Americký prozaik, cestovatel a scénárista. Držitel Pulitzerovy ceny pro rok 1940 a Nobelovy ceny za literaturu za rok 1962.

Klasik světové prózy Jonh Ernest Steinbeck se narodil roku 1902 v kalifornském městečku Salinas. Byl jedním z největších nejen amerických, ale i světových spisovatelů a scénáristů. Jeho otec pocházel z Německa, do Kalifornie se přestěhoval v 16ti letech. Matka pocházející z irské rodiny před sňatkem působila jako učitelka.

Finanční poměry jeho rodiny nebyly příznivé a Steinbeck už jako školák vypomáhal na farmách. Vystudoval střední školu, rok pracoval v cukrovaru, ale pak nastoupil na Stanfordovu univerzitu, kde se vědoval historii a anglické literatuře.Na jaře roku 1920 opustil Steinbeck univerzitu a vrátil se k práci na velkostatku, aby se seznámil s životem rolníků. Od mládí se cítil spisovatelem, začal tedy opět studovat, ale přitom pracoval v cukrovaru a na stavbě silnice. V roce 1925 definitivně opustil univerzitu.Z této doby najdeme řadu básní a próz v různých časopisech. Rozhodl se stát spisovatelem, proto odešel jako reportér do New Yorku. První literární práce mu redakce neuveřejnily, a proto nechal žurnalistiky, pracoval jako zedník, námořník na parníku a dělník v továrně na rybí konzervy.

Mezi jeho největší zájmy patřila literatura a biologie. V jeho dílech je vykresleno přírodní pozadí, vztah lidí ke všem darům Země. Odsouzena je surovost, násilí, hamižnost a vykořisťování člověka člověkem.V roce 1940 obdržel Steinbeck za román „Hrozny hněvu" Pulitzerovu cenu a roku 1962 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu.

Teprve třetí manželství přimělo Steinbecka k odstěhování ze Salinas do New Yorku, kde 20. prosince 1968 zemřel. 

Povídky a úvahy:

• Nebeské pastviny - 1969 (The Pastures Of Heaven, 1932)
• Dlouhé údolí / Údolí bez konce - (The Long Valley, 1938)
• Perla - 1958 (The Pearl / Die Perle, 1947)
• Příběhy krále Artura a jeho vznešených rytířů - (The Acts of King Arthur and His Noble Knights, 1976)
• Krátké panování Pippina Čtvrtého - (The Short Reign of Pippin IV, l957)
• Krásný čtvrtek / Sladký čtvrtek - (Sweet Thursday, 1954)
• Nesebrané povídky Johna Steinbecka - (Uncollected Stories of John Steinbeck, 1986)
• Cortezovo moře - (Sea Of Cortez, 1941)
• Zapomenutá vesnice (Forgotten Village, 1941)
  

Romány:

• Pohár zlata / Zlatý pohár / Kalich zlata - 1972 (Cup Of Gold, 1929)
• Neznámému Bohu - 1970 (To A God Unknown, 1933)
• Pláň Tortilla / Slunce a víno chudých -  1947 (Tortilla Flat, 1935)
• Hrozny hněvu - (The Grapes Of Wrath, 1939)
• Bitva / Byla kdysi válka / V pochybném boji / V pochybné válce - 1945 (In Dubious Battle, 1936)
• Měsíc je za obzorem / Měsíc zapadá / Po západě měsíce - 1947 (The Moon Is Down, 1942)
• Na plechárně - 1965 (Cannery Row, 1945)
• Toulavý autobus - 1948 (The Wayward Bus, 1947)
• Na východ od ráje - 1968 (East Of Eden / Jenseits von Eden, 1952)
• Zima úzkosti / Zima naší nespokojenosti - (The Winter Of Our Discontent, 1961)
• Svrhněte bomby (Bombs Away, 1942)
  

Novely:

• O myších a lidech - 1946 (Of Mice And Men, 1937)
• Ryzáček / Červený koníček - (The Red Pony, 1949)
• Plameny zářivé - (Burning Bright, 1950)

Cestopisy:

• Toulky s Charleym - 1965 (Travels With Charley: In Search Of America, 1962)
• Ruský deník - (A Russian Journal, 1948)
• Amerika a Američané - (America and Americans, 1966)

Scénáře:

• Viva Zapata! - 1975

Ostatní:

• Farmařící cimkáni - (The Harvest Gypsies, 1936)
• Pracovní dny: Časopis Hroznů hněvu - (Working Days: The Journals of The Grapes of Wrath, 1989)

Korespondence:

• Jednou tu byla válka - (Once There Was a War, 1958)                        
• Časopis Novel - (Journal of a Novel, 1969)
• Dopisy Elizabeth - (Letters To Elizabeth, 1978)
• Steinbeck: Život v dopisech - (Steinbeck: A Life in Letters, 1975)

 
Hlavním tématem Steinbeckova díla je negativní postoj člověka k moderní civilizaci. Své sociální romány a novely situoval do prostředí lidí na okraji společnosti, jeho hrdiny jsou tedy tuláci a povaleči, lidé bez domova a práce, ale také bez starostí. Nevidí je ale negativně, spíše o nich píše s jistými sympatiemi, s pochopením pro jejich slabosti a prohřešky. Jeho prvotina Zlatý pohár vychází roku 1929, líčí v něm osudy sira Henryho Morgana, který se z otroka stane panovačným tyranem. V Nebeských pastvinách z roku 1932 se objevuje myšlenka amerického snu. Následoval román Neznámému bohu z roku 1933, plný pohanských zvyků a mysticismu. Další jeho dílo, novela Ryzáček, je příběhem o dospívání venkovského chlapce Jodyho, o přechodu ze zdánlivě idylického života na farmě k tvrdé skutečnosti. Úspěch mu přinesla novela Pláň Tortilla z roku 1935; skupina Dannyho přátel nemá nic, protože nic mít nechce, žijí ze dne na den. Ústředním motivem románu Bitva (1936) je organizování stávky kalifornských česačů ovoce komunistickými funkcionáři. Novela O myších a lidech (1937) vypráví o dvou přátelích, Georgeovi a Lendym, kteří si prací po farmách chtějí vydělat na vlastní domek. Vyvrcholením jeho díla je jeden z největších sociálních románů 20. století, Hrozny hněvu (1939), kde líčí příběh drobných rolníků připravených za hospodářské krize o půdu a domov.

Prvním poválečným dílem Na plechárně (1945) se vrací k tématu zpracovaném v Pláni Tortille.

Toulavý autobus (1947) jako by volně navazoval na závěr Nebeských pastvin.

Na východ od ráje (1952) je sága o třech generacích rodiny Trasků od války Severu proti Jihu do roku 1918.

