Život a dílo
Pocházel ze severovýchodního cípu Španělska. Příslušel k vyšším společenským vrstvám, po Francově povstání se stal dobrovolníkem v jeho armádě. Ve čtyřicátých letech pak několik let působil jako cenzor a zároveň publikoval v oficiálním tisku.
Od roku 1957 byl členem Španělské královské akademie. Po Francově smrti byl v roce 1977 jmenován senátorem, v této době se také aktivně podílel na revizi španělské ústavy.
Stal se virtuosem své mateřštiny. Slovesná bravura byla zřejmá již v jeho raných cestopisných knihách, hrajících si se španělskou toponymií. Některé jeho prózy jsou lexikálně tak náročné, že jsou vybaveny zvláštním slovníkem. Posedlost slovem dosvědčil Cela tím, že sestavil takzvaný Tajný slovník, v němž z akademické pozice zpřístupnil španělská tabuizovaná slova a idiomatismy.
Když bylo Celovi dvacet let, napsal básnickou sbírku, jíž za titul zvolil jeden verš ze slavného Góngory: "Kráčeje nejistým světlem dne." A jak říká jeho český překladatel, vynikající esejista Josef Forbelský: "Je možné, že totožnost velkého umělce se nám prostřednictvím jeho poezie vyjeví v podobě nejprůzračnější a nejpoctivější."


C. J. Cela psal poezii, cestopisy, divadelní hry, eseje, novinové články i povídky, ale tím, čím se skutečně proslavil, byly romány. Už jeho první dílo, které vyšlo krátce po skončení občanské války, Rodina Pascuala Duarta z roku 1942 (česky 1960), mu zajistilo úspěch. V ovzduší naplněném oficiálním nadšením z vítězství se objevila kniha, která pojednávala o tragickém osudu španělského venkovana a neměla v sobě vskutku nic optimistického, byla naplněna bolestí, ošklivostí a utrpením a velmi brzy byla vnímána jako alegorie tragického osudu národa. Kniha se stala podnětem ke vzniku nového literárního proudu označovaného slovem tremendismus (špan. tremendo = strašlivý), pro nějž bylo charakteristické, že se zabýval těmi nejodpudivějšími stránkami lidského života. V tomto smyslu se román stal z hlediska španělského literárního vývoje přelomovým. Stejně významnou roli hrálo jeho dílo z roku 1951, román Úl (česky 1968), ve kterém zachycuje život v poválečném Madridu s jeho sociálně, ale také existenciálně determinovaným utrpením. Toto dílo inspirovalo řadu opozičně naladěných mladých autorů, kteří v padesátých letech společně vystoupili se sociálně kritickým programem levicové orientace. Cela se však odlišuje tím, že jeho jediným záměrem bylo vydat svědectví, nic více a nic méně. Ideologičnost mu byla cizí. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dochází k dalšímu zlomu, ve Španělsku se prosazuje experimentální próza, a také v tomto případě byl Cela se svým románem Svatý Kamil 1936 z roku 1969 mezi prvními. Z mnoha dalších významných děl zmiňme ještě alespoň romány Mazurka pro dva mrtvé (1983) a Kristus versus Arizona (1988). Základní téma jeho tvorby je v podstatě neměnné: je jím lidské utrpení v neustále se proměňujícím a stále se problematizujícím světě v nás i kolem nás. Co se však v průběhu autorova života zásadně proměňuje, je forma jeho děl -  neustále experimentuje a obohacuje svůj styl.
Za léta své dlouholeté úspěšné literární činnosti nasbíral řadu ocenění. Po celý život měl řadu příznivců a obdivovatelů, ale také neméně kritiků a odpůrců. Především byl kritizován v souvislosti se svými postoji v průběhu občanské války, ale také v letech po ní. I na osudech jeho děl z tohoto raného období se však projevilo pnutí v mocenských strukturách. Cenzor měl problémy s cenzurou. První vydání Rodiny Pascuala Duarta bylo rychle rozebráno, kniha byla kladně přijata částí oficiální kritiky, ale po útocích ze strany katolické hierarchie bylo druhé vydání zakázáno. Úl zpočátku nemohl ve Španělsku vyjít vůbec a poprvé byl publikován v Argentině. Další argumenty svým kritikům dodával díky problematickým komentářům vlastního díla, a především v letech po Francově smrti nevybíravými útoky na instituce i jednotlivce nalevo i napravo. Velmi často se tak prohřešil proti vyžadované politické korektnosti současné společnosti, ale i proti obyčejné lidské slušnosti. Sám o sobě prohlásil cosi v tom smyslu, že člověk, který s ním diskutuje, s ním může souhlasit nebo mu spílat, rozhodně se s ním však nemůže nudit.
Záporná kritika jeho díla obvykle konstatuje, že po příslibu sociálně svědeckého Úlu se jeho další tvorba nikterak nevyvíjí, autor dostatečně, nebo spíše vůbec nevychovává a nepoučuje a je v podstatě nihilista.
Dalším, velmi pozoruhodným dílem je román Svatý Kamil 1936 (celý název je Předvečer, oslava a oktáva svátku svatého Kamila v roce 1936 v Madridu), který zachycuje, jak prožívali první dny občanské války obyvatelé Madridu. Kniha nebyla dosud česky publikována, uveďme si proto alespoň úryvek.

