Datum narození: / datum úmrtí:

05.05. 1846 / 15.11.1916

Místo narození: / místo úmrtí:

Wola Okrzejska, Polsko / Vevey, Švýcarsko

Henryk Adam Alexandr Pius Sienkiewicz se narodil roku 1846 ve Woli Okrzejowské (tato část Polska byla okupována Ruskem). Vyrůstal na venkově, v zámožné šlechtické rodině, a od svých dvanácti let bydlel ve Varšavě. V roce 1866 zahájil studia na vysoké škole, studoval na právnické, lékařské a filologické fakultě. Už jako student působil jako žurnalista. Do roku 1871, kdy opustil školu bez složení závěrečných zkoušek, už měl za sebou i další pokusy. Nejprve psal literární a divadelní recenze, od roku 1874 mu pak vycházely pod pseudonymem Litwos týdenní fejetony v novinách Gazeta Polska. O dva roky později napsal své literární prvotiny - stručný obrázek Starý sluha, který později rozvedl v románový příběh Haňa. V roce 1876 odjel do Severní Ameriky, kde poznal zcela jiný společenský a myšlenkový okruh, značně odlišný od toho, který znal z mládí. Po pobytu v Americe se dal do služeb idejí pozitivismu, zajímal se o problémy současného života, a odklonil se od romantických příběhů šlechtických hrdinů. V Americe napsal drastický obraz ze současné polské vesnice Črty uhlem, po návratu do vlasti napsal v letech 1882 - 1883 řadu krátkých próz do novin a časopisů.

Postupně pak ale začal pozitivismus opouštět a vrátil se k dávné minulosti. Začátkem osmdesátých let se pod vlivem své ženy Maryny Szetkiewiczové a snad ještě víc pod vlivem vlasteneckého tchána začal zajímat o polské dějiny. Následně začal pracovat na rozsáhlé historickorománové skladbě. Za necelé čtyři roky po návratu z Ameriky, v listopadu 1879, začaly v polském tisku vycházet první stránky románu Ohněm a mečem, díla, které znamenalo přelom v autorově vývoji. Následovaly další dvě části trilogie, Potopa a Pan Wolodyjowski. 19.10.1885 mu zemřela jeho zbožňovaná žena Maryna. Když v květnu 1888 dokončil svou Trilogii dostal poštou poukázku se sdělením Michal Wolodyjowski - Henryku Sienkiewiczovi. Poukázka zněla na 15 000 rublů. (Za první vydání Ohněm a mečem dostal osm set.) Dar nepřijal. Odesílatel se o peníze deponované v bance nepřihlásil, a tak z nich Sienkiewicz založil nadaci pod Maryniným jménem a roční důchod osm set rublů určil pro polské literáty, malíře, hudebníky nebo členy jejich rodin, ohrožené plicní nemocí. V letech 1897 - 1900 vytvořil Henryk Sienkiewicz další román - Křižáci. Psal jej v době, kdy v pruském záboru Polska zuřila ostrá protipolská germanizační kampaň. Připomíná hrdinské války polských králů proti německým křižákům v patnáctém století. Podobně jako předchozí prózy vycházel i tento román nejprve v časopise Tygodnik Illustrowany, a to s častými přestávkami v tisku i v dodávání autorského rukopisu. Sienkiewicz se totiž celý život velice často stěhoval.Úvodní statě napsal autor ve Varšavě, potom putoval do Zakopaného, do rakouských lázní Kaltenleutgebenu u Vídně, zpět do Varšavy, do lázní Ragaz ve Švýcarsku, znovu do Zakopaného a nakonec do Francie. Román byl dopsán v Parc St. Maur 10. 3. 1900. Pro svá díla Sienkiewicz prostudoval mnoho historických materiálů, dokumentů a kronik z 14. a 15. století. Opíral se především o latinský spis Historia Polonica. V letech 1894 - 1896 začal časopisecky vycházet jeden z Sienkiewiczových nejznámějších románů - Quo vadis. Takřka rázem za něj sklízel ohromný úspěch mezi čtenáři v u kritiků. V roce 1905 dostal Nobelovu cenu, ovšem nejen za tento slavný román, ale především jako ohodnocení celého jeho dosavadního díla. Při jejím převzetí pronesl projev jako občan státu, který, přestože není na mapě světa, žije. Celý svůj život totiž bojoval za samostatnost své vlasti. Sienkiewicz už za sebou měl šedesátku a uznání a slávu po celém světě, když se rozhodl, že napíše knihu pro mláděž - Pouští a pralesem. Děj umístil do Afriky, kterou poznal na lovecké výpravě roku 1891.

Poslední léta před první světovou válkou prožil Sienkiewicz většinou na venkově, jen na zimu odjížděl do Varšavy. Když v roce 1914 válka vypukla, byl zrovna v Krakově. 17.9.1914 odjel přes Vídeň do Švýcarska, do malého městečka Vevey. Tam společně s klavíristou Paderewskim vytvořil Výbor pro pomoc Polsku. Všechny své síly věnoval organizování pomoci obětem války, posílal do rodné země léky, peníze, šatstvo i potraviny. Konce války už se nedožil - jeho poslední slova zněla: "Já už to svobodné Polsko nespatřím..."

