Životopis:

Narodil se 23.září 1901 v Praze na Žižkově v proletářském prostředí.
Matka -  Marie Seifertová byla dcerou kralupského zakladatelského kulturního pracovníka Antonína Boruty.
Otec: Antonín Seifert, byl vyučený zámečník, pak úředník, obchodník s obrazy, dělník v ortopedické dílně. Svatbu měli v Minicích, kde jako chlapec pobýval Jaroslav často u svých zdejších  prarodičů, dočasně tu dokonce chodil do školy, a jak sám později prohlásil, dědeček mu tady byl tím, čím kdysi Boženě Němcové její babička.
Vychodil šest tříd gymnázia, poté studií  zanechal, v r.1919 debutoval verši v časopise Republika a tak začal svou žurnalistickou a literární dráhu
Ve dvacátých letech se stal spoluzakladatelem, členem a mluvčím uměleckého hnutí Devětsil, a v r.1921 vstoupil  do KSČ.
V letech 1922-29 působil jako redaktor Komunistického nakladatelství a knihkupectví v Praze na Perštýně, redigoval řadu komunistických deníků a avantgardních časopisů (Rudé právo, Rovnost, Právo lidu, Nová scéna,  Kytice)
19. ledna 1928 se na žižkovské radnici oženil s Marií Ulrichovou.

V r.1929 podepsal spolu s dalšími předními  levicovými spisovateli manifest proti Gottwaldovu vedení KSČ, za to byl ze strany vyloučen (stejně jako J. Hora, M. Majerová, V. Vančura, I. Olbracht, S.K. Neumann a H. Malířová).  Na rozdíl od některých z těchto sedmi se Jaroslav Seifert do strany nikdy nevrátil a v r.1930 vstoupil do  sociální demokracie.
Dále pracoval jako redaktor Pestrých květů, Národní práce, r.1936 byla jeho sbírka Ruce Venušiny poctěna státní cenou za písemnictví a v r.1946 se stal členem České akademie věd a umění.
Vzhledem k tomu, že byl postižen onemocněním pohybového aparátu odešel v r.1949 do invalidního důchodu a žil pak jako spisovatel z povolání. O šest let pozdějí získal státní cenu za literaturu díky sbírce Maminka.
S velkým ohlasem pronesl  v roce 1956 kritický příspěvek na 2. sjezdu Svazu československých spisovatelů  a o 10 let později byl jmenován národním umělcem.
Státní cenu za literaturu získal i v r.1968 za knihy Koncert na ostrově, Halleyova kometa a Odlévání zvonů,  a byl také zvolen předsedou rehabilitační komise Svazu československých spisovatelů.
Jako jeden z prvních podepsal v r.1977 Chartu 77, v r.1982 byl jmenován členem bavorské akademie umění. 

11. října 1984 mu byla za "poezii, která svěží smyslovostí a mimořádnou vynalézavostí podává osvobozující obraz  lidské nezdolnosti a mnohotvárnosti" udělena Nobelova cena za literaturu; cenu ve Stockholmu 10.12. jeho jménem převzaly jeho děti. Ačkoli to byla velmi významná událost, ve sdělovacích prostředcích ovládaných tehdejším režimem o tom padla jenom suchá zmínka.

V září 1985 poodepsal protestní prohlášení Charty 77 zaslané Evropskému kulturnímu fóru v Budapešti; podpis  později pod nátlakem odvolal.

Zhruba o 4 měsíce později ve Strahovské nemocnici zemřel na selhání srdce.

Jeho přáteli z mládí byli Josef Hora a Jiří Mahen. V 70. letech se spřátelil s hercem Slovenského ND Ladislavem Chudíkem. Jejich vzájemná korespondence (vydaná v knize Tichý dvojhlas) začala dopisem, ve kterém Ladislav Chudík obdivoval Seifertovu poezii, díky které se naučil výborně mluvit česky.  Později se z nich stali dobří přátelé. 