„... Matýsek ve své mansardě spí s užaslými ústy, jako mrtví, vypadá jako mrtvý, kdokoliv by ho mohl mít za mrtvého, možná náhle zemřel a neví o tom, neví o tom ani nikdo jiný. Lékaři dokončují pitvu mrtvoly Calvo Sotela, obě rány byly nutně smrtelné, jedna z kulek uvízla v mozku, podepsán Dr. Antonio Piga, tato zpráva nebude zveřejněna, lidem postačí ta verze z předběžného po¬sudku, jeden výstřel, ne dva, soudní vyšetřování vede Dr. Blas Aznar, který zkoumá všechno, vlasy, skvrny od krve, krevní skupinu, zranění, která má mrtvola na nose a na levé noze atd. Pekaři vstávají také velmi časně, ale ne tak časně jako mlékaři, koš s čerstvým chlebem vypadá jako vana nebo jako rakev a příjemně a teple voní, voní jako počestná žena, která skáče přes švihadlo uprostřed hřiště. V tichu zemřelých tepe hlučný shon života, je to velmi důmyslný kontrapunkt, kterému není zpočátku ani rozumět, zní jako čínština nebo jako kterýkoliv jiný krutý jazyk, poslední cvrčci noci pomalu ztišují svůj zraňující a téměř kovový zpěv a šneci se natahují po bujně rostoucím portuláku, po mangoldu a divokém chřestu, které sají výživnou šťávu smrti. Pan Asterio vstává časně, ale ne tak časně jako šneci, pan Asterio ještě spí, také s otevřenými ústy, téměř všichni spí s otevřenými ústy. V prázdných a tajemných výklencích hnízdí vlaštovky a hemží se tam švábi, tlustí, lesklí, nablýskaní, lhostejní ke strachu ze zašlápnutí nebo jedu, když má být výklenek zabrán nějakým mrtvým, který právě dorazil, hrobař, aniž by vytáhl cigáro z úst, srazí hnízda vlaštovek a důkladně zavře šváby, kteří rychle, během několika okamžiků, oslepnou, takhle usmrtit v blízkosti smrti musí velmi těšit, dělají to všichni, a dokonce se při tom v nitru usmívají. Don Máximo tráví téměř celou noc s rozsvíceným světlem a pije jednu kávu za druhou, dělá si poznámky do sešitku a ustaraně přemýšlí o všem, co se děje, ještě to není ani půl hodiny, co don Máximo zhasl světlo, ale nespí. Pod starými náhrobními kameny vzlíná vlhkost, jež skrývá chrobáka a slimáka a po Odpočívej v pokoji na popraskaném mramoru se pohybuje svým rychlým, jakoby koktavým během stonožka. Tvůj strýc Jerónimo vstává a několik minut provádí dechová cvičení, potom jde do ledničky a dává si jogurt a rajče s několika kapkami oleje. Šedé ještěrky a ropuchy barvy hlíny - ty první dotěrné a nervózní, ty druhé slavnostní a téměř opatské - si zkoušejí své první ostýchavé kroky dne. Donu Joaquínovi se zdá, že kupuje sekretář ve velmi dobrém stavu, v tajné zásuvce je třináct zlatých mincí. Na hřbitově nejsou žáby, je to škoda, ale je to tak, žáby zůstaly v Abrońigalu, kde se Paca a pan Fidel, kteří spali v objetí, také začínají zvolna probouzet, Paca a pan Fidel nemají naspěch, nikdo na ně netlačí, je stejné žít pomalu, s pohledem upřeným na strop, jako umírat pomalu s pohledem upřeným na strop, trvá to stejně dlouho a nikdo neví, jak dlouho to má trvat..."
(překlad Michal Fousek - vystudoval bohemistiku a hispanistiku na Filosofické fakultě University Karlovy, nyní je doktorandem Ústavu románských studií téže fakulty)

