Řecký básník patřící ke generaci symbolistů a surrealistů třicátých let. Držitel Nobelovy ceny za literaturu pro rok 1979.

Odysseas Elytis, vlastním jménem Odysseas Alepoudhelis, se narodil v zámožné krétské rodině obchodníků s mýdlem, která pocházela z ostrova Lesbos, ostrova protkaného antickou řeckou poezií. V roce 1912 byla Kréta osvobozena od turecké nadvlády a rodina se přestěhovala do Athén, kulturního centra Řecka. Po zakončení gymnazijních studií, kde se již projevoval zájem o psaní poezie, od roku 1930 do roku 1935 studoval práva, ale ukončil je bez právnického titulu a působil v rodinné firmě.

Na počátku jeho literární tvorby, kdy publikoval v časopise Nea Grammata (Mladá literatura), jej významně ovlivnil Paul Eluard. Odysseas Elytis se začal věnovat poezii a roku 1936 mu vyšla jeho básnická prvotina Směry.  V letech 2. světové války se přidal k řeckému odboji v Albánii, kde byl poručíkem od roku 1940 do roku 1941. Poválce publikoval spíše literární kritiky do časopisu Kathimeriny a působil jako programový vedoucí v řeckém rozhlasu. V roce 1948 se přestěhoval do Paříže, aby mohl studovat literaturu na Sorboně druhým popudem k opuštění Řecka byla probíhající občanská válka. Během studií se seznámil s několika francouzskými umělci, mezi něž patřil i Pablo Piccaso a Henry Mattis. V roce 1953 se Elytis vrátil do Řecka a stal se tam vůdčí osobností literatury. Založil skupinu Dvanáct, které příslušelo udělování literárních cen kritiků. Byl členem správní rady divadla Karolos Koun a řeckého baletu.  Mezi lety 1965-68 zasedal Elytis v radě řeckého Národního divadla. V roce 1967 nastal v Řecku vojenský převrat a Elytis byl nucen strávit dva roky v exilu v Paříži. Od roku 1978 se plně věnoval psaní. Roku 1979 se Odysseas Elytis dočkal nejvýznamnějšího literárního ocenění - Nobelovy ceny za literaturu, kterou získal za: „poezii, která s inspirací řecké tradice představuje se smyslovou mohutností a intelektuální jasnozřivostí živý obraz boje moderního člověka o svobodu a tvůrčí aktivitu..." (citace z odůvodnění Švédské akademie). Odysseas Elytis se nikdy neoženil, zemřel 18. 3. 1996 na infarkt v Athénách.

Dílo O. Elytise

Směry - 1936, první básnická sbírka, je psána volným veršem, hlavním motivem sbírky je bůh lásky Eros a krása Egejského moře.
Vodní hodiny neznámého - 1937
Sporády - 1938
První Slunce - 1943

Hrdinský žalozpěv o poručíkovi padlém v Albánii - 1945, poema patřící k nejkrásnějším protiválečným veršům novořecké poezie, je napsaná pod vlivem osobních zážitků z 2. světové války. Je inspirována folklórními řeckými žalozpěvy nad zemřelými, ale je zároveň oslavou řeckého hrdinství a touhy po svobodě. V závěru básně je smrt hrdiny spojována s optimistickým motivem velikonočního vzkříšení.

Hodno jest (Axion esti)  - 1959, skladba patřící mezi hlavní Elytisova díla. Je to óda na Řecko, jeho přírodu, historii a lid. Skladba byla zhudebněna Mikisem Theodorakisem a roku 1960 oceněna řeckou státní cenou za lyrickou poezii. Řecká poezie byla často zhudebňována podle tradičních antických hodnot, aby se mohl dostat mezi široké vrstvy obyvatelstva. Skladba spojuje ve svých verších celou řeckou historickou i básnickou tradici od starověku přes biblické ohlasy a podněty z byzantských, řeckou lidovou píseň až k novodobé řecké poezii.

Šest a jedna výčitka svědomí pro nebe - 1960

Strom světla a čtrnáctá krása - 1971 - sbírka, kterou kritici pojmenovali samotnou „metafyzikou světla", hlavní básnickou úlohu zde hraje zvukomalba.

Slunce, veliké Slunce - 1971

Píseň lásky - 1972
Monogram - 1971
Maria Nefeli - 1979, hlavním obrazem sbírky jsou dialogy dívky Marie Nefeli a Antiphonista. Děj této skladby není v historických prostředích, ale odehrává se spíše v moderních městech.