Toulky s Charleym (1962) jsou výsledkem Steinbeckova cestování Spojenými státy

KNIHY vyšlé u nás:

Hrozny hněvu:

Román vyobrazuje Ameriku třicátých let, otřesenou hlubokou ekonomickou krizí, sužovanou nezaměstnaností a hladomorem, v níž se střetává hrstka boháčů s miliony chudých. V této době došlo v životech farmářů některých jižních států (Oklahoma, Texas, Arkansas) k zásadnímu zlomu. Zadlužili se u bank a nebyli schopni nadále vysoké částky splácet. Technickou revoluci pocítili až do morku kostí, když přijely traktory, kterým hrubé, prací sedřené ruce zemědělců nemohly konkurovat, a farmáře z půdy vyhnali. Ti, hnáni hladem a s pár dolary v kapse, odešli hledat novou střechu nad hlavou. Statisíce lidí toužily po práci, aby alespoň zaplnily prázdná břicha, a proto se vydaly na západ, směrem do Kalifornie. Nasedaly do svých archaických aut, která jen zvolna zdolávala tisíce mil. Brzy se však ocitly tváří v tvář drtivé realitě, která navždy pohřbila jejich sen o šťastném životě.
Steinbeckův román vykresluje osud kolektivní masy lidí, konkretizovaný na příkladu jedné oklahomské rodiny. Setkáváme se s rodinou Joadových, jejichž farmářská krev kolovala v žilách už i několika generacím jejich předků. Pradědové, ze kterých vzešli, těžce bojovali s indiány, na nichž nakonec vydobyli kus půdy. Tomuto lánu země pak zasvětili celé své životy. Každý den zápasili s hroudami půdy, neúrodné zemi darovali svá těla i duše. Půdu, v níž spočinuly ostatky otců, půdu, která je živila nebo jim dávala zemřít, museli milovat. A nyní přišli housenkové traktory, které dokázaly vykonat víc než dvanáct farmářů. Své domky nechtěli opustit, ale traktory přijely a strhly je. Na stěně visela nabitá puška, ale oni dobře věděli, že použít ji by znamenalo oprátku nebo dlouholetý žalář. Taková byla i rodina Joadova. Ústřední postava celé knihy, Tom Joad, se vrací z věznice, do níž byl uvržen na čtyři roky za zabití. Zabil v sebeobraně, když ho opilý kamarád napadl, proto Toma svědomí netíží. Je to drsný chlapík s dobrým srdcem, který se nezalekne první pohrůžky. Představuje se nám jako první z mnoha Steinbeckových skvělých postav, které neohýbají páteř před bolestným útlakem ani se neplazí po zemi, ale kypí v nich hrdý vzdor. Jejich víra v potřebu lidské důstojnosti je silnější než strach.

Na východ od ráje:

Román zachycující historii rodiny Trusků od války Severu proti jihu až do konce první světové války, tzn. Do roku 1918. Největší prostor věnuje autor Adamu Truskovi a jeho synům - dvěma bratrům - Adam Trask je puritán, plnící přikázání bible, přesvědčen, že je vždy v právu a jeho pravda je ta správná, chce, aby ostatní žili podle jeho představ správného života. Jeho představy splňuje jen starší Aron, zatím co mladšího Cala považuje za lehkomyslného floutka. Nedovede rozpoznat na jedné straně pokrytectví a na druhé straně sílu pravého citu Silný vliv na jeho „obrácení" má Calova dívka Ambra, která vede hlavní postavy ke smíru.

Nebeské pastviny

Kniha Nebeské pastviny tvoří ucelený soubor dvanácti próz, jež patří k jeho raným dílům. Zachycuje pověst o náhodném objevení kouzelného údolí - Nebeských pastvin - roku 1776 a vypráví příběh jeho postupného osidlování a zalidnění barvitými postavami a rázovitými figurkami. Na dramatech několika farmářských rodin staví působivý obraz Ameriky přelomu devatenáctého a dvacátého století. Strhující dramata Steinbeckových příběhů se odehrávají v kraji, který autor miloval nad všechna jiná místa na světě - v okolí kalifornského Monteray a Carmelského zálivu na pacifickém pobřeží, kde "zahrady rodily nejlepší ovoce ve střední Kalifornii". Steinbeck celé vyprávění mistrně obestírá záhadnou atmosférou spojenou s motivem kletby, navozující dojem, že jakýsi druhý klíč k tragickým peripetiím lidského života můžeme hledat ve sférách mystických.

Byla kdysi válka

Steinbeckovy válečné reportáže a korespondence

Měsíc zapadá

Tématem románu je nacistická okupace Norska

Na plechárně

Nevázané příhody hrdinů novely Na plechárně, jedné z nejoblíbenějších a nejhumornějších Steinbeckových knih, dávají jen stěží tušit, že se rodila během válečných let v Evropě, odkud se její autor v návalech osamělosti a nostalgie ohlížel za svým kalifornským domovem. Steinbeckovi, vracejícímu se k prostředí a životní filosofii zachyceným již v úspěšné novele Pláň Tortilla, se v ní zdařilo nejen živě zobrazit mikrokosmos ulice kalifornského Monterey s jejími nezapomenutelnými obyvateli, ale dotknout se i temnějších stránek lidského života a připomenout vazby osudově poutající člověka ke světu přírody. I po bezmála šedesáti letech od svého vzniku tak osudy Macka a jeho „mládenců", doktora, hokynáře Li Čonga, malíře Henriho i děvčat z podniku paní Dory zůstávají přesvědčivým a čtenářsky vděčným svědectvím o Steinbeckově schopnosti vcítit se do jejich světa a zachytit jej tak, „aby z nich život nevyprchal".

Neznámému bohu

Román je zasazen do autorova rodiště Salinas v Kalifornii z doby Pionýrů. Hlavní hrdina Josef Wayne je hluboce věřící v život a sepjatost se zemí. Miluje vše se rodící, plodící. A tomuto způsobu života obětuje vše, jde za tímto přesvědčením, až do své smrti. Jde za svým snem do nového "rodícího kraje" a stáhne s sebou rodinu, bratry s manželkami a dětmi. Najde si ženu Elišku a má s ní syna. Rodinná idyla se hroutí příchodem sucha. Tragicky zahyne bratr i žena. Vášnivě "splývá" s krajem a chce ho vykoupit smrtí telete a nakonec svou. A prší.

O Americe a Američanech

První české vydání esejů, komentářů, příležitostných statí a jiných nefiktivních textů u nás stále populárního amerického spisovatele, významného literárního autora, který se zde představuje v roli novináře, válečného korespondenta, komentátora a publicisty. Text je rozdělen do osmi sekcí, z nichž nejzávažnější je část poslední, Amerika a Američané. Ovšem i v předcházejících partiích se čtenář dozvídá mnoho užitečných informací o autorovi a jeho postojích k nejrůznějším aspektům situace ve Spojených státech i k vývoji světa v dramatických údobích, která se překrývala se Steinbeckovým pestrým a bohatým životem. 

