Žijící nigerijský dramatik, básník, prozaik  píšící anglicky, první nositel Nobelovy ceny za literaturu v Africe (1986).

Datum narození:      13.07. 1934                         

Místo narození:      Abeokuta, Nigérie

Spisovatel vyrůstal s rodiči v prostředí anglikánské misie, ale velký vliv na něj měl především dědeček, který byl podle Soyinkových slov „dobrým poctivým pohanem"; svou matku nazývá ve vzpomínkách na dětství „divokou křesťankou". Sám autor byl už od nejútlejšího mládí přitahován spíše tradičním způsobem myšlení. Jak v jednom ze svých četných rozhovorů vzpomíná, tradiční a křesťanské: „Symboly a myšlenky neustále splývaly. Nenacházel jsem mezi nimi žádný rozpor." O podobném „zcela harmonickém soužití křesťanů a muslimů" v dobách svého dětství hovořil na pražském festivalu se směsí smutku a zloby. „Náboženská nesnášenlivost je rakovinou, je horší než veškeré vykořisťování," řekl mimo jiné. Je známo, že právě rozpory mezi muslimskými a ostatními provinciemi a uznávání de facto jiného právního řádu je v Nigérii bolestným zdrojem neustálého neklidu.      

Humanitní vysokoškolské vzdělání získal v nigerijském Ibadanu a poté v anglickém Leedsu. Před návratem do Nigérie pracoval jako dramaturg v Královském dvorním divadle v Londýně

V Nigérii vyučoval  na univerzitách v Lagosu, Ibadanu a Ife. Významně působil i v kulturní oblasti, pracoval pro rozhlas, divadlo a film, byl redaktorem kulturního časopisu.

Vystupoval i jako herec a režisér. Byl spoluzakladatelem Nigerijské divadelní asociace. Za vystupování proti politické diktatuře byl dvakrát vězněn a v roce 1970 odešel na pět let do USA. Po návratu se vrátil k vysokoškolské výuce, ale v roce 1994 byl opět donucen k dočasnému exilu v USA

Po uklidnění poměrů přijal místo emeritního profesora na univerzitě v Ife, dále však přednášel na univerzitách v USA. Značně se angažoval ve Svazu spisovatelů afrických národů a v Mezinárodním divadelním institutu.

Dosáhl  mnoha akademických ocenění např. čestný doktorát Harvardské univerzity, společenských - Komandér Federativní republiky Nigérie, stužka francouzské Čestné legie.

Kromě toho ovšem získal četná ocenění literární. Nejvyšší poctou bylo udělení NC v roce 1986.     ( Na malinký okamžik jsem ocenění vnímal i trochu jako kletbu" )

Tvorba:

Vydával literární časopisy Black Orpheus a Transition, sestavil antologii The Poems of Black Africa (Básně černé Afriky) a zkoumal vztah mýtu a literatury v dnešní Africe. Vrcholem jeho díla jsou satirické hry (např. A Dance of the Forests - Pralesní tanec), vycházející z mytologických rituálů a historie jeho kmene Joruba; konfrontují moderní individualismus a technickou

civilizaci s domorodou vírou ve vzájemné působení světa živých a mrtvých a jsou obžalobou zvůle nigerijské diktatury (Madmen and Specialists - Šílenci a specialisté), za jejíž vlády byl Soyinka uvězněn (1967-1969).

Občanská válka (1966-70) je námětem jeho románu Season of Anomy (Čas bezpráví), v němž se prolíná orfeovský a křesťanský mýtus s jorubskou mytologickou vizí sebeničícího a zároveň tvořivého boha Oguna a kontrastuje fungování vojenské mašinérie se "životem v pralesích", v němž je spatřován zárodek obnovy

 Zážitky z vězení a krutost občanské války inspirovaly jeho prózu The Man Died (Člověk zemřel) a poezii (Idanre and Other Poems - Idanre a jiné básně), zaměřenou též proti jihoafrickému apartheidu (poéma Ogun Abibimań, inspirovaná událostmi v Sowetu v roce 1976).

Politickou korupci doma i jinde v Africe satirizuje Opera Wanyosi, vynalézavá adaptace Brechtovy Třígrošové opery a Gayovy Žebrácké opery. V románu The Interpretrs (Tlumočníci) navrhuje šest mladých nigerijských intelektuálů otevřenou interpretaci své společnosti.

