Chilský politik, diplomat a básník, jenž psal pod pseudonymem inspirovaným českým spisovatelem Jan Nerudou. Jeden z nejčtenějších latinsko-amerických spisovatelů. Držitel Nobelovy ceny za literaturu v roce 1971.

Celým vlastním jménem Ricardo Eliezer Neftalí Reyes Basoalto se narodil v rodině Josého del Moralese, chudého železničního dělníka, a Rosy del Reyes Besoalto, venkovské učitelky. Nerudova matka zemřela na tuberkulózu, když byl ještě malé dítě. Roku 1906 se společně s otcem a bratry přestěhovali do Temuca. Poezii se Neruda začal věnovat již v deseti letech. Zanedlouho se seznámil se spisovatelkou Gabrielou Mistralovou, což silně ovlivnilo jeho tvorbu. Stejně tak se nechal inspirovat Waltem Whitmanem.

Na svůj první literární úspěch čekal Neruda do roku 1918, kdy mu s časopisu La Maňana vyšla báseň Mis Ojojs. S jeho debutem a následnými literárními ambicemi nesouhlasila rodina, proto musel pro další působení zvolit pseudonym. Roku 1921 odešel Neruda do Santiaga studovat francouzštinu na univerzitě Instituto Pedagógico.  O dva roky později studia přerušil a začal se naplno věnovat poezii. Roku 1923 vyšla jeho básnická prvotina Kniha soumraku. Od třiadvaceti let působil Neruda v diplomatických službách Chile jako konzul v Barmě, Srí Lance, Singapuru a Indonésii. Nadále publikoval v několika časopisech La Nación, El Sol a Revista de Occidente. Během diplomatických cest po Asii se seznámil s Holanďankou, Marií Hagenaar, kterou si roku 1930 vzal, ale jazyková bariéra byla natolik silná, že jejich manželství trvalo pouze do roku 1936. Konec vztahu ovlivnila i smrt jejich první dcera, která se narodila v Madridu roku 1934. Později se seznámil s Argentinkou Deliou del Carrilovou, která byla o 20 let starší než Neruda. Neruda s ní měl jediné dítě, které roku 1943 také zemřelo. Neruda se po návratu do Chile oženil ještě potřetí. Tentokráte se zpěvačkou Matildou Urrutiou, která se stala inspirací pro jeho nejznámější sbírku milostné lyriky Sto sonetů o lásce. 

Španělská občanská válka výrazně ovlivnila Nerudův pohled na svět. Stal se zaníceným komunistou a tento postoj mu vydržel až do smrti. Neruda po skončení občanské války podporoval komunistického prezidenta Pedra Cerdu. Další diplomatické působení Pabla Nerudu zavedlo do Mexika, kde byl konzulem od roku 1940-43. V roce 1945 byl Neruda zvolen do chilského senátu za komunistickou stranu a byl požádán Gabrielem Videlou, aby mu pomohl dostat se do prezidentského křesla. Jakmile se tak stalo, Videla se obrátil proti komunistické straně a Pablo Neruda byl nucen emigrovat. V exilu hodně cestoval, ale nejvíce byl ohromen Sovětským svazem a obzvláště Stalinem a Leninem. Mnoho spisovatelů jej za to odsuzovalo a i on toho po smrti Stalina začal litovat toho, že kvůli svým ódám na sovětské diktátory, za které dostal roku 1953 Stalinovu cenu míru, pomohl vytvořit tento kult osobnosti. Přesto zůstal i nadále původní myšlence komunismu věrný. Roku 1952 se Neruda vrátil po pádu Videlovy vlády do Chile a opět se angažoval při podpoře nového levicového prezidenta  Salvadora Allendeho. Znovu se stal diplomatem a odešel do Francie jako velvyslanec od roku 1970 do roku 1972. V roce 1966 byl Neruda pozván na zasedání mezinárodního PEN klubu v New Yorku, ale politika prezidenta Johnsona neumožňovala vstup komunistů do USA. Dramatik Arthur Miller ovšem tolik stál o přítomnost Pabla Nerudy na kongresu, že se mu nakonec podařilo zajistit vízum. Přednášky a autorská čtení měly obrovský úspěch a tento sjezd spisovatelů PEN klubu byl považován za „počátek konce studené války".  