O myších a lidech:

Slavná novela , která se dočkala vedle celé řady divadelních zpracování i velmi kvalitního filmového přepisu. O myších a lidech je melancholický tragický příběh o přátelství dvou chudých sezónních dělníků za doby hospodářské krize ve 30. letech minulého století. Malý chytrý George a jeho protiklad, duševně zaostalý velký silák Lennie, putují jako námezní dělníci od farmy k farmě po středozápadě Spojených států. Lennie se rád dotýká hebkých věcí, ale neuvědomuje si svoji sílu a už několikrát dostal sebe i George do velkých problémů. George má ale Lennieho přes všechny problémy velmi rád a dobře se o něj stará. Krušné chvíle dřiny a bezvýchodného putování překonávají nedostižným snem o vlastní malé farmě, na které by pracovali jen sami pro sebe. George stále Lenniemu o farmě vykládá, Lennie tomu věří a vlastně tak v těžkých časech pomáhá o Georgeovi. V okamžiku kdy mají v kalifornském Soledadu u řeky Salinas svůj sen takřka na dosah, dochází k tragickým událostem... Strhující příběh s velmi silným sociálním podtextem. 

Perla

Strhující příběh prosté rybářské rodiny se odehrává koncem 19. století v mexickém městečku La Paz v jižní části Kalifornského poloostrova. Majetní občané zde vlastní výstavné kamenné domy, kdežto chudí rybáři živoří v proutěných chatrčích. Oba světy jsou přísně odděleny. Nemajetný rybář jménem Kino, původem indián, má rád svou rodinu a je plný odhodlání postarat se o ženu Juanu i synka Coyotita. Už jednou byl chlapec ohrožen na životě po uštknutí jedovatým štírem, protože zámožný a prospěchářský lékař se od děcka bezvýznamných nuzáků odvrátil. Juana se modlí, aby měl Kino co nejúspěšnější lov, neboť jen prodejem cenných perel se dá získat potřebný majetek.Úchvatná perla předčila všechna jejich očekávání, nevídaná krása obří perly, třpytící se ve světle svíčky, jako by Kinovi zmámila rozum....Přinese rodině záchranu, anebo lidská hamižnost, nepřejícnost a závist zmaří rybářovy touhy po rychlém zbohatnutí?

Pláň Tortilla

Děj tohoto úsměvného románu se odehrává ve 30. letech 20. století ve městě Monterey ležícím na kalifornském pobřeží. Plán Tortilla je příběhem o Dannym, jeho přátelích Velkém Joeovi, Pilónovi a jiných, a jeho domě. Neznámý pozorovatel by se o nich zmínil jako o pobudech, opilcích a zlodějích, kterých ve třicátých letech na kalifornském pobřeží potloukala spousta. Avšak autor v nich vidí skupinu lidí, ze kterých vyzařuje láska, vlídnost, radost ze života a také mystický smutek. Popisuje, jak se přátelé seznámili a vytvořili společenství. Vypráví o tom, jaká dobrodružství podnikali. Pro své lumpárny vždy našli pádný důvod a dobrý skutek šel většinou cestou podvodu a krádeže.

Pohár zlata

Henryho žene neodbytná síla na otevřené moře, touží stát se pirátem, dobývat a plenit. A tak opouští rodný Wales, rodinu a první dívku. Nastoupí na loď Bristolská víla jako pomocník v kuchyni, ale lstí je prodán do otroctví. Později se stane pirátským kapitánem, získá obdiv, bohatství a slávu. Jen jeden poklad mu stále chybí v Panamě prý žije překrásná žena Červená světice, po níž všichni muži touží. Henry chce dívku urvat pro sebe.

Sladký čtvrtek
Novela světoznámého spisovatele, nositele Nobelovy ceny za literaturu, dílo literárně zdařilé a čtenářsky vděčné, navazuje na známou a u nás poměrně úspěšnou novelu Na plechárně. Kaleidoskopický řetěz legračních i smutných, napínavých i tragikomických příhodiček spojený postavou myslitelského doktora, prolíná stále přítomný zahloubaný filozofický nadhled, který jako by s sebou na každou stránku nesl jakési vnitřní motto: hleďte, jaké je to hemžení, prosté a ubohé, ale lidské; takový je život, a děkujme mu to, že jej můžeme s těmi prostými, drsnými, ale v jádru čistými lidmi žít, neboť oni jsou tou pravou solí země.

Toulavý autobus
Román proslulého amerického autora sleduje osudy několika náhodných cestujících při cestě napříč Kalifornií. Seznamujeme se s jejich osudy i s osudem a touhou řidiče Juana.

Toulky s Charleym
Originální cestopis z dnešní Ameriky, jak ji Steinbeck poznal na svých cestách v maringotce, provázen svým psem Charleym.

Zima úzkosti
Hrdinou románu je malý člověk na malém městě; nepoctivým způsobem dosáhne svých pochybných cílů, a když se chce znovu stát spořádaným občanem, zjišťuje, že cesta zpět neexistuje. 

Citáty:

Nedůvěřuji svým dětem, když se smějí mým vtipům.

Nedůslednost je to jediné, v čem jsou lidé důslední.

Ze všech tvorů jen člověk pije, ač nemá žízeň, jí, ač je bez hladu, mluví, ač nemá co říci.

Jakmile vám talent dopomůže k penězům, v tu chvíli vám peníze odpomohou od talentu.

Ale pak není normální žádný umělec, neboť kdyby byl, nebyl by umělcem. Normální lidé netvoří umělecká díla. Jedí, spí, vykonávají rutinované práce a umírají.

Umění odpočinku je součástí umění práce.

Nejpodivnější na budoucnosti je pravděpodobně představa, že jednou ji budeme řadit k starým dobrým časům.

Rozkoš je sériový výrobek, štěstí nikdy.

Odborníci se vždy zlobí, když laikovi napadne něco, co by je nikdy nenapadlo.

Nejvíc času promarníme tím, že usilujeme, jak získat čas.

Kdyby ženy řídily auta s takovou rozvahou jako své muže, jejich havárie by se staly vzácností.

Pro muže existují jen dvě lichotky, které jim mohou ženy vyslovit. "Umíš dobře vařit." a "Jsi dobrý v posteli." V prvním i druhém případě jde o nejdůležitější pudy.

Spatřil jsem v psích očích prchavý výraz pobaveného pohrdání a jsem přesvědčen, že psi si v podstatě myslí, že lidé jsou blázni. 