Dramata:

Napsal dvacet her, v nichž se promítají africké kulturní tradice se znalostmi evropského divadelního dědictví. Převážná většina je laděna satiricky.

Střet tradice, vycházející z mytologických rituálů a historie svého kmene Joruba,

s moderním individualismem a technickou civilizací sleduje ve hrách:

Obyvatelé bažin - 1958

Lev a klenot - 1959

Tanec pralesů - 1960

Silné plémě - 1962, tragédie osvíceného učitele, který se stane obětí krvavého rituálu

Kongiho úroda - 1965, hlavním tématem hry je korupce a nadřazenost postkoloniálních vůdců.

Šílenci a specialisté - 1971, o zvůli nigerijské diktatury.

Hořkými politickými satirami jsou:

Smrt a králův jezdec - 1975

Král Baabu - 2001

Opera Woynosi - 1977, vychází z děl Žebrácká opera (Gay) a Třígrošová opera (Brecht)

Poezie:

Vychází v silně angažované poezii z osobních prožitků.

Idanre a jiné básně - 1967, první sbírka s lyrickými úvahami o životě a smrti.

Básně z vězení - 1969, inspirací mu byly zážitky z vězení a z občanské války.

Ogun Abibiman - 1976, poema motivována černošským povstáním v Sowetu roku 1976.

Mandelova země a jiné básně - 1988, sbírka věnovaná kritice jihoafrického apartheidu, ale je i jakousi poctou prezidentu Mandelovi.

K posledním sbírkám patří:

Outsidři - 1999

Samarkand a další tržiště, která jsem poznal - 2002

Próza:

Tlumočníci - 1963, složitě komponovaný román, který je zasazen do nigerijského intelektuálního prostředí.

Konfrontace civilizací s domorodou vírou ve vzájemné působení světa živých a mrtvých a jsou obžalobou zvůle nigerijské diktatury (Madmen and Specialists - Šílenci a specialisté), za jejíž vlády byl Soyinka uvězněn (1967-1969).

Season of Anomy  (Čas bezpráví) - 1973, román vychází z občanské války 1966 - 70, prolíná se v něm orfeovský a křesťanský mýtus s jorubskou mytologickou sebeničícího a zároveň tvořivého boha Oguna a kontrastuje fungování vojenské mašinérie se "životem v pralesích", v němž je spatřován zárodek obnovy.

The Man Died  (Člověk zemřel) - 1972, v knize autor prozaicky zpracoval zážitky z vězení a krutost občanské války

Memoárový charakter mají knihy:

Aké, léta dětství - 1981

Isara, cesta kolem eseje - 1989

Otevřená rána. Mé vyprávění o nigerijské krizi - 1996, politické vzpomínky na léta bojů.

Wole Soyinka je rovněž autorem esejů o kultuře a literatuře, především afrického kontinentu.

Vydával literární časopisy Black Orpheus a Transition, sestavil antologii The Poems of Black Africa (Básně černé Afriky) a zkoumal vztah mýtu a literatury v dnešní Africe.

Ukázky z děl

:

(V překladu V.Klímy)

Marné výkupné

(Věnováno mrtvým a zmrzačeným Keni a Tanzanie)

Jak se zdá, nestačila cena,

kterou jejich předci zaplatili

jako výkupné za tuto budoucnost -

mrtvě narozenou, minulost v ustavičné lopotě -

byť jejich kosti bílily

duny písku, dláždily cesty karavan

od nepaměti. Byť jejich modlitby

pozřel hluboko v útrobách

Atlantik, a jejich vysátý morek

nakrmil mořské příšery, mužnost kontinentu

ztraceného pro bílé nože Skvělého Nového Světa.

Jako sůl země, tak se musí soudit ti,

kdo zasnoubeni se železem objali

slané vody a provolávali Osvobození, Osvobození,

kdo těžili sůl v bažinách řeky Tigris,

kdo vozili koření života v poutech na kupeckých korábech

hřebíček, datle a skořici z Dar es Salaamu

přes Indický oceán. Což to nebyly jejich šlachy

sladkosti na třtinových plantážích, jež z ostrova na ostrov

připlouvaly k haldám Amerik? Což jejich prsty od bavlny

nepoutaly panské tkalcovské člunky světa?