V okamžiku, kdy byl román vydán, stal se Celovým nejkontroverznějším textem. Spílaly mu obě strany, které se na konfliktu podílely. Ze strany oficiální byl obviňován z toho, že uráží armádu a zkresluje historická fakta, ze strany levice mu byl rovněž vytýkán nedostatek historické věrnosti, ale také již zmiňovaný nihilismus, absence „pokrokovosti" a výchovného aspektu díla. Příčinou tohoto pobouření se stala především autorova implicitní i explicitní negace jakékoliv ideologie obecně. Svatý Kamil 1936 rozhodně není žádný historický román, přestože s mnoha historickými fakty pracuje. Obsah díla je polemikou s historií ve smyslu objektivního vypsání minulých událostí. Takováto historie je nezbytně vždy ideologií, protože je vždy zároveň interpretací a tedy zkreslením skutečnosti. To jediné, co má opravdu smysl, je konkrétní, jedinečný, bezprostřední zážitek jednotlivého člověka, protože ten nepodléhá žádnému diktátu historie.
Vyjádření výše zmíněných autorových postojů je podřízena výstavba díla. Vyprávění je vedeno ve formě autodialogu, vypravěč oslovuje sám sebe, ale tento způsob promluvy zároveň vyvolává dojem bezprostředního intimního kontaktu mezi ním a každým jednotlivým čtenářem. Postavy jako odraz živoucích bytostí v románu vlastně ne¬existují. Většinou pouze slouží k tomu, aby demonstrovaly nestabilitu vypravěčského vědomí. Vypravěč se stává na okamžik možnou postavou, postavou, která by mohla být, ale která ve skutečnosti není. Stává se dokladem možného způsobu existence ve sledu historických událostí.
Ve vyprávění, které není členěno do odstavců, ve kterém následuje jedno rozsáhlé souvětí za druhým, splývají historické události, fiktivní události, úryvky z dobového tisku, rozhlasového vysílání a reklamy. Veškeré tyto informace protékají zmíněným nestabilním vypravěčským vědomím; svět se vypravěči jeví jako rozbité zrcadlo, které odráží skutečnost zcela chaoticky. Banalita a „dějinná událost" mají zcela stejnou hodnotu, nejspíše žádnou. V románu dominuje utrpení, které má především existenciální charakter, a to přesto, že kniha je zároveň plná násilí. Samotná existence člověka ve světě beze smyslu je zdrojem utrpení. Utrpení samo je zbaveno jakéhokoliv smyslu, protože přerostlo nejen únosnou, ale i vnímatelnou míru.
Kdosi o knize Svatý Kamil 1936 řekl, že to není román o válce, ale ve válce. Víceméně jde o  přesné vyjádření. Text nelze číst s „odpovídajícím" odstupem: buď se čtenář podřídí jeho skutečně bezprostřednímu, hypnotizujícímu náporu a zcela se mu poddá, nebo knihu znechuceně odloží.
Známý dramatik Fernando Arrabal na jeho pohřbu zmínil, že se při setkání s Umbertem Ecem krátce před Celovou smrtí shodli na tom, že je to nejlepší žijící světový romanopisec.