Ukázky z děl:

Hrozny hněvu

Rodina se choulila na plošinách, mlčenlivá a nepokojná. Voda vystoupila ve voze na patnáct centimetrů, než se dostala přes silniční násep a rozlila se v bavlníkovém poli na druhé straně. Toho dne a té noci spali promáčení muži stísněni na vagónových dveřích. Máma ležela vedle Růže Sáronské. Chvílemi jí něco pošeptala a občas si klidně sedla s hluboce zamyšlenou tváří. Pod přikrývkou schovávala jako poklad zbytky krámského chleba. Nyní pršelo nepravidelně - časem krátké prudké lijáky a pak zase klidnější přestávky. Ráno druhého dne se táta probrodil táborem a přinesl v kapse deset bramborů. Máma se naň zamračeně dívala, zatím co štípal kus z vnitřní stěny vagónu, rozdělával oheň a nabíral vodu do pánve. Rodina jedla horké brambory rukama. A když bylo poslední jídlo snědeno, dívali se tupě na šedou vodu a v noci dlouho neulehli. Když přišlo ráno, probudil se z neklidného spánku. Růže Sáronská zašeptala něco mámě do ucha.

Máma přikývla. "Máš praudu," řekla. "Je už nejvyšší čas."

A potom se obrátila ke dveřím, na nichž leželi muži. "My teďkom jdem vodsaď!" řekla zuřivě, "půjdem někam vejš! Jestli taky půjdete nebo nepůjdete - to je mi jedno, ale Růžu a ty děcka vemu vodsaď pryč!"

"Nemůžem," namítl táta chabě.

"Tak dobře. Ale snad aspoň vodneseš Růžu na zádech k silnici - potom se můžeš vrátit. Teďkon neprší, a my jdem."

Al řekl: "Mámo, já tu vostanu."

"Proč nechceš s náma?"

"Inu - Aggie - dyť vona a já -"

Máma se usmála. "Toť se ví - vostaň tady, Ale! Budeš dávat pozor na naše věci. Až voda vopadne, tak se sem vrátíme. Tak honem, než zasejc začne pršet!" řekla tátovi. "Pojď, Růžo! Půjdem někam, kde je sucho."

"Můžu jít sama."

"Možná - na silnici. Sehni záda, táto!"

Táta sklouzl do vody a čekal. Máma pomohla Růži Sáronské s plošiny a podpírala ji přes vůz. Táta ji vzal do náručí, držel ji tak vysoko, jak jen mohl, a prorážel si opatrně cestu hlubokou vodou, okolo vagónu, k silnici. Tam ji postavil na nohy, ale nepouštěl ji z náručí. Strýc Jan nesl Rutičku za ním. MMáma sestoupila do vody a na okamžik se jí sukně vzduly okolo nohou.

"Winfielde, sedni si mi na ramena! Ale vrátíme se, jen jak voda drobátko vopadne. A Ale -" přerušila se. "Dyby - dyby sem Tom přišel - řekni mu, že se vrátíme. Řekni mu, aby si dal pozor. Winfielde - vlez mi na ramena! Tak - a teď seď tiše a nekopej!" Klopýtala namáhavě vodou, která jí šla až k prsům. U silnice jí muži pomohli po náspu a sňali jí Winfielda s ramenou.

Stáli na silnici a hleděli zpět přes vodní hladinu - tmavočervené obdélníky vagónů, auta hluboko ve vodě - pomalu se valící vodě. A jak stáli, začalo drobně mžít.

"Musíme jít dálejc," řekla máma. "Růžo, myslíš, že bys mohla jít?"

"Jsem drobátko jako vomámená," řeklo děvče. "Jako by mě někdo zmlátil."

Táta zanaříkal: "Kam teď půjdeme - kam jenom půjdem?"

"Nevím. Pojď, podej Růže ruku!" Máma se vzala s dívkou v podpaží z pravé strany, táta z levé. "Půjdeme někam, kde je sucho. Musíme. Vy mužský jste už celý dva dni neměli na sobě suchý šaty." Rodina kráčela pomalu po silnici. Slyšeli, jak vedle nich burácí rychle tekoucí proud. Rutička a Winfield šli spolu a čvachtali nohama ve vodě. Šli pomalu po silnici. Obloha ztemněla a déšť zhoustl. Po silnici nic nejezdilo.

"Musíme spěchat," řekla máma. "Jestli ta naše holka promokne - neručím za nic."

"Ještěs neřekla, kam to spěcháme," upomenul ji táta kousavě.

Silnice zahýbala v oblouku podél potoka. Máma se rozhlížela po krajině, po zatopených polích. Daleko od cesty, vlevo, stála na táhlém, zvlněném vršku stodola, zčernalá deštěm. "Helejte!" zvolala máma. "Támdle! V tý stodole je jistě sucho. Pojďme - skováme se tam, než přestane pršet."

Táta si vzdychl. "A majitel nás nejspíš vyhodí."

Vpředu při silnici zhlédla Rutička něco červeného. Rozběhla se k tomu jako o závod. Byla to větrem orvaná pelargonie, zdivočelá, a na ní jediný květ, ošlehaný deštěm. Rutička jej utrhla. Z korunky vyškubla pozorně jeden plátek a přilepila si jej na nos. Winfield k ní běžel, aby se podíval, co to má.

"Dej mi jeden!" žadonil.

"I ne. To je celý moje. Já to našla." Přilepila si jiný červený plátek na čelo - malé rudé srdíčko.

"Ale jdi, Rutičko - nech mi taky jeden! No tak!" Chňapl po květu v její ruce a chybil se, a Rut ho udeřila dlaní přes tvář. Stál okamžik zaražen, ale pak se mu rty zatřásly a oči zaslzely.

Druzí je došli. "Tak co je to?" ptala se máma. "Co jste si to udělali?"

"Von mi chtěl sebrat mou kytku."

Winfield vzlykal. "Já-já jsem chtěl - jen jeden lístek - chtěl jsem si ho taky přilepit na nos."

"Dej mu jeden, Rutičko!"

"Ať si najde sám kytku! Tadle je moje."

"Rutí. Hned mu jeden dáš!"

Rutička vycítila v matčině hlasu výhrůžku a změnila ihned taktiku. "Tu máš!" řekla s přepjatou laskavostí, "já ti ho přilepím sama." Dospělí kráčeli dále. Winfield jí nastavil nos. Naslinila plátek na jazyku a pleskla mu jej hrubě na nos. "Ty zatracenej prcku!" řekla tiše. Winfield jí nastavil nos. Naslinila plátek na jazyku a pleskla mu jej hrubě na nos. "Ty zatracenej prcku!" řekla tiše. Winfield sáhl prsty po plátku a přitiskl si jej na nos. Potom šli rychle za druhými. Rutička cítila, že ji věc přestala bavit. "Tu máš!" řekla Winfieldovi. "Dám ti ještě. Nalep si taky ňákej na čelo."