(muzeum ve Wola Okrzejska)

Myšlenky:

Milovat nestačí, je třeba také umět milovat a umět naučit lásce.

Je lehké najít si milenku a udržet si přítele. Těžší však je najít si přítele a udržet si milenku.

Čím je spisovatel lepší, tím méně literárně píše.

Komu je život těžký, tomu bude země lehká.

Politikové dělají vždy stejnou chybu - říkají: To je hloupé, a proto nemožné. Měli by raději říkat: Je to hloupé, a proto možné.

Ženy neodpouštějí mužům omyly, kterých se sami dopustí.

Hudebník, který chce, aby jeho nástroj byl nejvíc slyšet, je záhubou každého orchestru.

I největší tvůrčí génius plodí bezvýznamnosti, totiž své epigony.

Kdo má své místo na vrcholu sopky, je vždycky v nebezpečí.

Jsme národ od základu demoralizovaný a zkrachovalý. Cizinci, který by něco takového tvrdil, bych vyrazil zuby, ale mezi námi řečeno - tak tomu je.

Ukázka z díla: Pouští a pralesem:

Staš se narodil, vyrostl a dožil se čtrnáctého roku života v Port Saidu, nad průplavem, a proto mu inženýři, otcovi přátelé, říkali "dítě pouště". Později, když už chodil do školy, doprovázel o prázdninách nebo o svátcích občas otce nebo pana Rawlisona na cestách, které museli z úřední povinnosti podnikat mezi Port Saidem a Suezem, aby dohlíželi nad pracemi na hrázi a při hloubení průplavu. Znal všechny - jak inženýry a úředníky zdymadel, tak i dělníky, Araby a černochy. Pletl a vloudil se všude, vyrostl, kde ho nezaseli, podnikal dlouhé výlety po hrázi, jezdil loďkou po jezeře Manzale a pouštěl se nejednou dosti daleko. Přeplouval na arabský břeh a tam chytal koně nebo aspoň velblouda, ba i osla, aťsi patřili komukoli, a napodoboval beduíny v poušti, zkrátka, jak se vyjadřoval pan Tarkovský - všude slídil "jako bobr" a každou volnou chvíli, kdy se nemusel učit, trávil u vody.

Otec mu v tom nebránil, protože věděl, že veslování, jízda na koni a stálý pohyb na čerstvém vzduchu posiluje hochovo zdraví a rozvíjí jeho důvtip. Stašovým snem byl lov na velká zvířata ve střední Africe; hltal proto vyprávění Súdánců zaměstnaných při průplavu, kteří se ve své vlasti setkávali s velkými šelmami a tlustokožci.

Suezský průplav nestačilo jen prokopat, bylo nutné ho ještě i udržovat, protože jinak by ho byl do roka zasypal písek z pouští, ležících na jeho obou březích. Velké dílo Lessepsovo (Francouzský inženýr Ferdinand Lesseps (1805 - 1894) provedl úspěšně stavbu Suezského průplavu. Když se pokoušel vybudovat takový průplav Panamskou šíjí mezi Severní a Jižní Amerikou, nepodařilo se mu zdolat přírodní překážky a podnik skončil finančním krachem, který jej přivedl do vězení. - pozn.) si vyžaduje neustálé práce a bdělosti. Proto dodnes pracují na prohlubování jeho koryta za dozoru zkušených inženýrů mohutné stroje a tisíce dělníků. Při výkopu průplavu jich bylo zaměstnáno dvacet pět tisíc.

Nyní, když dílo je hotovo a nové stroje zdokonaleny, je jich potřebí mnohem méně, avšak přesto je jejich počet stále dosti značný. Většinou jsou to lidé místní, nescházejí však mezi nimi ani Núbijci, Súdánci a Somálci, ani různí černoši sídlící na Bílém nebo Modrém Nilu, to jest v místech, která před Mahdího povstáním podléhala egyptské vládě. Staš byl se všemi zadobře, a protože - jak to u Poláků bývá - měl neobyčejné jazykové nadání, naučil se mnoha jejich nářečím, aniž věděl, kdy a jak. Narozen v Egyptě mluvil arabsky jako Arab. Od Zanzibarců, kteří tu ve velkém počtu sloužili jako topiči u parních strojů, naučil se svahilskému jazyku, velmi rozšířenému po celé střední Africe, ba dovedl se domluvit i s černochy z kmene Dinků a Šilúků, kteří sídlili v okolí Fášódy na Nilu. Kromě toho mluvil plynně anglicky, francouzsky a polsky, neboť jeho otec, horlivý vlastenec, velice dbal na to, aby hoch znal jazyk svého národa. Staš považoval tuto řeč za nejkrásnější na světě a učil ji, ne bez úspěchu, malou Nelu. Často kvůli tomu mezi nimi docházelo k neshodám, které však trvaly jen tak dlouho, dokud se v očích děvčátka nezaleskly slzičky. Pak ji "Stes" odprošoval a zlobil se sám na sebe.