DÍLO:

# A bote pronto, 1994
# A vueltas con Espaňa, 1973
# Al servicio de algo, 1969
# Album de taller, 1981
# Ávila, 1952
# Baraja de invenciones, 1953
# Barcelona, 1970
# Cachondeos, escarceos y otros meneos, 1991
# Café de artistas, 1953
# Cajón de sastre, 1957
# Cancionero de la Alcarria, 1948
# Cesta do Alcarríi (Viaje a la Alcarría/Journey To Alcarría), 1948
# Conversaciones espaňoles, 1987
# Cristo versus Arizona, 1988
# Cuentos para leer despues del baňo, 1974
# Čtyři postavy z Generace 98 a jiné španělské portréty a eseje (Cuatro figuras del 98 y otros retratos y ensayos espaňoles), 1961
# Del Miňo al Bidasoa (From The Miňo To The Bidasoa), 1952
# Desde el palomar de Hita, 1991
# Diccionario armadans, 1968
# Diccionario del erotismo, 1988 (2 díly)
# Diccionario geográfico popular de Espana, 1998
# Dílo temnot 5 (Oficio de tinieblas 5), 1973
# El asesinato del perdedor, 1994
# El asno de Buridán, 1986
# El bonito crimen del carabinero y otras invenciones, 1947
# El camaleón soltero, 1992
# El ciudadano Iscariote Reclús, 1965
# El color de la manana, 1996
# El hombre y el mar, 1990
# El huevo del juicio, 1993
# El juego de los tres madroňos, 1983
# El monasterio y las palabras, 1945
# El Quijote, 1981
# El solitario y los suenos de Quesada, 1963
# Encarnación Toledano o la perdición de los hombres, 1959
# Encyklopedie erotiky (Enciclopedia del erotismo), 1976-77
# Ensueňos y figuraciones, 1954
# Esas nubes la dudosa luz del día, 1945
# Esas nubes que pasan (The Passing Clouds), 1945
# Galicia, 1990
# Galicijec a jeho parta (El gallego y su cuadrilla y otros apuentes carpetovetónicos), 1949-55
# Garito de hospicianos, 1963
# Historias de Espaňa, 1958
# Historias familiares, 1999
# Homenaje a El Bosco I.: El carro del heno o el inventor de la guillotina, 1969
# Homenaje a El Bosco II.: La extracción de la piedra de la locura o la invención del garrote, 1999
# Izas, rabizas y colipoterras, 1964
# Jedenáct fotbalových povídek (Once cuentos de fútbol), 1963
# Judíos, moros y cristianos (Jews, Moors, And Christians), 1956
# La bandada de palomas, 1987
# La bola del mundo, 1972
# La Celestina, 1979
# La cruz de San Andrés, 1994
# La cucaňa, memorias, 1959
# La dama pájara, 1994
# La familia del héroe, 1965
# La obra completa, 1973-84
# La resistible ascensión de Arturo Ui, de Bertolt Brecht, 1975
# La rosa, 1959
# La rueda de los ocios, 1957
# La sima de las penúltimas inocencias, 1993
# La verdadera historia de Gumersinda Cosculluela, moza que prefirió la muerte a la deshonra, 1959
# Las compaňías convenientes, 1963
# Las orejas del niňo Raúl, 1985
# Libro de guisados, manjares y potajes, de maese Ruperto de Nola, 1969
# Los Caprichos de Francisco de Goya y Lucientes, 1989
# Los sueňos vanos, los ángeles curiosos, 1979
# Los vasos comunicantes, 1981
# Los viejos amigos, 1960
# Madera de boj, 1999
# Madrid, 1966
# María Sabina, 1967
# Mazurka pro dva nebožtíky (Mazurca para dos muertos/Mazurka For Two Dead People), 1983
# Memorias, entendimientos y voluntades, 1993
# Mesa revuelta, 1945
# Mrs. Caldwellová mluví se svým synem (Mrs. Caldwell habla con su hijo), 1953
# Na svatého Kamila 1936 (San Camilo 1936), 1969
# Nové příhody a nehody Lazarilla z Tormesu (Nuevas andanzas y desventuras de Lazarillo de Tormes), 1944
# Nuevas escenas matritenses, 1965-66 (7 dílů)
# Nuevo retablo de don Cristobita, 1957
# Nuevo viaje a la Alcarría, 1986
# Obra completa, 1962-83 (14 dílů)
# Obras completas, 1989-90 (25 dílů)
# Otep bajek bez lásky (Gavilla de fábulas sin amor/Loveless Fables), 1962
# Páginas de geografía errabunda, 1965
# Pavilón odpočinku (Pabellón de reposo), 1943
# Pisando la dudosa luz del día, 1936-45
# Poema del Cid: Cantar I, 1957-59
# Poesía completa, 1996
# Primer viaje andaluz, 1959
# Prosa, 1974
# Reloj de arena, reloj de sol, reloj de sangre, 1989
# Rodina Pascuala Duarta (La familia de Pascual Duarte/The Family Of Pascual Duarte/Pascual Duartes Familie), 1942
# Rol de cornudos, 1976
# Ryzka (La catira), 1955
# Santa Balbina 37, gas en cada piso, 1952
# Tajný slovník (Diccionario secreto), 1968/71 (2 díly)
# Timoteo el incomprendido, 1952
# Tobogán de hambrientos (Schlitten der Hungrigen), 1962
# Toreo de salón, 1963
# Tres poemas galegos, 1957
# Úl (La colmena/The Hive/Der Bienenkorb), 1951
# Větrný mlýn (El molino de viento, y otras novelas cortas/The Windmill And Other Short Fiction/Die Windmühle), 1955
# Viaje a U. S. A., 1965
# Viaje al Pirineo de Lérida, 1965
# Viajes por Espaňa, 1965-68 (3 díly)
# Vocación de repartidor, 1985
# Vuelta de hoja, 1981
# Vůz sena neboli Vynálezce gilotiny (El carro de heno o el inventor de la guillotina), 1970