Z pravé strany mocně zašumělo. Máma zavolala: "Pospěšte si! Přijde velkej déšť. Projděte tím plotem - je to blíž. Tak honem! Vydrž to ještě chvilku, Růžo!" Děvče přes příkop napolo přenesli a pomohli jí prodrat se živým plotem. A potom je dostihla bouře. Voda se na ně lila v proudech. Brodili se bahnem vzhůru do mírného svahu. Černá stodola téměř zmizela v dešti. Liják svištěl a stříkal, ale zdvíhající se vítr jej brzy odehnal. Růže Sáronská uklouzla a sotva se vlekla mezi svými průvodci.

"Táto! Nemoh bys ji nýst?"

Táta si ji vysadil na záda. "Jsme promoklí tak jako tak," řekl. "Rutičko, Winfielde! Pospěšte si! Běžte napřed!"

Došli udýcháni k mokré stodole a vklopýtali do otevřené kůlny. Na této straně nebylo vrat. Na zemi tu leželo něco zrezavělého hospodářského náčiní - kotouč z pluhu, zlomený oborávač, železné kolečko. Déšť bušil na střechu a tvořil před vchodem záclonu. Táta posadil Růži Sáronskou jemně na starý sud. "Bože všemohoucí!" oddechl si.

Máma řekla: "Možná, že tam veunitř je seno. Podívej se, tady jsou dveře." Otevřela dveře, které vrzly v zarezavělých veřejích. "Je tady seno!" volala na ně. "Pojďte sem!"

Uvnitř bylo tma. Štěrbinami mezi prkny sem vnikalo trochu světla.

"Lehni si, Růžo!" řekla máma. "Lehni si a vodpočiň si! Já si zatím něco vymyslím, jak by ses usušila."

Winfield řekl: "Mámo!" - ale hučení deště na střeše ho přehlušilo. "M á m o!"

"Co je? Co chceš?"

"Koukni se! Támhle v koutě!"

Máma se tam podívala. V šeru bylo vidět dvě postavy: muž , jenž ležel na zádech, a hoch, jenž seděl vedle něho a díval se vyvalenýma očima na nové příchozí. A jak na ně hleděla, vstal hoch pomalu a přišel k ní. Řekl chraplavě: "To je vaše stodola, paní?"

"Ne," odpověděla máma. "My jsme se sem jenom přišli skovat. Máme tu nemocnou holku. Nemáš suchou přikrývku, aby si mohla svlíct šaty a zatím se přikrejt?"

Hoch šel do kouta, vrátil se se špinavou prošívanou přikrývkou a podával ji mámě.

"Děkuju," řekla. "Co je tam s tím člověkem?"

Hoch mluvil chraptivým, jednotvárným hlasem. "Von byl nemocnej - ale teď umírá hlady."

"Cože?"

"Umírá hlady. Vonemocněl při česání balvny. Nejed už šest dní."

Máma šla do kouta a podívala se na muže. Bylo mu asi padesát let; obličej s licousy byl vychrtlý a otevřené oči byly kalné a strnulé. Hoch stál vedle mámy. "To je tvůj táta?" ptala se.

"Toť. Von říkal, že nemá hlad, nebo taky že zrouna jed. Dával mi jídlo. Teďkon je už moc slabej. Nemůže se už skoro ani hejbat."

Hluk na střeše se ztišil ke konejšivému šepotu. Vychrtlý muž pohnul rty. Máma si k němu klekla a přiložila ucho k jeho ústům. Rty se opět pohnuly.

"No ba," řekla máma. "Jen buďte klidnej! Bude mu docela dobře! Počkejte jen, jak svleču tady mý holce mokrý šaty."

Máma šla zpět k dívce. "Tak to ze sebe shoď!" řekla jí. Držela před ní přikrývku jako zástěnu. A když byla nahá, máma ji zabalila do přikrývky.

Hoch byl zase u ní a vykládal: "Já to nevěděl. Von říkal, že jed nebo že nemá hlad. Včera večír jsem šel, rozbil jsem v jednom baráku vokno a ukrad jsem chleba. Řek jsem mu, že ho musí sníst. Ale von to všecko vyblinkal a byl pototm ještě slabší. Měl by dostat polívku nebo mlíko. Nemáte peníze, lidičky, abych mu koupil mlíko?"

Máma řekla: "Tiše! Nestarej se! My už něco vymyslíme."

Náhle hoch vykřikl: "Von umírá - dyť vám to povídám! Von umírá hlady!"

"Tiše!" řekla opět máma. Podívala se na tátu a strýce Jana, kteří tu stáli bezradně a hleděli na nemocného muže. Podívala se na Růži Sáronskou, schoulenou v přikrývce. Máminy oči se setkaly s očima Růže Sáronské - pak se od nich odvrátily. A opět se k nim vrátily. A obě ženy nahlédly jedna v druhou. Dívka oddychovala krátce a trhaně.

Řekla: "Ano."

Máma se usmála: "Věděla jsem, že to uděláš! Věděla jsem to!" Sklopila oči k svým rukám, sepjatým pevně v klíně.

Růže Sáronská zašeptala: "Prosím vás - jděte - jděte všecky ven!" Déšť šeptal lehce na střeše.

Máma se naklonila k dceři, odhrnula jí dlaní rozcuchané kadeře a políbila ji na čelo. A rychle vstala. "Pojďte, vy mužský!" volala. "Pojďte ven do kůlny!"

Rutička otvírala ústa, aby něco promluvila. "Tiše!" řekla máma. "Tiše, a jdi ven!" Hnala je před sebou dveřmi jako stádo, vzala hocha za ruku a táhla ho za sebou, zavřela za sebou vrzavé dveře. Na okamžik zůstala Růže Sáronská sedět tiše v šepotavé stodole. Potom pozdvihla své unavené tělo a utáhla si přikrývku těsněji okolo sebe. Šla pomalu do kouta a hleděla s výše na zpustošený obličej, hleděla do široce rozevřených, ustrašených očí. Potom si pomalu k muži lehla. Zavrtěl pomalu hlavou ze strany na stranu. Růže Sáronská uvolnila na jedné straně přikrývku a obnažila ňadro. "Musíte!" řekla. Posunula se blíže k němu a přitáhla si jeho hlavu k sobě. "No tak!" řekla. "No tak!" Její ruka mu vklouzla pod týl a podepřela hlavu. Její prsty se mu něžně probíraly ve vlasech. Vzhlédla ke stropu, rozhlédla se po stodole; sevřela rty a usmála se tajemně.(Kapitola 30)

Na východ od ráje

Dosud se na ni blíž nepodíval, až teď. A uviděl jí v očích skutečnou nenávist, nelítostnou a vražednou nenávist.

"Nebude to dlouho trvat, zlato. Řekněte mi - vyšla už voda?"

