Chilská básnířka a diplomatka, nositelka Nobelovy ceny za literaturu udělenou v roce 1945.

* 7. dubna 1889, Vicuña, Chile

+ 10. ledna 1957, New York, USA

Gabriela Mistralová (vlastním jménem Lucila de María del Perpetuo Socorro Godoy Alcayaga, pseudonym Gabriela Mistralová si vzala po oblíbených básnících - Gabriel d'Annunzio a Frédéric Mistral) se narodila 7. 4. 1889 v malé vesnici v chilské provincii Coquimbo, ale dětství prožila vysoko v Andách ve vesnici Montegrande. Pocházela z rodiny venkovského učitele. Její otec však záhy rodinu opustil a Gabriela Mistralová byla nucena ve šestnácti letech přijmout místo asistentky učitele v přímořském městě Compania Baja, aby uživila matku. Již v roce 1905 jí začaly vycházet první texty v novinách. Mezi lety 1906 a 1921 učila na několika školách a na jedné z nich vyučovala Pabla Nerudu, kterého seznámila s pracemi evropských spisovatelů. V roce 1921 se stala ředitelkou prestižní dívčí školy v Santiagu. O rok později dostala nabídku od mexického ministerstva školství provést reformu školství v Mexiku, kterou přijala a v Mexiku strávila dva roky. V témže roce, 1922, jí v New Yorku vyšla první sbírka básní Sklíčenost, která je považována za její nejvýznamnější dílo. V roce 1924 začala přednášet v USA a v roce 1925 se vrátila do Latinské Ameriky a procestovala Brazílii, Argentinu a Uruguay. Po těchto cestách odjela Gabriela Mistralová do Evropy a zde pobývala až do roku 1934 (převážně Itálie a Francie). V té době byla velmi známá, aktivně psala do novin, přednášela španělskou literaturu na univerzitě Columbia v New Yorku. Od roku 1932 se stala chilskou diplomatkou v Evropě, Brazílii a USA. Prvním literárním úspěchem pro ni byla cena v národní soutěži Juegos Florales za její práci Sonety smrti, kterou získala v roce 1914.

V roce 1945 se Gabriele Mistralové největšího ocenění, jako první spisovatelka z Latinské Ameriky získala Nobelovu cenu za literaturu za „ její lyrickou poezii inspirovanou mohutnou citovostí, která z jejího básnického jména učinila symbol idealistických aspirací celého latinskoamerického světa" (citace Švédské akademie). Jako slova díků při předávání Nobelovy ceny řekla: „V tuto chvíli je ve mně nátlak štěstí, přesto jsem jen básnířkou, která hovoří dvěma hlasy, jedním přímo ke svým lidem a druhým promlouvá nepřímo k bohatým španělským a portugalským rodům.". Charakteristika poezie Gabriely Mistralové je závislá na jejích zkušenostech v roce 1909 spáchal její milenec sebevraždu kvůli dluhům, proto se v jejích básních prolínají motivy lásky, lásky k matce (tento motiv pramenil jednak ze vzpomínek na matku, a jednak na to, že se Gabriela Mistralová nikdy nevdala a neměla vlastní děti a to, které si osvojila, zemřelo), smrti, stesku, sterility, víry (téměř všechny básně mají nádech modlitby) a přírody. Mistralová byla básnířkou, která zahájila období současného postmodernismu a využívala tradičního lyrického verše.

Gabriela Mistralová po 2. Světové válce onemocněla rakovinou a tato nemoc ji donutila odejít do spisovatelského důchodu. Uchýlila se do New Yorku, kde také 10. ledna 1957 zemřela. Několik jejích próz bylo vydáno in memoriam. Po její smrti vyhlásila chilská vláda třídenní smutek a od roku 1979 je spisovatelům udělována „Cena Gabriely Mistralové"

Dílo Gabriely Mistralové

Básně

• Sonety smrti (1914, Sonetos de la muerte) tři sonety inspirované bolestnými vzpomínkami na sebevraždu milence
• Sklíčenost (1922, Desolación) verše intimních vyznání s tématy smrti a křesťanské víry
• Čtení pro ženy (1923, Lecturas para Mujeres) texty v próze i ve verších o mateřské lásce a dětském vzdělávání
• Něha (1924, Ternura) sbírka ukolébavek a veršů mateřské něhy
• Pastva (1938, Tala) sbírka hymnických veršů spojujících geografii celého kontinentu s motivy indiánských mýtů a vyjadřujících naději na obnovení jednoty života a přírody. Návrat ke kořenům kultury je vyjádřen i častými archaismy
• Antología (1941)
• Lis (1954, Lagar) sbírka básní vyjadřující smutek nad sebevraždou jejího sedmnáctiletého synovce a také napětí z období studené války
• Sebrané spisy (1958, Obras completas) obsahují i básně nezařazené do jednotlivých sbírek
• Chilské básně (1967, Poemas de Chile) posmrtně vydaná básnická sbírka inspirovaná vzpomínkami na dětství

Posmrtně vydaná próza

• Předměty (1978, Materias)
• Náboženská próza (1978, Prosa regiliosa)
• Gabriel chodí po světě (1978, Gabriela anda por el munod)
• Chvála věcí země (1979, Elogio de las cosas de la tierra)
• Mexické skicy (1979, Croquis mexicanos)
• Učitelské povolání a dítě (1979, Magisterio y Niño)

Česká vydání

Česky vyšel roku 1970 v nakladatelství Odeon prozatím jediný výbor z autorčiných veršů pod názvem Vzkazy, který uspořádal a přeložil Ivan Slavík.

Ukázka poezie

Malé Nožky

Malé nožky dětí

Promodralé chladem,
Jak je možné, že tě mohou vidět a nezachvátí tě
drahý Bože!

Malé zraněné nožky
pořezané kamením,
ublížené sněhem
a od bláta.

Muži, slepci, nevíte
že tam, kde procházíte,
necháváte květiny
žijící světlem.

A kde nastavujete,
vaši krvácející nohu,
kvetoucí smilka
voní víc.

Chodíc přímo stezkami,
hrdinské, malé nožky,
tak jste
bezchybné.

Malé dětské nožky,
dva drobné utýrané šperky,
jak lidé mohou nechat vás
a nikdy nevidět!

NEJSEM SAMA

Not, to je prázdnota
od hor až po moře.
Ale já, jsem ta, kdo tě pohupuje,
Nejsem sama!

Nebe, to je prázdnota
pro pád Měsíce do moře.
Ale já, jsem ta, kdo tě podrží,
Nejsem sama!

Svět, je prázdnota.
Celé lidstvo smutní, jak víš.
Ale já, jsem ta, kdo obejme tě,
Nejsem sama!

* V roce 1946 získal Nobelovu cenu za literaturu německo-švýcarský prozaik, básník a esejista Hermann Hesse. Příště jeho životopis naleznete na hl. stránce Postřehu. *