Jihoafrická spisovatelka, držitelka Nobelovy ceny za literaturu pro rok 1991 

                    Narozena: 20.11.1923 - Springs (JAR)     

Nadine Gordimerová se narodila v malém městečku těžby zlata  - ve  Springs, v Jižní Africe. Její rodiče byli oba přistěhovalci, matka se narodila v Anglii, otec v Litvě. I když oba rodiče byli židovského původu, byla vychovávána převážně v prostředí, které ji chránilo před vnějšími vlivy. Vzdělaní ji poskytla nejprve katolická dívčí škola.

Sociální hierarchie malého jihoafrického města v 1930 byla složitá a přísná. Nedávní přistěhovalci z východní Evropy, stejní jako její otec, žili mezi anglickými osadníky a bílými Afrikánci, většinou potomky holandských, francouzských a německých kolonistů. Černým Afričanům, kteří pracovali v městských zlatých dolech byly nejvíce znevýhodňováni, byl jim krom jiného, odepřen přístup do všech veřejných zařízení. Nadinin otec, po zkušenostech s náboženskou diskriminací v carském Rusku, jehož systém jej samozřejmě poznamenal, nijakou politickou aktivitu nevyvíjel, na rozdíl od její matky Nan, které vadila nespravedlnost, a tak se zasadila o založení školky pro děti černých pracovníků. Krutá realita tohoto systému plně zaujala mladou Nadine, která byla svědkem toho, jak místní policie zaútočila na rodinný dům, údajně proto, že podezřívala rodinnou černou hospodyni z nelegálního vaření piva. Tento incident se později stal základem jedné z prvních publikovaných povídek.

Ačkoli se u Nadine objevilo brzy nadšení pro psaní, užívala si také mladistvé vášně pro tanec. Krátké onemocnění však vylekalo její matku tak hrozně, že se stáhla dítě z tanečního kurzu a pak i ze školy úplně. Od té doby jí bylo poskytováno vzdělávání doma. Uprostřed této osamělé existence, jen s několika přáteli, našla si svůj svět dobrodružství a nápadů při čtení. Začala psát beletrii svou vlastní, a publikovala první články v sekci dětské literatury místních novin. Když dovršila patnácti let, publikovala poprvé v časopise pro dospělé čtenáře. 

S trochu formálního vzdělání, vyškolená vlastním studiem mistrů evropských fikcí ( Proust, Čechov a Dostojevskyj - její silné vzory), krátce navštěvovala „University of Witwatersrand“, kde se měla možnost poprvé seznámit s vzdělanými mladými černými Afričany. Tito černošští umělci a spisovatelé se shromáždili v Johannesburgu v části známé jako Sophiatown.(V 50. letech byl proslulou rasově smíšenou čtvrtí Johannesburgu, v níž vedle sebe žili a dělali muziku lidé různých ras, něco jako africký Harlem, kde se gangsteři v okázalých oblecích mísili s mladými intelektuály typu Nelsona Mandely. Ze Sophiatownu vzešla i hvězdná sláva Hugha Masekela a Miriam Makeby a bylo to i poslední místo, které vzdorovalo plíživým zákonům apartheidu, než bylo násilím zničeno vládou.)

Nadine opustila vysokou školu a usadila se v Johannesburgu v roce 1948. V tom samém roce, Národní strana, v níž dominovali bílí Afrikánci, vyhrála národní volby a začalašířit svou politiku apartheidu, což je absolutní oddělení ras. Sophiatown a další čtvrti byly zbourány, pro odstranění černých Afričanů a tito byli nahrazeni bílými obyvateli. V Johannesburgu, Nadine sppojovalo hluboké přátelství s pracovními aktivisty Bettie du Toit, kteří měli silný vliv na její politické myšlení a na její rostoucí odpor k vládě nadřazenosti bílé rasy.

První povídka sbírky, Face to Face, se objevila v roce 1949. Pak rychle následovaly další dvě sbírky: Milenci a Hlas hada. Nadinino psaní začalo přitahovat pozornost i mimo její vlastní zemi. V roce 1951 se její příběhy začaly objevovat se v časopisech vycházejících v New Yorku. Její první román, Ležící dny, vyšel v roce 1953. Toto je její nejvíce autobiografické dílo, popisující politické probuzení mladé ženy vyrůstající v jejím rodném městě  - ve Springs.