Pro nové osvobození pak legendy protkaly keňské pralesy

legendou, kličkujícími zjevení, jež ve dne v noci

koupala zemi v hrdinské medicíně, spustila

divoký koncert, jehož vytrvalý sborový refrén -

Uhuru! - zrodil novou hymnu světadílu.

Přesto to nestačí. Opět se zvedá vztek krve

a staré i nové půtky vzdálených zemí se řeší

na naší zemi v ospalosti. Ze slepých a zaslepujících

sporů vyvstává počítání krutých a zrádných šrámů,

roztřásajících však hluboko zasuté lebky vzpomínek.

Snad - pokud toto pokání v minulosti nestačí -

musíme hledat odpovědi ve vracejících se paktech

sebeobětování - Libérie, Kongo, Somálsko,

Sierra Leone, Rwanda a ti všichni -

Což jako mouchy k mršině to láká a svádí cizí ruce,

aby šířily rozsah smrti? Sezvala nestoudná prezenčka

svého druhu opovrženíhodných vládců - šelem

jim příbuzné šakaly zdaleka,

ať hodují na hostině smrtelnosti, na zdechlině nadějí,

vystavené na pohostinné tabuli kontinentu?

Když my, děti přezírání, nevěřící země,

jako oni pátráme, kdy přijde náš čas

na trůně spravedlnosti, necháváme to zbožné přání

které až dosud kralovalo, umlčet -

účel nutně posvětí prostředky - i s ním spojené vzývání.

Ať naše svatyně a vytoužené paláce

nejsou znovu založeny na poklidu prostoty.

Ať se zlá výzva ke zlu nezachytí do pasti Času

jako koloběh ohně a krve, jehož otáčky

budou samovolně pohlcovat.

Odpusťte mi - ohlušen třepotáním spřízněných duší,

jež uprchly z této oblohy, naladěn času neznající

horou Kilimandžáro, Idanre, ztratil jsem odpověď

na tuto otázku. A tak mě nezrození i předkové nutí se ptát:

jakému bohu předpokládáte, že budete sloužit?

Neboť vím, že ne vašemu. Nebudete to uctívat,

ani zdravit rouhačství válek zvaných svaté, a přece

já vás zvu a vítám u svého krbu a svatyně.

Očistěte se od poskvrny, i když se z celého našeho světa

řine krev příbuzných i cizích, ne tolik neposkvrněných

ve vašem posvátném účtování.

Skoncujme s tímto přezíráním! Shoďte svou maškarádu,

svatební býlí strachu. Vsuňte do pochvy svou ruku,

bijící v pohrdání lidstvím. Vezměte mou,

nemytou, dokud ještě světí

posvátnou mši života.

Garden of remembrance, Nairobi, 8. února 2001

Nad ránem

Průsvitná modř tabákového dýmu

ovíjí vlhký film a dřevěný lesk,

dusí chrom, oplétá sametové sukno,

zatmívá sluj zrcadel. Prsty duchů

češou vlasy planktonu, hladí akvamarínové žíly

na břeh vysazených námořníků, které zajala

ponurými tóny Kirké. Barman

chystá ohnivé léky -

náměsíčník, kapela hraje dál,

Mixér koktajlů, stříbřitá ryba

tančí průhledným hostům.

Umdlením nasáklý potlesk padá

do osidel šepotu milenců

a prohnané oční řasy oboupohlavního.

Nad nocí těkají hýčkající tóny,

syté indigo je zpité - přesto hrají dál.

Váhavě se odchází. Krčmu však odchody

nevyprázdňují. Nad oparem přečnívají

jak výdechy ze vzdalujících se břehů.

Noc záhy zas ovládne ticho, ale až do svítání

panují tóny. Zakouřeným Zjevením Páně

patří ty hodiny nad ránem.

Nářek této hudby odpouští, vykupuje

hluchotu světa. Noc se obrací

k domovu v pochvě útěšných tónů,

v záhybech zlomeného ticha srdce.

Smrt a králův jezdec

(divadelní hra)

Elesin: Ach vy matky krásných nevěst!

(Tanec ustane, otočí se k němu a k tomu, co nese. Ijalodža k němu přistoupí a převezme od něho látku.) Vezmi si ji. Není to už jen panenské potřísnění, ale spojení života a semene cesty. Má životní tekutina, poslední z tohoto těla, se mísí s příslibem budoucího života. Všechno je připraveno. Poslouchejte!

(Z dálky se ozývá pravidelné bubnování.)

