Významný francouzský prozaik. Držitel Nobelovy ceny za literaturu pro rok 1921.

* 16. dubna 1844, Paříž

+ 12. října 1924, La Béchellerie

Vlastním jménem Anatole-Francois Thibault se narodil 16. dubna 1844 v Paříži jako syn antikváře a zájem o literaturu a historii se u něj projevoval již od dětství. Vystudoval katolickou kolej a přispíval do bibliografických časopisů. V roce 1868 vydal svou prvou knihu - Studii o Alfredu de Vigny. V básnické škole parnasistů debutoval knihou básní - Pozlacené básně a dramatem ve verších Korintská svatba. Pracoval jako lektor u nakladatele Lemerra.

Od roku 1876 pracoval jako knihovník parlamentu, oženil se s Guéris de Sauville, ale manželství trvalo jen krátce. Od poloviny 80. let hrála v jeho životě významnou roli Arman de Caillavet, kterou France velmi miloval a která měla velký vliv na jeho tvorbu.

Brzy zanechal básnické tvorby a plně se věnoval psaní prózy a žurnalistice. Vydal povídky Jokasta a Hubená kočka a úsměvný román Zločin Silvestra Bombarda, člena Institutu. Dále vydal také román s autobiografickými prvky Touhy Jana Serviena. Vzpomínky z dětství odrážela i jeho Kniha přítelova. Do časopisů přispíval drobnými kronikami, které později shrnul do pětisvazkového díla Literární život (pátý svazek vyšel posmrtně).

Konec 80. let byl pro France vrcholem jeho aktivity a úspěchů. Paní de Caillavet ho uvedla do literárního salónu, byl přijat do Francouzské akademie. Napsal román inspirovaný antikou Thais, vydal sbírky Baltazar a Perleťová schránka (základem obou jsou středověké legendy).

V letech 1889-1893 se více zabýval politickým děním, napsal Traktér U královny Pedauky, kde odmítá víru v duchovno a nadpřirozené jevy, v románu Názory pana Jeronýma Coignarda se promítá názor spisovatele na panamskou aféru. Dále píše román Červená linie ze soudobé mondénní společnosti. Cesta po Itálii ho inspirovala k napsání sbírky povídek Studna svaté Kláry a sbírky Zahrada Epikurova. Historie našich dnů je psána v době Dreyfusovy aféry (díly: I. - Pod jilmy, II. - Proutěná panna, III. - Ametystový prsten, IV. - Pan Bergeret v Paříži) a odráží spisovatelův antiklerikalismus, rozpad jeho manželství a satiru proti antidreyfusovcům. Jeho kladný postoj k socialismu se projevil v románu Na bílé skále.

Na přelomu století vydává vzpomínkovou knihu Petr Noziére, román Komická historie, dvousvazkový román Jana z Arku. V té době jsou jeho díla velmi proticírkevní. Vydává Ostrov tučňáků jako parodii na francouzské dějiny. Starší povídky publikuje pod názvem Povídky Jakuba Kuchtíka a povídky Sedm žen Modrovousových. Dalším románem z té doby je dílo Bohové žízní.

Posledním Francovým románem je Vzpoura andělů, román s rysy antiklerikálními a antimilitaristickými.

France byl ateistou poučeným osvícenskými senzualisty a skeptiky, hlásil se k Darwinovi a k filozofii transformismu. Později se definitivně postavil proti náboženství. Energicky hájil svobodu vědeckého myšlení (Byl nadšen Velkou říjnovou revolucí v Rusku.)

Stáří prožil na svém panství u Tours ve vzpomínkách na své dětství, které uplatnil v knihách Petříček a Život v květu..

Dílo:

Poezie:

Les Poémes doros - 1873, (Pozlacené básně), sbírka veršů, inspirována antikou
Idyle set légendes - 1876, (Idyly a legendy), sbírka veršů
Les Notes corinthiennes - 1876 (Korinská svatba), veršovaná tragédie

Povídky a romány:

Le Crime de Sylvestre Bombard membre de l´Institut - 1881, (Zločin Silvestra Bombarda,
člena Institutu), román
Thais - 1908, povídka, autor se staví proti asketismu a zpochybňuje jistoty víry
L´Etui de nacre - 1892, (Perleťová schránka), sbírka historických povídek
La Rótisserie de la Reine Pédauque - 1893 (Traktér u královny Pedauky), román
Les Opinions de M. Jéróme Coignard - 1893, (Názory pana Jeronýma Coignarda)
Le Jardin d´Epicure - 1894, (Epikurova zahrada), esej
L´Histoire contemporaine - 196-1901,(Historie našich dnů), historická tetralogie
M. Bergeret á Paris - 1901, (Pan Bergeret v Paříži), satirický obraz společnosti Třetí
Republiky
L´Affaire Crainquebille - 1901, satira na Dreyfusovu aféru, požaduje ve shodě
s francouzskou levicí revizi procesu, zastává proticírkevní postoj
La Révolte des angel - 1914, (Vzpoura andělů), román ukazující na příkladu, že každá
vzpoura vede opět k nové tyranii
Les Dieux ont soif - 1912, (Bohové žízní), historický román z Francouzské revoluce
Le Livre de mon ami - 1885, (Kniha přítelova), autobiografické prvky ve vzpomínkách na
dětství

Eseje:

Le Jardin d´Epicure - 1894, (Epikurova zahrada)

La Vie de Jeane d´Arc - 1908, (s. Jana z Arku), demystifikace francouzské národní hrdinky, esej vyvolala ve Francii vlnu pohoršení

Citáty :

Nic není tak zodpovědné za staré dobré časy jako špatná paměť.