Její první manželství nevydrželo, vyústilo v narození dcery Oriane v roce 1950. V roce 1954, se Nadine  provdala za Reinholda Cassirera, obchodníka s uměním, který přišel do Jižní Afriky jako uprchlík z nacistického Německa. Toto spojení trvalo až do jeho smrti v roce 2001. Syn Hugo se narodil v roce 1955. V počátku 60. let minulého století jihoafrická vláda zvýšila svá represivní opatření proti černým Afričanům a proti všem kritikům režimu. Zatčení a uvěznění Bettie du Toit v roce 1960, a krvavý masakr v Sharpeville zdvihl už tak její velkou opozice vůči režimu. Stala se blízkou přátelkyní disidentů -  právníků Brama Fischera a George Bizose, kteří obhajovali Nelsona Mandelu u soudu v roce 1962.

Jeden z nejlepších Gordimerových  ranných románů -  World of  - Cizinci (1958), byl zakázán vládou Jihoafrické republiky, ale její práce i nadále přitahovaly pozornost mimo vlast, a v roce 1961 získala WH Smith Commonwealth Literary Award, první z mnoha mezinárodních ocenění. I přes stále více nepřátelské politické prostředí, Gordimerová pokračovala v  napadání striktur apartheidu ve své práci. Její román z roku 1963 Příležitost pro Loving  vylíčil lásku bílé ženy k černochovi, zatím co tyto skutečné vztahy byly zakázány zákonem. Čestný host (1971) byl chválen díky brilantní angličtině, ve které byl napsán a obdržel cenu Jamese Taita - Black Memorial Prize.  V roce 1974 vydala The Conservationist  -  oslavován jako mistrovské dílo, byla mu udělena Booker Prize, největší literární čest Spojeného království.

.

I přes ozbrojený konflikt mezi Africkým národním kongresem (ANC) a Národní stranou, přes zesílilení vládního vlivu v roce 1970, Gordimerová odmítá všechny nabídky života mimo svou vlast, často cestuje a přednáší na univerzitách ve Spojených státech. V roce 1976 byl The Conservationist -  román pozdně buržoazního světa, zakázán vládou Jihoafrické republiky. Byla cenzurována znovu, vláda zakázala v r. 1979 román Burgrova dcera. Děj částečně vychází z jejího přátelství s Bramem Fischerem, vypráví o dceři levicového aktivisty, která se musí vypořádat se svým zděděným a reálným postojem. Gordimerová protestuje proti opětovnému zákazu, ale vláda nepovolí.

Ve svém dalším románu, People (1981), autorka představuje post-apartheidovou budoucnost, v níž násilné černé v čele revoluce řídilo mnoho bělochů z úkrytu. Název odkazuje na zaměstnance, které skrývá bývalý zaměstnavatel ve své rodné vesnici, kde se postupně učí přijímat status druhé třídy. Tento román také byla zakázán, ale bílí Jihoafričané nadále čtou její práce skrytě. Pro ně i pro čtenáře po celém světě, její knihy ukazovaly absurditu a nespravedlnost apartheidu. V konci 80.let pochopila většina, že takhle se už dál žít nedá.

V roce 1990 došlo k dlouho očekávanému zlomu v historii Jižní Afriky. Vláda uznala Africký národní kongres jako legální opoziční stranu a brzy poté začalo vyjednávání o přechodu k demokracii. Když byl ANC vůdce Nelson Mandela propuštěn z vězení, Nadine Gordimerová byla jedním z prvních lidí, které chtěl vidět. Ve stejném roce      získala Nobelovu cenu za literaturu. Při výběru, Švédská akademie ocenila "intenzivní bezprostřednost", její práce v roli "nesmírně složitých osobních a společenských vztahů." Její práce ilustruje pravé pojetí literatury a je "přínosem pro lidstvo", Přesně podle myšlenky A.Nobela.