Ano, už je málem čas. Byl zabit králův pes. Králův oblíbený kůň bude svého pána následovat. Moji bratři náčelnící znají svůj úkol a dobře ho plní. (Znovu naslouchá.)

(Objeví se nevěsta a plaše se zarazí u dveří. Obrátí se k ní.)

Náš sňatek se dosud zcela nenaplnil. Když se snoubí země s cestou, vztah je naplněn, jen když jsou zrnka zeminy na víčkách cesty. Do té doby zůstaň u mne. Moji věrní bubeníci, prokažte svou poslední službu. Tady jsem se rozhodl vykročit, v tomto srdci života, v tomto úlu s rojem v malém okruhu světa. Tady jsem poznal lásku a smích daleko od paláce. I nejbohatší jídlo se přejí, když se jí den za dnem. Na trhu se nepřejí nic. Poslouchejte.

(Poslouchají bubnování.)

Začali hledat srdce králova oblíbeného koně. Záhy pojede ve svém rafiovém šípu se psem u nohou. Společně pojedou na ramenou královy čeledi rušným středem města. Vědí, že na ně čekám právě zde. Řekl jsem jim to.

(Zdá se, že se mu kalí oči. Položí na ně ruce, jako by chtěl zjasnit svůj zrak. Chabě se usměje.)

Slibuje dobře. A pak jsem pocítil dychtivost svého ducha. Drak se rozlétá doširoka a za jeho ocasem se plazí vítr. Může říct drak méně než děkuji, čím rychleji, tím lépe? Čekejte. Čekejte na příchod králova kurýra. Víte, přátelé, kůňse narodil k tomuto údělu, aby snášel břemeno, jímž je člověk na jeho hřbetě. Pouze tuto noc, jen tuto noc pojede neposkvrněný hřebec na hřbetě člověka. Za časů mého otce jsem zažil podivný výjev. Dnes večer to snad také spatřím, naposledy. Přijdou-li dřív, než mi začnou bubnovat, povím mu, aby sdělili alafinovi, že brzy budu následovat. Přijdou-li až po rozezvučení bubnů, bude všechno v pořádku, protože jsem postoupil vpřed. Naši duchové mají postupovat po veliké cestě. (Naslouchá bubnování. Opět se zdá, že upadá do polohypnotického srtavu. Očima bloudí po obloze, ale je přitom jakoby oslněn. V jeho hlase je trochu znát, že se mu krátí dech.)

Luna nakrmila a záře z jejího plného břicha naplnila nebe i vzduch, ale nemohu říct, kde je brána, kterou musím projít.

Moji věrní přátelé, ať se vaše nohy naposledy společně dotknou. Odveďte mě na ten druhý trh za zvuků, jež mi pokryjí kůži prachem a přitom dají mým údům vznešený úder do země. Milé matky, nechte mě vtančit na cestu, jako bych býval žil pod vaší střechou.

(Postupně sestupuje směrem k nim. Ostatní za zvuku bubnů ustupují. V jeho tanci jsou slavnostní panovnické pohyby a v každém gestu je důstojná konečnost. Ženy se k němu připojují, ale jejich kroky se vyznačují větší plynulostí. Do chvalořečníkovy písně zaznívá jejich žalozpěv Ale, le, le, awo mi lo.)

Chvalořečník: Elesine alafine, slyšíš můj hlas?

Elesin: Jen slabě, příteli, slabě.

Chvalořečník: Elesine alafine, slyšíš můj hlas?

Elesin: Slabě, můj králi, slabě.

Chvalořečník: Máš dobrou paměť, Elesine? Má můj hlas jako stéblo trávy poškrábat podpaží minulosti?

Elesin: Má paměť nepotřebuje píchnutí, ale co mi chceš říct?

Chvalořečník: Jen to, co již bylo řečeno. Jen to, co se týká smrtelného přání otce všech.

Elesin: Je to pohřbeno jako semínko jamu v mé mysli. Toto je období rychlých dešťů, úroda se právě teď má sklízet.

Chvalořečník: Řekl jsem,ať přísaháš, nemůžeš-li přijít. Povíš to mému oblíbenému koni a já na něm projedu vraty sám.

Elesin: Elesinova zvěst se bude číst, jen až jeho oddané srdce dotluče.

Chvalořečník: Nemůžeš-li přijít, Elesine, pověz to mému psovi. Nemohu strážce moc dlouho držet u brány.