Spalovala ho nepřátelským pohledem a rty se jí v úšklebku odhrnuly od drobných zubů. Neodpověděla mu. Upřeně se na ni zadíval. "Nejsem tady, že bych po tom dvakrát toužil, leda jako přítel," řekl. "Není to pro mě žádná rozkoš, mladá paní. Nevím, co vás žere, a taky mi to je čím dál víc jedno. Třeba bych vám dokázal ušetřit trochu bolesti - kdo ví? Zeptám se vás ještě jednou. Jestli mi neodpovíte a nepřestanete na mě cenit zuby, půjdu pryč a nechám vás, ať se tu kroutíte, jak chcete." Jeho slova projela hladinou jajího chápání jako olovněné broky hozené do vody. Usilovně se sebrala. A Samuel se bezděčně otřásl, když viděl tu proměnu v jejím obličeji - ocelový třpyt v očích pohasl, rty se z úzké čárky rozšířily do srdíčka a koutky se zavlnily vzhůru. Všiml si pohybu jejích rukou, pěsti se uvolnily a růžové prstíky se natočily nahoru. Její tvář byla najendou mladá a nevinná a snášela statečně příkoří. Působilo to, jako by se jeden diapozitiv v laterně magice zaměnil druhým.

Řekla tiše: "Voda vyšla brzy ráno."

"To už je lepší. Měla jste velké bolesti?"

"Ano."

"Jak často?"

"To nevím."

"No, já už tady jsem patnáct minut."

"Měla jsem dvě malé-žádnou velkou, co jste přišel."

"Výborně. A kde máte prádlo?"

"V tom koši tamhle."

"Dobře to dopadne, zlato," řekl jí mírně.

Otevřel sedlovou brašnu a vytáhl tlustou šňůru potaženou modrým sametem se smyčkami na obou koncích. Samet byl pokryt stovkami vyšitých růžových kytiček. "Líza vám poosílá svou šňůru, abyste se jí mohla držet," řekl. "Pořídila si ji, když se chystala na našeho prvorozeného. S našimi dětmi a s dětmi našich přátel ta šňůra pomohla na svět hezké řádce dětí." Zaklesl každou smyčku na jeden sloupek v nohách postele. Její oči najednou zeskelnatěly, prohnula se v zádech jako luk a do tváří se jí nahrnula krev. Čekal, že vykřikne nebo zaječí, a podíval se s obavami na zamčené dveře. Nevykřikla však-jenom hekavě pofňukávala. Po několika vteřinách křeč povolila a do tváře se jí znovu vrátila nenávist. Pak přišel nový nápor bolesti. "To nic, zlato," konejšil ji. "Bylo to jednou nebo dvakrát? Já nevím. Čím víc jich člověk vidí, tím je mu jasnější, jak je každá jiná. Abych si šel radši umejt ruce." Začala mlátit hlavou za strany na stranu. "Tak, tak, dobře, zlatíčko," řekl. "Nebude to, myslím, už dlouho trvat a vaše děťátko bude na světě." Položil jí ruku na čelo, na kterém jí temně a hrozivě vyvstala jizva. "Jak jste k té ráně na čele přišla?" zeptal se jí. Vymrštila hlavu a zahryzla se mu ostrými zuby do hrany dlaně, na hřbetní i spodní straně poblíž malíčku. Vykřikl bolestí a pokusil se jí ruku vytrhnout, ale stiskla čelisti, škubala a kroutila hlavou a drásala mu ruku, jako když rve tériér pytel. Ze sevřených zubů jí vycházelo pronikavé vrčení. Plácl ji přes tvář, ale bez účinku. Udělal automaticky, co by byl udělal proti útoku psa. Levička m sjela k jejímu hrdlu a přiškrtil jí dech. Zmítala se a rvala mu ruku, ale nakonec čelisti povolily a on si ruku vyprostil. Byla potrhaná a krvácela. Samuel odstoupil od postele a přesvědčil se, jak ho ty zuby zřídily. Podíval se na ni se strachem. A když se podíval, byla její tvář opět klidná, mladá a nevinná.

"Promiňte," řekla honem. "Mě to tak mrzí."

Samuel se otřásl.

"To bolestí," řekla Cathy.

Samuel se krátce zasmál. "Budu vám nejspíš muset dát náhubek," prohlásil. "Jednou mě takhle pokousala ovčácká čuba." Všiml si, jak jí na okamžik v očích znovu bleskla nenávist a vzápětí zmizela.

O myších a lidech

U hluboké zelené tůňky v řece Salinas bylo ještě pozdní odpoledne. Slunce už z údolí odešlo na cestu do svahů Gabilských hor a vrcholky pohoří v slunečním světle růžověly. Ale u tůňky mezi skvrnitými platany padl už příjemný stín.

Po tůňce klouzala užovka a pokrucovala ze strany na stranu periskopovitou hlavičkou; proplula celou délku tůňky a ocitla se u nohou nehybné volavky, která stála na mělčině. Tichá hlava a zobák slétly jako střela dolů, vytáhly užovku za hlavičku, a zatímco ji zobák polykal, ocas nevelkého hada se zběsile třepotal.

Ozvalo se vzdálené zašumění větru a skrze vrcholky stromů se přehnal jako vlna prudký závan. Listy platanů obrátily vzhůru svou stříbrnou spodní stranu, hnědé suché listí na zemi popolétlo pár kroků. A po zeleném povrchu tůňky vypluly proti proudu, řada za řadou, droboučké větrné vlnky.

Jak rychle přišel, tak rychle vítr přešel, a na volném prostranství byl opět klid. Volavka stála na mělčině, bez pohnutí a v očekávání. Po tůňce zas už plavala proti proudu užovka a pokrucovala ze strany na stranu periskopovitou hlavičkou.

Z houští se náhle vynořil Lennie, přišel tiše jako medvěd, když se plíží. Volavka zatloukla křídly, odpoutala se od vody a letěla pryč po proudu řeky. Hádek vklouzl do rákosí u řeky tůňky.

Lennie došel tiše k jejímu okraji. Klekl si a začal pít; jeho rty se při tom téměř ani nedotýkaly vody. Když o suché listí za ním zavadil nějaký ptáček, trhl hlavou a nastražil oči a uši ve směru zvuku; když uviděl ptáčka, sklonil zase hlavu a pil dál.

Když se napil, posadil se na břeh, bokem k tůňce, aby viděl tam, kde na prostranství vyúsťovala pěšina. Objal si kolena a bradu položil na kolena.

Světlo stoupalo dále po svazích na údolí a vrcholky hor jako by při tom planuly stále prudším jasem.