Gordimerová pokračovala ve svých post-apartheidových pracech -  zkoumala složité problémy společnosti, v období přechodu od tragické minulosti k nejisté budoucnosti, stejně jako by šlo o bolest své vlastní zkušenosti. Její kniha 1998, House Gun, zabývající se zvyšující se mírou násilné trestné činnosti v nově otevřené Jižní Africe. V roce 2001, její manžel Reinhold Cassirer, zemřel po dlouhé nemoci. Témata osobních úmrtí oživují její poslední román Get a Life, publikovaný v roce 2005. 

Gordimerové je Nobelova cena nejen uznáním jejích románů, ale i důkazem jejího zvládnutí povídky. V roce 1992 byly některé z nejlepších příběhů z prvních desetiletí shromážděny ve výběru: Vybrané příběhy 1950-1972. Zatím napsala 14 románů, vydala 16 samostatných sbírek povídek, včetně její poslední -  Beethoven byl jeden a Šestnácté černá a jiné příběhy.   

Dílo

• Face to Face (1949)
• The Soft Voices of the Serpent (1952)
• The Lying Days (1953)
• Six Feet of the Country (1956)
• A World of Strangers (1958)
• Friday’s Footprint and Other Stories (1960)
• Occasion for Loving (1963)
• Not for Publication (1965)
• The Late Bourgeois World (1966)
• A Guest of Honour (1970)
• Livingstone’s Companions (1971)
• The Conservationist (1974)
• Selected Stones (1975)
• Burger’s Daughter (1979)
• A Soldier’s Embrace (1980)
• July’s People (1981)
• Something Out There (1984)
• A Sport of Nature (1987)
• The Essential Gesture: Writing, Politics and Places (essays, 1988)
• My Son’s Story (1990)
• Crimes of Conscience (1991)
• Jump and Other Stories (1991)
• Why Haven’t You Written. Selected Stories 1950-1972 (1992)
• None to Accompany Me (1994)
• Writing and Being (essays, 1995)
• The House Gun (1998)
• The Pickup (2001), česky Poutníci, přel. Petr Mikeš, Odeon 2004
• Loot and Other Stories (2003)
• Get a Life (2005), česky Začni žít, přel. Zuzana Mayerová, Mladá fronta 2009

 Ukázka:

Román nazvaný Začni žít vychází v nakladatelství Mladá fronta v překladu Zuzany Mayerové.

Nakažený morem, malomocný. Novodobý malomocný tak sám sebe v duchu nazývá, uštěpačné, jízlivé. Tenhle způsob halasného vtipkováni, který pochytil ve společnosti kolegů své ženy, mu možná poskytuje úlevu. Paul Bannernian je ekolog s akademickým vzděláním získaným na univerzitách a institucích ve Spojených státech a Velké Británii, s praxí nabytou v lesích, pouštích a savanách západní Afriky a Jižní Ameriky. Pracuje pro nadaci zabývající se ochranou životního prostředí v africké zemi, v níž se narodil; momentálně je na dlouhodobé zdravotní dovolené.

Benni/Berenicc je reklamní textařka povýšená na manažerku jedné z mezinárodních reklamních agentur, které organizují kampaně po celém světě a jejichž jméno všichni znají jako jména hvězd pop-music, takže je není třeba překládat, neboť se stala součástí obecné slovní zásoby. Vydělává víc než on, samozřejmě, ale to není důvod k partnerské nerovnováze, protože role muže-živitele se už jako výsledek zrovnoprávnění žen přežila. Vzrušení z neznáma, dokonce i v sexu, kde se obvykle po několika letech manželství rozplyne ve zvyk, se v jejich případě pravděpodobně živí kontrastem rozdílných přístupů k prácí i životu.

Důvěrný vztah; za pár let společného soužití zná svého muže tak dobře, že umí předvídat, co bude potřebovat, což však ještě neznamená, že se jeho názory na uspořádání a fungováni světa, jeho předtuchy neliší od jejích. Pořád je o čem mluvit, dělit se o zklamání i úspěchy, vždy je přítomen prvek neznámého, oba stále vnímají, nějakým třetím okem, cosi na oběžné dráze toho druhého.

