho příbuzných, přičemž není docela jisté, kdo nastoupí po mé smrti na trůn… Uvažuju o nějakém systému, kdy bude nástupcem vždy nejstarší z rodu. Takový stařešinský řád, chápeš?“

„Zní to rozumně,“ řekl Rorýs. „Čím méně zmatků, tím méně krveprolití a čím silnější vnitřní politika, tím zdatnější země i navenek.“

„Jsi stejně tak moudrý, jako hbitý,“ řekl s úsměvem Břetislav, když tu mu rysy v tváři opět ochladly, neboť došli ke stromu, z nějž visel šípy prostřílený mladík, ba skoro ještě chlapec.

„Co to je?“ zeptal se ledově Břetislav a jak promluvil, na zemi rozlepil oko jakýsi zbitý Němec.

„Psi! Bylo to skoro ještě dítě!“ sípal, neboť byl zjevně i škrcen, a plival krev.

„Kníže…“

K Břetislavovi došel rytíř Slavoj.

„Co to má být a kdo je ten muž?“ ptal se znovu Břetislav, zatímco Rorýs šel ke stromu a ranou mečem odsekl lano, takže viselec spadl na zem.

„Syn tamtoho šlechtice… Trochu jsme si na něm procvičili lukostřelbu.“

Slavoj se stále usmíval, neboť si zřejmě nevšiml, jak je kníže vnitřně rozlícen.

„Takhle se chovají křesťané?“ zeptal se Břetislav chladným hlasem. „Jsme snad podobni divokým Prusům? Myslíš, že jsem dekreta k utvrzení křesťanství vyhlašoval loni jen tak, pro legraci?“

„Kníže, já… On byl…“

„On byl v prvé řadě křesťan a boží tvor! Ano, náš nepřítel, ale i ti zasluhují úcty!“

Břetislav umlkl a hněv mu z očí vyhasl. Chvíli nic neříkal a pak jenom úsečně ukázal na Slavoje: „Oběsíš se sám, nebo to mají udělat mí lidé?“

„Můj pane…“ Slavoj padl na kolena. „Měj slitování… Byl jsem vždy tvůj věrný!“

„Řekl jsem slovo a to nebudu měnit.“

Slavoj se chtěl dát na útěk, ale chopili se ho muži a za chvíli cukal nohama na stromě.

„Děkuji, kníže,“ řekl Edelbert, který se mezitím opět vzpřímil do kleku.

Břetislav na něj pohlédl, kývl hlavou a dodal: „Stále však platí, že zajatce už nebereme.“

Ostří nože otevřelo Edelbertův krk a muž spadl do bláta.

„Snad sis nemyslel, že česká armáda je jiná, lepší?“ zeptal se o chvíli později Rorýs.

„Nevím. Co ty si myslíš?“

Břetislav se vyhoupl do sedla koně. Rorýs se zachmuřil.

„Viděl jsem, jak si Přemyslovci zajišťovali moc. Bylo to pouhých sedm let před tvým narozením, kníže… Byl jsem u toho, když vyvraždili slavníkovský hrad: muže, starce, ženy, děti, dokonce i psy. Viděl jsem spoustu krutosti a nevěřím, že ani přijetí Krista by mohlo mnohé muže ochránit před zlem, které nosí v sobě, budou-li jej muset v boji vypustit.“

„O důvod víc pro stařešinský řád,“ řekl Břetislav. „A už pojeďme, ať jsme v Praze včas na hostinu!“

Když o řadu let později Břetislav, vždy tak živý a urputný, přeci jen zemřel, Rorýsovi na meči krátce zaplála runa pro Smělost.