„To by sakra bylo, abych to zapomněl!" pochválil se Lennie potichu. „Zalízt do vrbiček a čekat na George." Stáhl si klobouk na oči. „To bude George vyvádět! Bude vykládat, jaký by to bylo, kdyby tak byl sám a nemusel se pořád se mnou zlobit." Otočil hlavu a zadíval se na jasné vrcholky hor. „Ale já se přece můžu hned sebrat a půjdu si najít v těch horách ňákou jeskyni." A pak smutně: „A tam už nebudu dostávat kečup - ale z toho já si nebudu nic dělat. Když o mě George nestojí... Já mu uteču. Já uteču."

A tu z Lennieho hlavy vystoupila malá tlustá babka. Měla tlusté okuláry a ohromnou kartónovou zástěru s kapsami a byla naškrobená a vymytá. Postavila se před Lennieho, ruce si položila na kyčle a káravě se na něho zaškaredila.

A když promluvila, byl to Lennieho hlas. „Co jsem se ti naříkala a naříkala: ,Ať mi George posloucháš, je to přece takovej dobrej člověk ajakej jek tobě hodnej!' Ale ty si nikdy nedáš pozor. Každou chvíli něco vyvedeš."

A Lenniejí odpověděl: „Vzdyť já chtěl bejt hodnej, teto Kláro. Já chtěl, já prosím chtěl. Já za to nemoh."

„Na George ty ani nevzpomeneš," pokračovala Lennieho hlasem „Vždyť ti přece dělal jen dobrý. Když měl koláč, vždycky ti půlku dal, nebo ještě víc. A když byl kečup, tak ho nechal všechen pro tebe."

„Já vím," žalostnil Lennie. „Já chtěl, teto Kláro. To já prosím chtěl vždycky."

Přerušila ho. „Nebejt tebe, jaký moh mít celou tu dobu časy! Když shrab věj platu, tak moh do bordelu a obrátit tam všecko vzhůru nohama, nebo moh jít do herny šťouchat piliár. Ale on musel dávat pozor na tebe."

Žalem se Lennie rozeskučel. „Já to prosím vím, teto Kláro. Já se teď seberu a půjdu tady do těch hor a najdu si tam ňákou jeskyni a George už se mnou nebude mít žádný trápení."

„To ty říkáš," řekla na to přísně. „Tohleto říkáš vždycky ,a přitom dobře víš, moc a moc dobře víš, že to nikdy neuděláš. Však ty od něj neodejdeš, a George bude skrz tebe pořád mít peklo na zemi!"

Na to Lennie: „Co bych neodešel! George mi teď nedovolí opatrovat králíky."

Teta Klára byla tatam a z Lennieho hlavy vyskočil obrovský králík. Seděl před ním na bobečku, plandal ušima a krčil na něho nos. I on mluvil Lennieho hlasem.

„Opatrovat králíky!" spustil opovržlivě. „Takový boží dřevo! Ty, a tancovat kolem králíků! Vždyť ty bys na ně zapomněl a nechal bys je pochcípat hlady. Řekni, že bys to neudělal. A co by tomu pak řek George?"

„Já bych nezapomněl," řekl Lennie nahlas.

„Nepovídej, prosím tě," odbyl ho králík, „nabít tě do kanónu a vystřelit tě - ale ani za to nestojíš. George udělal na mou duši co jen moh, aby tě z ty bryndy vytáh, ale nebylo to nic platný. Jestli si myslíš, že ti dovolí opatrovat králíky, pak jsi ještě větší magor, nežjakej jsi bejval odjakživa. Ani pomyšlení! Popadne klacek a ztříská tě, až budeš modrej."

„To zase ne," rozkohoutil se Lennie. „To zas George neudělá! Já přece George znám, už ani nevím, jak je to dlouho, a klackem na mě nesmát jednou jedinkrát! On je na mě hodnej. Zlej on na mě nebude."

„No, už tě má až po krk. Ztříská tě, až budeš modrej, a půjde a tebe tady nechá."

„To on neudělá!" rozvzteklil se. „Něco takovýho on neudělá! Já přece George znám. Vždyť my chodíme po světě spolu."

Ale králík mu stále a stále tiše opakoval: „On tě, ty jedno boží dřevo, nechá. Nechá tě tu samotnýho. On tě nechá, ty jedno boží dřevo."

Lennie si dal ruce na uši. „Nenechá! Nenechá, abys to věděl!"

A začal volat: „Haló! Georgi - Georgi - Georgi!"

Z houští vyšel tiše George a králík odpelášil zpátky do Lennieho mozku.

„Co tu sakra vřískáš?" promluvil George mírně.

Lennie si klekl. „Viď že mi, Georgi, neodejdeš. Já to vím, že ne."

George topomě popošel a přisedl k němu. „Ne."

„Já to věděl!" vykřikl Lennie. „Takovej ty nejsi." George mlčel.

„Georgi!"

„Co je?"

„Já zas něco proved."

„Ale co na tom." A George se zas odmlčel.

Na slunci byly už jenom nejvyšší hřebeny. Stín v údolí byl modrý a pokojný. Z dálky se ozvaly hlasy mužů, kteří na sebe volali. George otočil hlavu a poslouchal volání.

„Georgi," promluvil Lennie.

„Co je?"

„Pustíš se do mě?"

„Pustit se do tebe?"

„No přece jako vždycky. Víš přece: ,Nemít na krku tebe, shrábnu svejch padesát dolarů...'"

„Jsi ty ale, Lennie, chlap zatracenej! Kdyby se stalo nevímco, to si nepamatuješ, ale moje slovo si pamatuješ každý."

„Tak ty tedy nespustíš?"

George se sebral. „Kdybych já byl sám," začal toporně, „to by se mi jinak žilo." Mluvil monotónně, nikde žádný důraz. „Našel bych si práci a neměl bych žádný mrzutosti." A přestal.

„Tak dál!" pobízel ho Lennie. „Vždycky na konci měsíce..."

„Vždycky na konci měsíce bych shrab svejch padesát dolarů a šel bych do... bordelu..." a zase přestal.

Lennie se na něho podíval, jako kdyby se nemohl dočkat. „Tak dál, Georgi! To už se se mnou víc vadit nebudeš?"

„Ne"

„Tak to já můžu jít. Jestli o mě nestojíš, já se hned seberu a půjdu tady do těch hor a najdu si tam ňákou jeskyni."

George se znovu sebral. „Ale kde! Jen tu hezky zůstaň se mnou."

„Povídej mi zas jako jindy," loudil chytrácky Lennie.

„A co ti mám povídat?"

„O těch druhejch a o nás."

George začal: „Takovej člověk, co chodí jako my po rančích, nemá žádnou rodinu. Nastřádá si pár šesťáků a zas je rozfofruje. Je na tom světě jako kůl v plotě..."

„Ale s náma je to jiný!" vykřikl blaženě Lennie. „Povídej teď nás."