Dílo: 


Ve svých literárních počátcích byl velkým proletářským bojovníkem (Město v slzách, 1921; Samá láska, 1923), poté přešel k poetickému okouzlení moderní civilizací (Na vlnách TSF, 1925),následně ve svém díle vyjadřuje  cit k drobným darům života, k domovu a národní kultuře (Poštovní holub, 1929; Jablko z klína, 1933;  Ruce Venušiny, 1936; Vějíř Boženy Němcové, 1940; Světlem oděná, 1940; Kamenný most, 1944)
Sbírka Přilba hlíny (1945) shrnuje dobu ohrožení a zápas o svobodu, další sbírky - Šel malíř chudě do světa (1949) a Chlapec a hvězdy (1956) inspirované díly M.Alše a J.Lady

V 60. letech jeho verše zdrsněly, rým se vytratil a z básní zaznívá melancholie; objevuje se motiv smrti,  vzpomínky na dětství a mládí (Koncert na ostrově, 1965; Odlévání zvonů, 1967; Halleyova kometa, 1967;  Deštník z Piccadilly, 1979; Morový sloup, 1981; Býti básníkem, 1983)

Bibliografie:

* Město v slzách, 1921 (rozšířené vydání 1923)
* Samá láska, 1923
* Na vlnách TSF, 1925 (přepracováno s titulem Svatební cesta, 1938)
* Slavík zpívá špatně, 1926
* Poštovní holub, 1929
* Hvězdy nad Rajskou zahradou, 1929
* Jablko z klína, 1933
* Ruce Venušiny, 1936
* Zpíváno do rotačky, 1936
* Jaro, sbohem, 1937 (1. rozšířené vydání 1942; 2. rozšířené vydání 1946)
* Osm dní, 1937 (1946 ve sbírce Přilba hlíny)
* Zhasněte světla, 1938 (1946 oddíl ve sbírce Přilba hlíny, část i ve sbírce Jaro, sbohem)
* Vějíř Boženy Němcové, 1940
* Světlem oděná, 1940
* Kamenný most, 1944
* Přilba hlíny, 1945 (1. rozšířené vydání 1948; definitivní podoba 1987)
* Dokud nám neprší na rakev, 1947
* Ruka a plamen, 1948 (rozšířené bibliof. vydání 1943; definitivní podoba 1987)
* Šel malíř chudě do světa, 1949
* Píseň o Viktorce, 1950
* Maminka, 1954
* Koulelo se koulelo, 1955 (rozšířené bibliof. vydání 1948)
* Chlapec a hvězdy, 1956
* Praha, 1964
* Koncert na ostrově, 1965
* Halleyova kometa, 1967 (rozšířené vydání 1969)
* Odlévání zvonů, 1967
* Prsten Třeboňské madoně, 1969 (bibliof. 1966)
* Morový sloup, 1977 (recenze)
* Morový sloup a jiné básně, 1981
* Deštník z Piccadilly, 1979 (v Německu 1979; v Praze 1979; rozšířené vydání 1981)
* Všecky krásy světa, vzpomínky, 1981 (v Německu a v Kanadě 1981; v Praze 1982; definitivní vydání 1992)
* Býti básníkem, 1983
* Co všechno zavál sníh, 1991



Z iniciativy F.Janoucha byla 11.1.1986 Nadací Charty 77 ve Stockholmu zřízena Cena Jaroslava Seiferta  za nejlepší díla české a slovenské literatury, která nesmějí být publikována v Československu (po listopadu  1989 byl statut ceny změněn).

Citáty:


Láska však, zdá se, je smrt v krásné masce.


Každá veselá láska je smutná, neboť láska je jako celý svět: je sice hořká, ale sladce chutná.


Je-li štěstí žít, snad také není bez užitku sáhnout si na svou smrt.


Kdo hledá, bývá očekáván. Kdo čeká, je jen nalezen.