Elesin: Pes neodběhne od ruky, která ho krmí masem. Kůň, který svrhne jezdce, zpomalí a zastaví. Elesin alafin nedůvěřuje zvířatům, jež nosí vzkazy mezi králem a jeho druhem.

Chvalořečník: Ztratíš-li cestu, můj pes vyslídí skrytou pěšinku vedoucí ke mně.

Elesin: Křižovatka sedmi cest zmátne jen cizince. Králův jezdec se narodil uvnitř domu.

Chvalořečník: Znám zlotřilost lidí. Bude-li na volném konci tvé šerpy závaží, takové, s nímž nehne pouhý člověk, bude-li tvá šerpa pohroužena do země zlými povahami, které se nás snaží od sebe rozdělit na poslední...

Elesin: Má temně purpurová šerpa není svazující provaz. Slon na provaze nechodí. Takový král nebyl dosud korunován, který slona spoutá, ani ty ne, můj příteli a králi.

Chvalořečník: A přece mě tento strach neopouští, když nové obydlí je tak hluboké a temné. Postačí ti lidské oči?

Elesin: Ať je sebehlubší ta noc před našimi zraky, ze své cesty nesejdeme.

Chvalořečník: Nemá teď uznat, že jsem stál tam, kde zázraky skončily? Slon si zaslouží víc, než když řekneme: „Něco jsem zahlédl před sebou." Když vidíme krotitele pralesa, řekněme prostě, že jsme viděli slona.

Elesin (netečným hlasem): Osvobodil jsem se od země a nyní se stmívá. Mé nohy vedou divné hlasy.

Chvalořečník: Řeka nikdy není tak vysoká, aby pokryla rybě oči. Noc není tak tmavá, aby se albínovi nezdařilo najít svou cestu. Dítě, které se vrací domů, neprosí o to, abychom je vedli za ručičku. Nakonec maska půvabně dospěje k svému háji... Půvabně, půvabně maska tančí na konci dne, půvabně...

(Zdá se, že Elesinův tranz se prohlubuje a jeho kroky těžknou.)

Ijalodža: Statečné zabíjí válečná smrt, do vodní smrti spěje plavec, obchodníka zabíjí tržní smrt, smrt váhavosti pohlcuje lenochy. Její ostří otupuje nožířství a krásní hynou smrtí krásy. Elesin pak umírá smrtí smrti. Jen Elesin... umírá nepoznatelnou smrtí smrti... Půvabně, půvabně dospívá jezdec do stájí na konci dne, půvabně...

Chvalořečník: Jak ti mám vypovědět, co viděly mé oči? Jezdec tryskem jede před kurýrem, jak mám vypovědět, co viděly mé oči? Říká, že psa snad zmátl pach bytostí, o kterých se mu nesnilo, a tak musí psa předejít na cestě do nebe.

Říká, že kůň snad klopýtl na podivných balvanech a zchroml, a tak pádí do nebe před koněm. Říká, že je nejlepší nedůvěřovat žádným poslům, kteří mohou klopýtnout u brány. Nebo jak mám vypovědět, co slyšely mé uši? Slyšíš mě, ještě, Elesine, slyšíš svého věrného?

(Elesin pohybem chabě reaguje na směr, odkud se nese hlas, ale přitom stále hlouběji upadá do tanečního tranzu.)

Elesine alafine, tvé tělo již nevnímám. Nyní se mění bubnování, ale tys už příliš předešel tento svět. V nebi dosud není poledne. Ať se ti, kdo to to tvrdí, obrátí a vydají se na cestu domů. Proč jen se musíš tak řítit jako netrpělivá nevěsta? Proč pádíš, abys opustil své Olohun-ijo?

(Elesin již zcela upadl do tranzu a nedává najevo, že by vnímal okolí.)