Verdikt specialisty-onkologa se dozvěděli prostřednictvím praktického lékaře, vrstevníka z okruhu společných přátel, a byla to ona, kdo toho rána zvedl telefon. Paul, zvyklý z terénu na časné probouzení, vstává každý den jako první. Když se vrátil z koupelny, ležela zabořená v polštářích a po tvářích se jí řinuly slzy, jako by se v ní náhle cosi protrhlo. Zůstal stát ve dveřích. Řekla mu to, než stačil promluvit. Nemá smysl pokoušet se o tu správně dlouhou pauzu před vyslovením takové…- co je to vlastně? Zpráva, informace.

- Je to nádor. Zhoubný. Rakovina štítné žlázy. Jonathan se to ani nesnažil nějak zaobalit. - Slzy jí smáčely rty, chvěly se jí na bradě.

Stál na místě. Pohnul ústy, jako by chtěl promluvit. Stál tam, sám. Sdělení jako tohle náleží jen tomu, z jehož těla ta zpráva vzešla. Po chvíli sevřel rty do úzké linky a s pokřiveným úsměvem jako by si až teď všiml její přítomnosti.

- No, taky by mé mohl přejet autobus. Někdy umřít musíme. -

Byl čerstvě oholený a tvář měl vyhlazenou sluncem po týdenním pobytu v pobřežních bažinách, odkud se před několika dny vrátil, protože nebyl ochoten nečinně čekat na lékařskou zprávu s výsledky testů. Ale v pětatřiceti! Jak k tomu přisel? V rodinné anamnéze se žádný případ rakoviny nevyskytuje! Nic! Jako dítě byl zdravý, nikdy nestonal - jak je to možně? Proč? Nedokázala zarazit blábolivý příval obvinění.
Posadil se na postel vedle obrysu jejích nohou pod pokrývkou. Krátce potřásl hlavou, spíš odmítavě než zoufale, pak automaticky vstal a natáhl si kalhoty přes miniaturní slipy, ve kterých se skrývalo - nepoškozené, aspoň ono ne - jeho mužství.

Oblékal se, zatímco ona tam ležela, a pak se zeptal. — Co vlastně říkal Jonathan, že bude dál? Neupřesnil otázku, ale všichni přece víme, že doktoři, i když jsou to vaši nejbližší přátelé, nikdy nevynášejí definitivní rozsudek smrti.
- Chtějí tě operovat. Co nejdřív. -
Oba si uvědomují, s čím se budou muset vyrovnat, zatím si odmítají představit případné znetvoření: takhle vypadá člověk, zřetelné sloupoví hrudního koše a v něm zvedání a klesání živého dechu pod polštářky prsních svalů, hladké pevné obrysy bicepsů, silné štíhlé paže - přírodou dokonale vyvinutá multifunkční konstrukce. Dokonce pro to existuje hezké, mírně zastaralé úsloví: obraz zdraví.

Nemohl se vyhnout jejímu pohledu, prohlížela si ho jako sochu, zatímco si zapínal pásek od hodinek a pokračoval v oblékání. Odsouzenec je veden na popraviště - dnes to dělají lékaři místo katů - bez osoby, která jej miluje. Ta zůstává mimo. Musel pro ni něco udělat. Otočil se zpátky k místu, kde ležela, sklonil se, vzal ji do náruče mezi měkkými polštáři a políbil na obě mokré tváře. Ona však prudce vymanila paže, sevřela mu hlavu a vší silou si k sobě přitáhla jeho ústa, dravým jazykem mu vypáčila rty a z jejich polibku se málem stala vášnivá předehra, kdyby se z vedlejšího pokoje neozval dětský křik a pláč. Zvedl se z ní, neobratně se vymanili ze vzájemného objetí a ona vyběhla bosá vyhovět naléhavému volání života, který z této postele, z této náruče kdysi v noci vzešel.