Ženy jsou běloučký cukr v tom hořkém kafi života.

Ukázky:


Píseň o rodné zemi (Zhasněte světla)

Krásná jako kvítka na modranském džbánku
je ta země, která vlastí je ti,
krásná jako kvítka na modranském džbánku,
sladká jako střída dalamánku,
do nějž nůž jsi vložil k rukojeti.

Stokrát zklamán, rady nevěda si,
znovu vždycky navracíš se domů
,
stokrát zklamán, rady nevěda si,
k zemi bohaté a plné krásy
,
k chudé jako jaro v čerstvém lomu.

Krásná jako kvítka na modranském džbánku,
těžká, těžká jako vlastní vina
- není z těch, na něž se zapomíná.
Naposledy kolem tvého spánku

padne prudce její hořká hlína.



Býti básníkem

Život už mě dávno přesvědčil,
že hudba a poezie
jsou na světě to nejkrásnější,
co nám život může
dát.
Kromě lásky ovšem.

Ve staré chrestomatii,
vydané ještě c.k. knihoskladem
v roce, kdy zemřel Vrchlický,
vyhledal jsem pojednání o poetice
a básnických ozdobách.

Pak jsem si dal do sklenky růžičku,
rozžal svíčku
a počal psát své první verše.

Jen vyšlehni, plameni slov,
a hoř,
ať si třeba popálím prsty!

Překvapivá metafora je víc
než zlatý prsten na ruce.
Ale ani Puchmajerův Rýmovník
nebyl mi nic platný.

Marně jsem sbíral myšlenky
a křečovitě zavřel oči,
abych zaslechl zázračný první verš.
Ve tmě však místo
slov
zahlédl jsem ženský úsměv a ve větru
rozevláté vlasy.

Byl to můj vlastní osud.
Za ním jsem klopýtal bez dechu
celý život.




Jaro, sbohem
VERŠE O RŮŽI

Měl jsem ji na památku
,
kdos drahý mi ji dal;
pak hrst růžových plátků
jsem z okna rozsypal.

Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.

Vlak je již v prudkém letu,
ach, bože, proč ten
spěch?
A jeden z těchto květů
uvízl ve vlasech.

Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.

Jsou lásky přeukrutné,
pak vzdycháš do dlaně.
A končívají smutně
tak jako v románě.

Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.

Vždy musíš něco ztratit
a něčeho se vzdát,
je líp se nenavrátit
a jenom vzpomínat.

Ty tomu věříš?
Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.

ČERVEN

Je horké letní odpoledne,
vlny jsou věčně neposedné,
dotknou se břehu a jdou zase.
Spí dívka
, nebo usmívá se
na kolemjdoucí jedním okem?

Já nevím, ale nad potokem
spletly dvě vážky pružná křídla.

Ach, proč mě tenkrát nepobídla!
Přimhuřujíc své dlouhé řasy,
možná že tehdy myslila si:
jde kolem, v duchu říká - kdyby,
a nakonec mě nepolíbí.

STUDENÉ JARO

Je ještě v mlhách, když je časně,
a v kouřích okno
milené,
miluju, sním a píšu básně.
A ty ne?

Pro milence to hrozná zkouška,
krok jara je tak pomalý,
jen schovej svoje roubínová ouška
do šály.

JARO, SBOHEM

Dobře se sedá v břehu kamenitém,
rozkvetlá větev je bezděčným krytem.

Ať řeka plyne zůstávajíc s námi,
a stříbro rybek padá šupinami.

Ten lesklý peníz
, který nepatří mi,
zaplatí za nás lehkovážné rýmy.

Z těch bílých květů chtěl jsem nedočkavý
podat ti hrušku plnou sladké šťávy,

abys ji vzala, vtiskla roztomile
do křehké slupky svoje zoubky bílé.

Už se mi ale ztrácíš do vzpomínky,
polibky hořké dává kuřák dýmky.