Objímá tě tedy hlas hlubokého bubnu, jako když kráčejí královští sloni? Ty bubny nesnesou soupeře a ucpaly ti uši, takže můj hlas se nese do větru jako pouhý list poletující nocí? Je tvé tělo nadlehčené, Elesine, je tou hrstí zeminy, kterou jsem jsem trousil mezi tvými trepkami, aby se ti déle a povlovněji sypala z tvých nohou? Ladí se teď kůže bubnů na druhé straně s našimi u paláce? Jsou tam zvuky, které nemohu slyšet? Obklopují tě kroky, jež buší do země jako do bubnu a jako hrom hřmějí bání světa? Hrne se ti do hlavy tma, Elesine? Není na konci cesty záblesk světla, k jakému si netroufám pohlédnout? Objasňuje se, čí hlasy jsme často slýchali, čí doteky jsme často cítili, čí moudrost nám náhle přicházela na mysl, když nejmoudřejší vrtěli hlavou a mumlali: to se nedá udělat? Elesine alafine, nemysli si, že nevím, že rty máš těžké a údy ospalé jako palmový olej v chladu harmattanu. Rád bych tě povolal zpět, ale když slon míří do džungle, ocas je příliš malý a lovci nestačí, aby přitáhl zpátky. Slunce, které míří do moře, už nedbá rolníkových modliteb. Když začne řeka ochutnávat sůl oceánu, už nevíme, jaké božstvo povolat, zda boha řeky nebo moře. Žádný šíp se nevrací k tětivě luku, dítě neodchází touž cestou, která mu dala zrod. Elesine pane, slyšíš mě vůbec? Oční víčka se ti lesknou jako milostnici. Je to tím, že vidíš temného ženicha a pána života? A uvidíš mého otce? Povíš mu, že jsem s tebou zůstal až do konce? Bude v tvých uších znít můj hlas a vzpomeneš si na Olohun-ijo, i když hudba na druhé straně překoná jeho smrtelnickou dovednost? Ale budou tě tam znát? Mají oči, aby změřily tvou cenu, mají srdce, aby tě milovali, poznají, jaká vznešenost se k nim skoky blíží v slavnostně vystrojené čabrace? A pokud ne, Elesine, bude někdo krájet tvůj jam nožíkem, nálevat ti víno do malé nádoby z tykve, otáčet se a vracet k tvým vítajícím rukám? Kdyby svět nebyl větší než přání Olohun-ija, nenechal bych tě odejít...

(Zdá se, že se hroutí. Elesin v dokonalém tranzu tančí dál.Zalozpěv sílí. Elesinův tanec neztrácí pružnost, ale je-li to možné, jeho pohyby ještě více těžknou. Jeviště se zvolna zatmí.)

Děti této země

Děti této země jsou staré,

upírají oči na mapy na místě země

jejich nohy se musí učit sledovat

vzdálené obrysy, vystopované mozky cizinců.

Jejich dnešní smysl se vytratil do minulosti.

Děti této země jsou hrdé,

ale jen zdánlivě. Šlapou do vzduchu,

leč - hleďte - země byla první, co

uhnulo před dotykem lásky, kterou nabídly

jejich bosé nohy. Kdysi jim ta půda patřila.

Špičatými, napohled hrdými bradami

míří k obzorům, jež  přeplňují hejna vran.

Mračna se hemží kobylkami.

Děti této země šlechtí největší oči

uvnitř důlků v hlavě. Ty hlavy korunují

úhledné rybí páteře, jejichž maso

prošlo lítacími dveřmi k chladné konverzaci

a chlazenému vínu. Avšak oči mrtvě zírají,

zabodávají se šerými průchody

přes současnost za svět živých.

To jsou výhonky těch, kdo ztratili,

kdo byli zbaveni naděje a země. Synovské vazby

nahrazuje opovržení. Děti této země

jsou vyvrženci v dírách řemesel,

samá želví kůže a šupiny - mozol

na porodním loži. Ruce s ostřím drápu k zakořenění,

jejich jazyky v ústech šíří nové společenské zákony.

Nová rasa předčí tu dnešní -

kde je zapuzena láska, cizí osamělec

se toulá  lesy, kde číhá chtíč,

na divokých tlapách moci,

kde je láska skryta ve staré zřícenině,

pamětí rozdrcené, v tomto dárku

oloupeném o přítomnost.

Děti této země však obejmou prázdnotu

jako milenci. Výtrusy jejich spojení

letí zalidnit kdysi lidský prostor a čile

překročí strašidla rodičovství. Děti této země

nosí taláry jako soudci, svým pohledem

odmítají všechna opatření minulosti. Nakrátko jim

vnikne záblesk do mrtvých očí, vzduch

prořízne jen jediný dotaz:

kdo prodal naše mládí?