Romány:

Humoresky ze zápisků Voršily/Ze zápisků Voršily, 1901 (Humoreski z teki Worszyły, 1872)

o Nikdo není doma prorokem (Nikt nie jest prorokiem między swymi)

o Dvě cesty (Dwie drogi)

Selanka, 1901 (Sielanka, 1875)
Črty uhlem, 1901 (Szkice węglem, 1877)
Po stepích, 1879 (Przez stepy, 1879)
Bez dogmatu, 1899 (Bez dogmatu, 1891)
Listy z Afriky, 1901 (Listy z Afryki, 1892)
Rodina Polanieckých, 1901 (Rodzina Połanieckich, 1894)
Quo vadis, 1898 (Quo vadis, 1896, recenze a ukázky)
Křižáci, 1898 (Krzyżacy, 1900)
Trilogie (Trylogia)

1. Ohněm a mečem / Ohněm i mečem, 1900 (Ogniem i mieczem, 1884)

2. Potopa, 1899 (Potop, 1886)

3. Pan Wołodyjowski, 19 (Pan Wołodyjowski, 1888)
Na poli slávy, 1906 (Na polu chwaly, 1907)
Víry (Wiry, 1911)
Pouští a pralesem / V pustinách / Temnou pevninou, 1928 (W pustyni i w puszczy, 1912) (ukázky)
Legie, 1918 (Legiony, 1914) (nedokončen)

(rukopis Ohněm a mečem)

Novely a povídky:


Komedie z omylů, 1901 (Komedia z pomyłek, 1878)
Tatarské zajetí / V zajetí tatarském, 1901 (Niewola tatarska, 1880)
Orso, 1915 (Orso, 1880)
Z pamětí poznaňského učitele / Z památníku poznaňského učitele, 1901 (Z pamiętnika poznańskiego nauczyciela, 1880
Pro kousek chleba / Za chlebem, 1882 (Za chlebem, 1880)
Honzík muzikant / Janko muzikant, 1901 (Janko muzykant, 1881)
Bartek vítěz / Vítěz Bárta, 1901 (Bartek zwycięzca, 1882)
Jamioł (Jamioł, 1882)
Strážce majáku / Hlídač majáku, 1901 (Latarnik, 1882)
Výlet do Athén (Wycieczka do Aten, 1888)
Sachem, 1901 (Sachem, 1889)
Vzpomínky z Maripozy, 1901 (Wspomnienia z Maripozy , 1889)
Ta třetí, 1895 (Ta trzecia, 1889)
Salabova pohádka, 1901 (Salabowa bajka, 1889)
U zřídla, 1901 (U zrodla, 1892)
Buď blahoslavena, 1901 (Badz blogoslawiona, 1893)
Pojďme za Ním, 1895 (Pójdźmy za Nim, 1893)
Varhaník z Ponikly, 1901 (Organista z Ponikły, 1894)
Lux in tenebris lucet, 1901 (Lux in tenebris lucet, 1894)
Diův rozsudek, 1901 (Wyrok Zeusa, 1894)
Plavecká legenda, 1901 (Legenda żeglarska, 1900)
Dvě loutky, 1908 (Dwie łški, 1903)
Na Olympu, 1908 (Na Olimpie, 1903)
Malá trilogie (Mala trylogia)

1. Starý sluha, 1901 (Stary sługa, 1875)

2. Haňa, 1975 (Hania, 1876)

3. Selim Mirza, 1901 (Selim Mirza, 1876)

V Bělověžském pralese, 1956 (Z puszczy Białowieskiej, 1905)
Na zmar, 1888 (Na marne, 1872)

Divadelní hry:

Čí vinou / Kdo to zavinil, 1881 (Czyja wina, 1883)

Na jednu kartu, 1881 (Na jedna karte, 1880)

Sborníky:

Drobné spisy, 1901
Skizzy, 1901
Co se stalo v Sidoně, 1901
Na jasném břehu, 1901
Několik drobných prací, 1908
Svatba v Athénách, 1938
Selim Mirza a jiné povídky, 1928
Potulky Afrikou a jiné cestopisné črty, 1930
Za chlebem a jiné povídky, 1937
Strážce majáku a jiné povídky, 1956
Starý sluha a jiné povídky, 1975

(bydliště H. Sienkiewicze v Oblegorku)

Různé:

Zapomenuté a nevydané spisy, 1922

Filmy:

Quo Vadis - 1951 USA, rež. Mervyn Leroy - nominace 8 Oscarů

- 2002 Polsko, rež.Jerzy Kawalerowicz

Křižáci - 1960 Polsko, rež. Alexander Ford

Televizní seriály:

Pan Wolodyjowski , Pouští a pralesem

Prameny:

http://www.spisovatele.cz

http://ld.johanesville.net/autori

www.google.cz/obrázky/