V roce 1971 získal Pablo Neruda Nobelovu cenu za literaturu, o kterou usiloval od roku 1946 (tehdy byl kandidátem, ale získal ji J. P. Sartre). Ani tentokrát nebylo jednoduché prosadit se ve Švédské akademii díky dřívějšímu postoji ke kultu Stalina, ale jeho švédský překladatel Artur Lundkvist se zasadil o její udělení.

Ke konci života se Pablo Neruda usadil ve vesnici Isla Negra. Ale klidné stáří mu naruší puč Augusta Pinocheta, při němž mu ozbrojenci prohledávali dům. Nerudovi byla zjištěna rakovina prostaty, s čímž se velmi těžce vyrovnával. Zemřel 23. září 1973 na infarkt v Santiagské nemocnici.    

Sbírky básní

• Kniha soumraku - (1923)
• Dvacet básní o lásce a jedna píseň ze zoufalství - (1924, česky vyšla v r. 1964)
• Nadšený pracovník - (1933, psáno 1923) a Pokus o nekonečného člověka - (1926) jsou prvními pokusy o cyklickou poezii, zahrnující svět v rozměru kosmickém i historickém
• Sídlo na zemi - (1935, česky vyšla v r. 1976) - vrcholná sbírka básní prvního období; pod chaotičností rozbitého světa objevuje osamělý jedinec tušení jednoty vesmíru, básník sestupuje do nitra hmoty, do temných hlubin země a času, kdy vše bylo bez tvaru a beze jména, odkud povstává poezie opakující zrození světa, básně intimní a lyrické, silně eroticky nabité, také básně inspirované autorovým pobytem v jihovýchodní Asii a ve Španělsku
• Španělsko v srdci - (1937, česky vyšla v r. 1946 a 1976) - básník kronikář každodenních bojů a „všech věcí", vznikla z politické aktivity na pomoc republikánskému Španělsku
• Veliký zpěv - (1950, česky vyšla v r. 1978)- lyricko-epická skladba o patnácti oddílech, básnická epopej Latinské Ameriky od jejího zrodu přes inckou minulost „kamenné matky Machu Picchu", období kolonialismu a osvobozeneckých bojů, diktátorských režimů až k oslavě rodné země a jednotlivých oblastí jihoamerického kontinentu a Tichého oceánu a vzdání díků všem, kdo se zasloužili o rozvoj země, součástí je i vyjádření lidské solidarity a litanická výzva na obranu míru, toto dílo je chápáno jako Nerudův odklon od dřívější hermetické poezie úzkosti a samoty lidského individua k poezii jako zbrani v revolučním boji, ale také krásy světa v jeho složitosti a rozpornosti, historické a přírodní provázanosti
• Kapitánovy verše - (1952, česky vyšla v r. 1979)
• Hrozny a vítr - (1954)- sbírka, která obsahuje i báseň Pražský rozhovor věnovanou Juliu Fučíkovi
• Elementární ódy - (1954)
• Kniha výstředností - (1958) - vyjádření světa v jeho rozpornosti
• Sto milostných sonetů - (1959, česky vyšla v r. 1985)
• Plné moci - (1962)
• Zápisník z Isla Negra - (1964)
• Konec světa - (1969)
• Ještě - (1969, česky vyšla v r. 1974)
• Plamenný meč - (1970)
• Nebeské kameny - (1970)
• Valparaíso - (1971)
• Neužitečná geografie - (1972)
• Oddělená růže - (1972)
• Výzva k nixonvraždě a chvála chilské revoluce - (1973)
• Zimní zahrada - (1974)
• Žluté srdce - (1974)
• 2000 - (1974)
• Elegie - (1974)
• Kniha otázek - (1974)
  

• Prsteny - (1926)
• Dům na písku - (1966)

Drama

• Sláva a smrt Joaquína Murieta - (1967, česky vyšla v r. 1974)

Paměti

• Vyznávám, že jsem žil - (1974, česky vyšla v r. 1976)