George chvilku mlčel. „Ale s námaje to jiný," začal potom.

„Protože..."

„Protože já mám tebe a..."

„A já zas tebe. My přece máme jeden druhýho, a tak se jeden stará o druhýho," rozjásal se Lennie.

Volným prostranstvím zavál lehký večerní vánek, listí zašelestilo a po zelené tůňce vypluly proti proudu větrné vlnky. A znovu se ozvalo volání mužských hlasů, tentokrát mnohem blíž než předtím.

George smekl klobouk. „Sundej si, Lennie, klobouk," vyzval ho vratkým hlasem. „Ten vzduch dělá dobře."

Lennie sňal poslušně klobouk a položil ho před sebe na zem. Stín v údolí zmodral ještě víc, rychle přicházel večer. Po větru se k nim z houští donesly praskavé zvuky.

„Povídej, jaké to bude," žadonil Lennie.

George už chvíli poslouchal ony vzdálené zvuky. Na chviličku nabral schopnost jednat. „Koukej se, Lennie, přes řeku, a já ti budu povídat, ty to budeš mít skoro před očima."

Lennie otočil hlavu a zahleděl se přes tůňku a na zšeřující se svahy Gabilských hor.

„Budeme mít malé hospodářstvíčko," začal George. Sáhl do zadní kapsy kalhot a vytáhl Carisonovu lugerovku; odklápí pojistku a ruka i pistole ležely na zemi za Lennieho zády. Díval se na jeho zátylek, na místo, kde se páteř spojovala s lebkou. Od řeky ve směru proti proudu zavolal nějaký muž a jiný muž na to odpověděl.

„Tak dál!" pobízel Lennie.

George zvedl pistoli a jeho ruka se chvěla; spustil zas ruku na zem.

„Tak dál!" vyzýval Lennie. „Jak to bude. Budem mít malý hospodářstvíčko."

„Budem mít krávu," vyprávěl George. „A možná prase a slepice... a dole u vody budem mít... políčko s vojtěškou..."

„Pro králíky," zavýskl Lennie.

„Pro králíky," opakoval George.

„A ty králíky budu opatrovat já."

„A ty králíky budeš opatrovat ty."

Lennie se slastně zahihňal. „A budem mít všecko, co hrdlo ráčí."

„To se ví."

Lennie otočil hlavu.

„Tohle, Lennie, nedělej. Koukej se hezky přes řeku, jako bys to hospodářstvíčko měl skoro před očima."

Lennie poslechl. George pohlédl dolů na pistoli.

Tu se v křoví ozvalo praskání pod čímisi kroky. George se obrátil a zahleděl se tím směrem.

„Tak dál, Georgi. Kdy se do toho pustíme?"

„Už brzo se do toho pustíme."

„Já a ty."

„Ty... a já. Všecky budou na tebe hodný. Nebudou už žádný maléry. Žádnej žádnýmu nic zlýho neudělá, ani mu nic neukradne."

„Já myslel, že se na mě, Georgi, zlobíš!"

„Ale kdepak. Kdepak, Lennie. Nezlobím. Já se na tebe nezlobil nikdy, a teď taky ne. Věř mi to, Lennie."

Hlasy se už přiblížily. George zvedl pistoli a poslouchal.

„Pusťme se do toho už teď," prosil Lennie. „Kupme si to hospodářstvíčko hned."

„I to víš, že hned. Musím. Musíme."

A George zdvihl pistoli a sevřel ji pevněji, aby se nechvěla, a ústí hlavně přiblížil až k zátylku. Ruka se mu prudce třásla, ale obličej mu strnul a ruka nabyla pevnosti. Stiskl spoušť. Do kopců zarachotil třesk výstřelu a přirachotil zase dolů. Lennie sebou škubl a pak se pomalu složil dopředu na písek, a už ležel a ani se nezachvěl.

George se třásl a díval se na pistoli; pak ji odhodil dozadu, na břeh, proti proudu řeky, k hromádce starého popela.

Křoví jako by se nyní všecko rozhalasilo a rozpraštělo se pod běžícíma nohama. „Georgi!" křičel Slimův hlas. „Kde jsi, Georgi?"

Ale George seděl strnule na břehu a hleděl na svou pravou ruku, která odhodila pistoli. Hlouček vyrazil na volné prostranství, Curiey vpředu. Na písku uviděl ležet Lennieho. „Tak už ji dostal." Přistoupil k Lenniemu a podíval se na něho a pak se ohlédl na George. „Akorát do týla," poznamenal klidně.

Slim šel rovnou k Georgovi a přisedl si k němu; seděl až u něho. „I pusť to z hlavy," domlouval mu. „Člověk někdy musí."

Ale nad Georgem už stál Carison.

„Jak jsi to udělal?"

„Zkrátka jsem to udělal," odpověděl George malátně.

„Měl moji pistoli?"

„Měl. Měl tvoji pistoli."

„A tys mu ji sebral a popad jsi ji a oddělal jsi ho."

„No asi." George to téměř zašeptal. Stále byl ještě zahleděn na svou pravici, která před chvilkou držela pistoli." 

Pohár zlata

Kuchař se hned od prvního dne podjal úkolu mladého Henryho poučovat. Zdálo se, že se přímo třese na to, aby mohl sdělovat všechno, co ví. Bylo to poučování jaksi hloubavé, jako by se ustavičně bál nějaké námitky nebo protichůdného názoru. Kuchař byl šedivý muž se smutnýma očima, podobnýma psím. Měl v sobě něco z kněze a něco ze suchého kantora, ale i něco ze záludnosti prohnaného lotra. V jeho řeči se obrážela universita, v jeho nečistých způsobech pak temná, nebezpečná zákoutí londýnské periférie. Byl zdvořilý a vlídný, ale tajnůstkářsky neupřímný. V podstatě mu nikdo jakživo neměl odvahu poskytnout příležitost, aby osvědčil svou důvěryhodnost a charakter, neboť se zdálo, jako by měl přímo na čele napsáno, že kdyby mu to stálo i jen sebemíň za to, hanebně zradí.

Vpluli již do teplého moře a poháněl je teplý vítr. Henry a kuchař stávali spolu u zábradlí a pozorovali, jak zčeřenou stopu za zádí křížem krážem prořezávají trojúhelníkovité ploutve žraloků, slídících po odpadcích. Viděli kolem plynout malé hnědé chomáče chaluh a u špice přídě volně a přímo plujícího lodivoda. Jednou ukázal kuchař na hnědé ptáky s dlouhými štíhlými křídly, kteří je sledovali; viseli ve vzduchu, klouzali, spouštěli se, zase stoupali, prostě stále létali, vůbec si neodpočinuli.

"Podívej se na ty neklidné ptáky," pravil muž. "Opravdu vypadají jako nějak