Zdroj:
http://literatura.kvalitne.cz/cela.htm
Proglas  -  čísla 6-7/2002 autor Michal Fousek                         

DOUŠKA :

Barcelona 5.únor (ČTK) - Soud v Barceloně možná znovu otevře případ údajného plagiátorství, který před sedmi lety otřásl španělskou literární scénou. Bude totiž opět zjišťovat, zda nositel Nobelovy ceny za literaturu José Camilo Cela, který zemřel v roce 2002, neopsal část svého románu od méně známé autorky Carmen Formosové. Píše o tom britský deník The Independent.

Soudce nyní nařídil, aby literární vědec Luís Izquierdo vypracoval detailní posudek, který by obě díla podrobně porovnal. Teprve na jeho základě pak rozhodne, zda případ znovu otevřít.

Skandál s údajným plagiátorstvím klasika španělské literatury se rozhořel v roce 2001, kdy Formosová podala na Celu žalobu. V lednu 2002 však Cela ve věku 85 let zemřel a soudní projednávání se zastavilo. Jádrem žaloby bylo tvrzení, že si romanopisec část své knihy La Cruz de San Andrés (Kříž svatého Ondřeje), za nějž v roce 1994 získal významnou literární cenu Planeta, "vypůjčil". A to z románu Carmen, Carmela, Carmina, který se o cenu Planeta ve stejném roce ucházel také.

Oba romány popisují osud několika generací jedné rodiny ve městě La Coruňa v době Frankovy diktatury. U soudu znalci uvedli, že v obou dílech jsou shodné prvky. Odehrávají se ve stejné době a na stejném místě, shodují se jména a charakteristiky některých postav.

Cela i jeho nakladatel během procesu všechna obvinění odmítli, Formosová a její právník si ale nyní přejí, aby se soud k celé záležitosti vrátil. Projednávání je nicméně velmi nepravděpodobné, protože zesnulý spisovatel se už proti žalobě nemůže bránit.