Eseje

• Pro zrození jsem se narodil - (1978)

České výbory básní

• Básně - (1952)
• Hrozny a vítr - (1959)
• Semena bouře - (1961)
• Ať procitne dřevorubec - (1973)

Ukázka milostné poezie Pabla Nerudy:

Kniha soumraku

Až tam, kam kameny nedosáhnou a nevrátí se.
Až tam, kde se temné ohně spojí.
Na úpatí zdí, jež nekonečný vítr objímá.
Běžíce k smrti jako výkřik k samotné ozvěně.
Daleký, až tam, kde není víc než noc
a vlna údělu a kříž touhy.
...
Ale chci se dostal dál za tuto šlépěj:
ale chci obletět tyto hvězdy ohně:
to, co je můj život a co je dál za mým životem,
to tvrdých stínů, to ničeho, to daleké...

Sto sonetů o lásce

III (Ráno)

Má drsná lásko, fialko s trny růží,
jak pichlavým trním se prodírám vášněmi,
oštěpe bolesti, který mi drásáš kůži,
jak jsi našla mou duši po cestách bloudění?

Proč jsi najednou vrhla plameny temné
mezi listy mé cesty a zchladila můj sen?
Kdo tě naučil krokům, jež tě dovedly ke mně,
čí květ, čí kámen, čí kouř ti zradil, kde jsem?

Cítil jsem, jak se

chvěje kolem bázlivá noc
a úsvit naplňuje svým vínem všechny číše,
jak slunce

nastoluje na obloze svou moc,

zatímco krutá láska mě obkličuje tiše,
až meči a ostny drásajíc kůži těla
palčivou cestu mi v srdci otevřela.

IX (Ráno)

Když vlna narazí v svém běhu na skálu,
vystříkne chumáč vod a stvoří bílou růži,
veliký obvod moře

se v jednu kapku zúží,
jejíž modrá sůl shůry snáší se pomalu.

Zářivá magnólie, jež taješ v louhu pěn,
potnice magnetická, kvetoucí při zániku,
jež věčně rodíš se a zase mizíš v mžiku:
ty rozprášená soli, s odvěčným pohybem.

Společně ty a já mlčíme, lásko moje,
zatímco tvary soch padají do příboje
a moře kácí věže bělostné jak váza,

protože v osnově neviditelných nití
těch nespoutaných vod a písku, jenž se řítí,
chráníme jedinou něhu, jíž hrozí zkáza.

XI (Ráno)

Hladovím po tvých ústech, po tvých vlasech a řeči
a bloudím nenasycen beze slov ulicemi,
chleba

mě nenakrmí, úsvit mě nevyléčí,
hledám tekoucí souzvuk tvých nohou každodenních.

Hladovím po tvém smíchu, nádherně nespoutaném,
po rukou barvy plodů na snědé ošatce,
hladovím po tvých nehtech, co jsou jak bledý kámen,
chci pojídat tvou kůži jak mandli v skořápce.

Chci pojídat i blesk, jenž shořel od tvé krásy,
i ušlechtilý nos, krášlící hrdou líc,
chci jíst i unikavé tvoje temné řasy,

přišel jsem hladový, čichám soumračnou vůni,
tvé teplé srdce hledá, hledám tě stále víc,
jak v poušti Quitratuy větřívají pumy.

XVII (Ráno)

Nemám tě rád jak slanou růži ani topas,
anebo karafiát, z kterého sálá žár:
mám tě rád jako místo, kam vede tajná stopa,
jako věc mezi stínem a duší, jako dar.

Mám tě rád jako kvítek, jenž nekvete a skrývá
světlo tisíci květů v poupěti jediném,
to dík své tajné lásce trvá mi v těle živá
trýznivá vůně, která se vymkla hlubině.

Mám tě rád a sám nevím, odkud, od kdy a jak,
mám tě rád obyčejně bez pýchy, bez rozbroje,
já jinak neumím mít rád než prostě tak,

že mizí já a ty a jsme tělem jediným,
tak blízcí, že tvá ruka na mé hrudi je moje,
tak blízcí, že tvé oči zavřou se spánkem mým.