Samarkand a jiné trhy, které jsem poznal

(Nagíbu Mafúzovi)

Svět je tržiště... jorubská píseň

„Jdeme Zlatou cestou do Samarkandu!"

James Elroy Flecker, Hassan

I

Trh je laskavý přístav pro duši toulavou či jen přemýšlivou.

Každý stánek je svatyně i chrám,

magická sluj pamětihodností.

Jeskyní uliček spějeme, všichni lovci láce

od pólu až k protinožcům, ničíme čas,

vyvoláváme místa a ztracené příběhy.

Kde Samarkand vpadá do Johannesburgu,

trh po zatažení okenic mizí

bez lítosti a beze stopy

až do příštího převtělení.

Trh je tam, kde londýnské Portobello

kouzlí Caracas i Joruby, Katalánsko či Chorezm.

Tvrdá měna sice střídá ruce,

ale dá vám proplouvat kanály,

kde se z výměnného obchodu daří senzacím.

Na tržiště vpadá tlukot víry,

Muezzinova modlitba poutá pozornost.

Stranou stojící kostelní přístavek posvatným zpěvem

vyráží do boje s ručními zvonky.

Dervíši v bílém v tranzu na křižovatce

uličky kořenné a textilní víří

a nemyslí na chabé šarlatové řady,

vlní se a nemyslí ani na svět.

Protivahou vesmírných duchů jsou kouzelné zvony -

Jiní dervíši Hare Krišna se jemně

étericky vinou kolem stánků s palivovým dřívím

v bludišti lagoského předměstí, budhistické mantry?

Že přijdou na řadu, čekají jorubští bůžkové

se zvony boha železa Oguna a bubny Sanga hromovládce.

S křídou od bohyně řeky Nigeru Oji a korálových žínek

hledí zapůčit si místo. Zvedá se hlas předků,

dřevěné masky, hledí z pavučin, indigové postavy

rozkládají rohože, aby vzývali posvátné.

To jsou ty trhy, které znám,

tibetské duše na pouti k svatostánkům,

v srdci země Dogonů, Baulů a Zuluů.

Letáky o spáse pro nevědomé bosé

evangelisty každé víry

ladí na pusté okamžiky prázdné duše.

Nechte všechny, ať se přou. Ať statisíce květů

rozvoní cizokrajné kadidlo

a milion hvězd parfémuje nebe,

dokud se dětský křik Pravdy nerozezvučí na tržišti srdce

a bojující víry se smířlivě nespojí

v jedinou obrovitost Bytí.

Obchod a svatá místa, svatí a prodavači vždy žili

jako průvodci duše a pečovali

o tělesné i duchovní potřeby,

chléb a hostii, víno i svěcenou vodu,

kázání, talismany i růžence,

posvěcený váček s prstí či o magické mantry,

zámky a přívěšky s vymalovanými mystiky,

relikviáři i turistickými suvenýry,

u léčivého pramene, u místa zjevení

světilo se souměrně poutnické obchodování.

Tu a tam však člověk prudce vyrazí vpřed.

Vzpomínáte si na knížete míru, který zešílel

v synagoze změněné v tržnici?

Jak jazykem i bičem napadal viníky?

Při zpětném pohledu byl ten výpad laskavý.

Závidím dávným lichvářům mzdu za jejich hřích.

Menší znesvěcení naší doby je nezahalená tvář,

obnažený kotník, dárek na památku,

chuť či pomyšlení na  c i z í  poskvrnu. 

Čistotu ponurého žence krmí bodnutím, ne symbolickým švihnutím.

Propichují srdce, ale duše uvnitř se nedotknou.

Jdi k bůžkovi a buď moudrý.

Ifa, bůh věštby, se vyhýbá jazyku, který vylučuje,

odkrývá cesty k vědění, pravdě a božství.

Člověk je neúnavný hledač. Ifa praví:

Co je po šestce, přesahuje meze sedmičky.

Numerologie nemá žádné konečné obřady.

Kdo to umí, ať počítá problémy ve slunečním paprsku

nebo zváží rozsah zármutku od hlasu ke hlasu

v domě obětovaných.

Jdi k bůžkovi. Že střeží bránu konečného,

netvrdí nikdo než blázen.  

/úryvek/ http://www.pwf.cz/cz/archiv-clanku/352.html

Zdroj: http://www.pwf.cz/cz/archiv-autoru/wole-soyinka/

http://www.pwf.cz/cz/archiv-clanku/352.html