Nepokoušejte se ho osvítit; bude křičet, že urážíte jeho přesvědčení.

V lidské povaze je, že odpočinek po jedné práci nacházíme pouze v druhé práci.

Rozbor díla:

Ostrov tučňáků

Toto satirické dílko z meziválečného období paroduje vývoj v dějinách lidstva a místy se velmi barvitě zabývá i dějinami francouzskými. Jedná se v podstatě o fiktivní dějiny národa Tučňáků od dob mýtů a legend až po moderní společnost a demokracii.

Krátkozraký stařec Mael je velmi svatý muž a jako hlavní náplň svého života vidí obracení lidí na křesťanskou víru. Jednoho dne se proto vydá do dalekých končin a omylem pokřtí tučňáky. V nebi se strhne velká hádka o to, jestli byl křest tučňáků platný nebo ne a po dlouhé rozepři se Bůh rozhodne proměnit tučňáky v lidi. Od té chvíle začíná neúprosný koloběh dějin a nově utvořená společnost získává své dějiny cestou krve, zločinu a násilí.

STAROVĚK

Tato část knihy se zabývá tučňáckými legendami a mýty. Vypráví například o tom, jak první Tučňačka dostala šaty (Orberosa), nebo jak se v zemi Tučňáků objevil strašlivý drak. Zároveň ale podává pravdivé vysvětlení všech legend, které už zdaleka není tak poetické - alcký drak byl ve skutečnosti převlečený manžel Orberosy, svatá panna Orberosa vůbec nebyla nevinná atd.

STŘEDOVĚK A RENESANCE

Vypráví o rodech a generacích slavných alckých králů, zrodu národního kultu svaté panny Orberosy a tučňáckém umění.

NOVÝ VĚK

Asi vůbec nejobsáhlejší oddíl celé knihy. Pojednává o nastolení republiky a naprosté neschopnosti vlády činit jakákoliv rozhodnutí nebo organizovat politický život země. Zabývá se i úlohou duchovenstva v dějinách. Zde konkrétně se ctihodný otec Choroš a Dudlaj pokouší o státní převrat a dosazení krále, který je v exilu, zpátky na alcký trůn. Podrobně se rozebírá, jak taková revoluce vypadá a především kolik úplatků a tajně podstrčených peněz je potřeba za ni vydat.

V druhé části této kapitoly se rozebírá "aféra s osmdesáti tisíci otýpkami sena", které se záhadně ztratili z vojenských stájí. Nespravedlivě obžalován a odsouzen je Ohňovec, bezvýznamný Žid, který je ale trnem v oku vévody ze Skulu. Celá tato aféra zvedne velkou vlnu nepokojů a posléze i odporu a v Tučňácku se schyluje k další revoluci, tentokrát cestou násilí. V té samé chvíli se utváří i strana socialistů, která je tvrdě stíhána a postihována vládnoucí menšinou.

Za zmínku ještě stojí zajímavá kapitola pojednávající o milostných problémech ministrů a předsedy vlády, která ukazuje, nakolik mohou ženy hýbat politikou.

BUDOUCÍ VĚK

Rozebírá bezvýchodnou situaci každé civilizace, která se dostala na určitý stupeň vývoje, a proto je předem odsouzena k záhubě. Popisuje také ztrátu iluzí mladých lidí, kteří připravují atentáty a systematicky ničí hlavní město, protože věří, že záhuba je lepší než jakákoliv budoucnost. Autor zde upozorňuje na začarovaný kruh dějin, který se neustále opakuje.

Veliký tučňácký národ neměl už ani tradice, ani duševní kulturu, ani umění. Pokrok civilizace se u něho projevoval vražedným průmyslem, hnusnou spekulací a odporným přepychem. Jeho hlavní město získalo jako všechny velká města v té době kosmopolitický a finanční ráz: vládla v něm nesmírná a pravidelná škaredost. Země se těšila dokonalému klidu. To byl onen vrchol.

První překlad Ostrova tučňáků pořídil S.K.Neumann a všichni pozdější překladatelé z něho potom víceméně vycházeli. Změnila se však jedna podstatná věc - začaly se hledat české ekvivalenty pro jména hlavních postav. Je to důležité proto, že tato jména, která jsou v originálu složeniny z latiny, francouzštiny, řečtiny a angličtiny, dokreslují celková satirický ráz díla. Můžeme se proto setkávat s takovými postavami jako je princ Hlupan a jeho matka královna Hlupka, emiral Kanimůra, generál Raťafák, hrabě Psíhubka z Vlkochrupů, vrchní rada Oušlapek atd.

Úsměvné dílo, které má zároveň vysokou výpovědní hodnotu.

CITÁT Z KNIHY:

Spor s Ohňovcem

"Jsou tu listiny upravené, tím líp, ty jsou dobré. Falešné důkazy mají všeobecně větší cenu než důkazy pravé. Jsou především vyrobeny úmyslně pro potřeby sporu, na objednávku a na míru, a pak jsou také přesné a správné. Musíme jim dávat přednost také proto, že odvádějí mysl do ideálního světa a odvracejí ji od skutečnosti, která bohužel není nikdy bez přimíšenin. Přece jen však bych byl raději, kdybychom neměli vůbec žádné důkazy, protože pak je to nejjednodušší."

*Jako další osobnost Nobelových cen za literaturu vám představíme španělského dramatika a básníka Jacinta Benaventu, nositele této ceny pro rok 1922*