Píseň (Poštovní holub)


Bílým šátkem mává,
kdo se loučí,
každého dne se něco končí,
něco překrásného se končí.

Poštovní holub křídly o vzduch
bije,
vraceje se domů,
s nadějí i bez naděje
věčně se vracíme domů
.

Setři si slzy
a usměj se uplakanýma očima,
každého dne se něco počíná,
něco překrásného se počíná.

 Píseň o Viktorce (IV)

IV

Ta, které šeptáš do ucha,
je třeba kráskou z Chavarnaku.
Však může být jak ropucha,
a nezatoužíš po opaku.
A jak té krásce z Chavarnaku
budeš jí šeptat do ucha.

Muž, jenž ti vkročil do sudby,
v duchu si bezpochyby slíbil,
že neodejde, dokud by
na ústa tvá tě nepolíbil;
a jistě splní, co si slíbil,
muž, jenž ti vkročil do sudby.

- A k ústům přiblíží se ret;
ke kterým čí? Můj vždycky ke tvým.
Chci býti s tebou jako květ,
jenž úzce přimyká se k větvím.
- Ne, nikoli! To můj vždy ke tvým,
k tvým ústům přiblíží se ret.

- Vždyť já jsem pil tvůj vonný dech,
byl jako víno ze Samosu,
jež dozrávalo na ňadrech
a na rtech zanechalo rosu.
Byl jako víno ze Samosu
tvůj vonný opojivý dech.

- To já tu klečím na zemi
a jsem tak šťastna ve tvém štěstí,
ovinujíc tě pažemi
jak břečťan věrnou ratolestí.
- To já jsem šťasten ve tvém štěstí,
když klečím u tě na zemi!

- Odtrhneš-li mě, zahynu,
jako bys podřezal mé žíly,
a budu stínem na stínu,
jejž červánky už rozptýlily.
Jako bys podřezal mé žíly,
odtrhneš-li mě, zahynu.

- Vrostlas mi dávno do tepen,
můj úžas vchází do úžasu.
Když s tebou jdu, jsem oslepen,
musím se opřít o tvou krásu.
Můj úžas vchází do úžasu,
vrostlas mi dávno do tepen.

- Co když je láska plamenem,
jenž vyšlehává z překvapení;
až shoří vše, co bylo v něm,
zmizí a bude po plameni,
jenž vyšlehával z překvapení
a byl jen pouhým plamenem?

- Ať soptí Vesuv sirný květ
a pohřbí nás tu ve své lávě,
ať hlava má za tisíc let
je ještě schýlena k tvé hlavě.
Ať pohřbí nás tu ve své lávě,
ať soptí Vesuv sirný květ.

- Říkej to znovu ústům mým,
i kdybych nevěřila sluchu;
i když to všechno dávno vím,
je mi to víc než doušek vzduchu.
I kdybych nevěřila sluchu,
říkej to znovu ústům mým.

- Na něžnou křivku ňader tvých
je těžko hledět bez závrati.
Hráč vroucně housle k tváři zdvih
a pobožně chce na ně hráti.
Je těžko hledět bez závrati
na něžnou křivku ňader tvých.

- Když se jen dotkneš ruky mé
a dlaň tvá lehce padne do mé,
struny, o kterých nevíme,
ozvou se tiše, povědomé.
Když dlaň tvá lehce padne do mé,
když se jen dotkneš ruky mé.

Svět nikdy nebyl bez růží,
kdo spíš než milenci to vědí;
a řinčelo-li oruží
z ocele kuté nebo z mědi,
kdo spíš než milenci to vědí,
svět nikdy nebyl bez růží.

Ty, lásko, pozdravena buď,
buď věčná, skutečností jsi-li.
A jsi-li snem, jen neprobuď
mé oči, i když den je bílý.
Člověk je šťasten, třeba šílí,
ty lásko, pozdravena buď!