Vše ústí v nutnost učinit další krok. Následovaly další konzultace s odborníky, další laboratorní testy, další moudří muži v bílých chirurgických pláštích, když ne kouzelníci čtoucí z hvězd nebo sangomové věštící z kostí, pronášeli své soudy. On se musel jen podvolit, dát jim své tělo. Patřilo těm mužům v bílých pláštích (ve skutečnosti je mezi nimi jedna lékařka, takže teď se jeho těla zmocňuje žena dosud nebývalým způsobem, asexuálním; s něčím podobným nemá zdravý mladý muž žádné zkušenosti!). Zatímco probíhala běžná předoperační vyšetření, on a jeho skutečná žena, Benni, se každou noc milovali. Jedině v noci, jedině takto se dal pohřbít strach. Neuvěřitelné se stalo jedním tělem.

Její rodiče jsou rozvedení a teď navíc rozdělení oceánem a moři mezi severní a jižní polokoulí; váhala, jestli má někomu z nich nebo oběma napsat o tom, co ji postihlo - o strachu proměněném v jistotu - pokus o sestavení takového dopisu odkládala. Ze by matka přiletěla do země své už přežité minulosti, aby byla dceři oporou - při tom pomyšlení a představě letiště, na němž by se mohla tahle složitá postava jejího dětství objevit, se Benni otřese odporem. A otec předčítající třetí manželce dopis od téhle dcery z nepovedené epizody svého života, která se nešťastně - k tomuhle došel? - je to jeho způsob, jak se s tím vypořádat -provdala za nějakého chudáka, který si po třicítce pořídil vážnou chorobu.

Lyndsay a Adrian. Jeho rodiče. Jeho skvělí rodiče. Benni musí přiznat sama sobě i těm několika blízkým přátelům, kterým je ochotna svěřit, co ji a Paula zasáhlo jako hněv Všemohoucího, v něhož ani jeden z nich nevěří - jeho rodiče jsou prostě skvělí. Ačkoli jejich synem je on, oba s nimi vycházejí stejně dobře; Paul se s nimi nestýká důvěrněji ani častěji, navštěvují je spolu, většinou při rodinných sešlostech, jako jsou oslavy narozenin nebo Vánoce, někdy v restauraci, jindy doma, se sourozenci a jejich partnery, v domě, v němž Paul se svými sestrami vyrůstal a kde teď všichni vybízejí další generaci, vnoučata, aby si spolu hráli, protože jsou to přece - jak se to říká? - bratranci a sestřenice. Vlastně si s jeho rodiči nebyli nijak zvlášť blízcí. Ale teď, jako by se nacházeli v běžné situaci, na níž si mohou tuto blízkost vyzkoušet, jim Lyndsay s Adriánem nabídli - a rovnou začali jednat - praktickou pomoc ve věcech, na které jejich syn a jeho žena nepomysleli. Lyndsay se uvolnila z práce v advokátní firmě, v jejímž názvu figuruje její jméno, a ujala se péče o vnuka, vyzvedávala ho ze školky a pak ho odpoledne hlídala v domě, kde kdysi skotačil jeho otec, když byl stejně starý, a Benni nechala klienty, počítače a kolegy reklamní textaře napospas osudu a doprovázela Paula do čekáren klinik a laboratoří, kde s ním prováděli obvyklé rituály předoperačních vyšetření.

Když se zotavil po operaci, odborný termín zní tyreoi-dektomie, směl se vrátit do normálního života: k Benni, malému synovi, do práce. To zotavování představovalo čtyři týdny čekání, než budou moci další léčbou radioaktivním jódem - která byla nezbytná, jak řekli - zničit zbytky rakovinné tkáně, jež pomocí magnetické rezonance nalezli. On sám, Benni i jeho rodiče s nevysloveným posvátným souhlasem ohroženého jedince strávili ty čtyři týdny stejně jako jindy. Obyčejně. Naplánoval si výjezd do terénu a z divočiny se vrátil jen den předtím, než měl nastoupit v nemocnici na zmíněnou radioterapii.

http://www.spisovatele.cz/nadine-gordimerova

http://wikipedia.infostar.cz/n/no/nobel_prize_in_literature_1.html

http://www.pwf.cz/archivy/texty/clanky/nadine-gordimer-psani-a-byti_524.html

http://interceder.net/list/Nadine-Gordimer