Deník nespatřeného dubna - 1984, zde počíná Elytis uvažovat nad smrtí, o protikladu existence jednotlivce a kosmického trvání světa, historického času a věčnosti.
Malý námořník - 1985

Elegie Oxopetry - 1991, v této sbírce plně vrcholí úvahy o smrti, obrazí se zde smutek z konečnosti života, jenž je vyrovnáván očekáváním velké cesty mimo smysly vnímatelný svět do světa, v němž "září slunce, jež nezapadá".

Zahrada iluzí - 1995

Na západ od smutku - 1995

Ukázka z díla Bláznivý granátovník (výbor z poezie)

Mladá fronta, 2003, přeložila Růžena Dostálová

Marina skal

Máš na rtech chuť bouře - kde ses jen toulala
Po celý den v drsném snění skal a moře
Vítr nesoucí orla obnažoval pahorky
Obnažoval až k dřeni kosti tvou touhu
Panenky tvých očí přijímaly poselství Chiméry
A čarami pěny zaplavovaly vzpomínku!
Kde je známá vzhůru se vinoucí stezka krátkého září
Kde sis hrávala na zarudlé půdě s pohledem upřeným
Do modrých hájů druhých dívek
A do zákoutí kde tvé přítelkyně nechávaly náruče rozmarýnu

- Ale kde ses jen toulala
Po celou noc v drsném snění skal a moře
Říkal jsem ti abys počítala jasné dny v nahotě moře
Aby ses ležíc naznak radovala z rozbřesku věcí
Nebo aby ses opět toulala po žlutých pláních
Se světlem trojlístku na prsou - hrdniko jambu

Máš na rtech chuť bouře
Šaty rudé jak krev
Hluboko v zlatém létě
a ve vůni hyacintů - kde ses jen toulala
Když jsi sestoupila k břehům zálivu s oblázky
Byla tam chladná slaná mořská tráva
Ale ještě hlouběji krvácející lidský cit
A úžasem jsi rozpřáhla ruce a pronesla jsi jeho jméno
Lehounce jsi vystoupila až k průzračné hlubině
Kde zářila tvoje vlastní mořská hvězda.

Slyš, slovo je rozvahou stáří
A čas je podivný sochař lidí
Nad ním stojí slunce šelma naděje
A ty blízko něho svíráš lásku
S trpkou chutí bouře na rtech.

Už nikdy nepoznáš tak plná jasu jiné léto
V němž by řeky obracely svůj tok
A nesly tě zpět k své matce
Abys znovu líbala jiné třešně
Aby sis osedlala severní vítr

Opřená o skály bez včerejška a zítřka
O nebezpečné skály s vlasy rozevlátými bouří
Dáš sbohem své hádance.

Sedm nočních sedmiverší

I
Sen za snem přicházel
V den kdy se rodily jasmíny
Noc za nocí padala do bílého
bdění labutí

Rosa se rodí na listech
Jako na nekonečném nebi
Soucit zářící hvězdami.

II
Laskavý svit hvězd přinášel ticho
A za tichem se vetřela melodie
Milenka
Kouzelnice jiných tónů

Zůstává tu slábnoucí stín
Jeho narušená důvěra
A tam - jeho nezhojitelná závrať.

III
Všechny cypřiše ukazují půlnoc
Všechny prsty
Ticho
Za otevřeným oknem snu
Pomalu tiše se rozvíjí
Vyznání
A jako pohled se zdvíhá vzhůru ke hvězdám.

IV
Rameno obnažené
Jako pravda
Platí vysokou cenu
Teď na počátku večera
Který osamoceně září
Pod tajemným půlměsícem
Mé nostalgie.

V
Nestřeženou noc zaujaly vzpomínky
Fialové
Červené
Žluté

Její rozepjatou náruč plnil spánek
Její rozpuštěné vlasy vítr
Její oči ticho.

VI
Záhadná noc trpkost bez konce
Neklesající víčka
Bolest shoří dříve než vydá vzlyk
Dříve než klid se vrací zhouba

Umírající nástraha
Jako úvaha o marných zákrutech
Drcená v zástěře vlastní sudby.

VII
Diadém měsíce na čele noci
Když stíny si rozdělují hladinu
Vidění

Bolest měřená cvičeným sluchem
Bezděčně vplývá
Do myšlenky kterou ruší melancholický tón
Večerky.

Zdroje:

www.dialogos-kpr.cz/

www.krijaso.sci.fi

www.spisovatele.cz