Francouzský prozaik a dramatik, nositel Nobelovy ceny za literaturu v roce 1937.

* 23. března 1881, Neuilly sur Seine

+ 23. srpna 1958, Bellême

Roger Martin du Gard se narodil 23. 3. roku 1881 na předměstí Paříže. Jeho rodiče byli silní katolíci, otec prosperující právník a matka knihovnice. Vzdělání zakončil na École des Chartres v Paříži v roce 1906, kde získal diplom v oboru paleografie (věda, zabývající se historickými písmy). Jeho literární počiny byly silně ovlivněny dvěma prvky v jeho životě - jednak oborem, který vystudoval a jednak ruským spisovatelem L. N. Tolstem. Jelikož studoval obor historického písemnictví, lpěl na pečlivé přípravě faktických dat před začátkem vlastního psaní románu či divadelní hry.   

Martin du Gard debutoval s románem Stát se! v roce 1908 (již předtím napsal několik prací, ale v z důvodu velké sebekritiky je zničil). Gardovi v literární kariéře pomohl André Gide, který byl jeho blízkým přítelem. S Gidem měli společný pohled na literaturu, proto Martin du Gard vstoupil do spolku La Nouvelle Revue Française, jehož byl André Gide členem a který se hlásil novému klasicismu. Po vypuknutí První světové války byl povolán na frontu, ale bojů se přímo neúčastnil. Avšak po skončení války zaujal stejný protiválečný postoj jako Romain Rolland. Po válce nastoupil do divadla, ale práce zde jej unavovala a proto se usadil na statku blízko Bellême, kde začal pracovat na svém největším díle „románu řeka" Thibaultové, na kterém pracoval od roku 1920 až do roku 1940. Práci na díla pozastavila pouze autorova autonehoda v roce 1931. Hlavním vzorem pro napsání tohoto sedmidílného románu byl L. N. Tolstoj a jeho Vojna a mír. Za jeden svazek, Léto 1914, z celkových sedmi získal Nobelovu cenu za literaturu udělenou v roce 1937 s následujícím odůvodněním Švédské akademie: „... za uměleckou sílu a pravdu, s níž v románovém cyklu Thibaultové zachytil lidské konflikty a významné aspekty současného života..." Druhou světovou válku prožil Martin du Gard v Nice. Reagoval na válečný konflikt i v díle Thibaultové, když kompletně spálil sedmý díl a napsal nový, ve kterém zmiňoval společenské změny doby. Po skončení války se du Gard stáhnul z literárního života a psal pouze memoáry.

Roger Martin du Gard zemřel 23. 8. 1958 v Bellême, po jeho boku ve smrti stál jeho dlouholetý přítel André Gide.

Dílo

• Stát se! (1908, Devenir!) vlastním nákladem vydaný autorův první román o umělci neschopném realizovat své umělecké plány, ve kterém jako by se Martin du Gard také vnitřně vyrovnával s tím, že zničil své předcházející dílo La Vie de Saint (Život světce), který neprošel jeho vlatním kritickým pohledem
• Jedna z nás (1910, L'Une de Nous) část autorova románu Marise, který měl být chronolgicky pojatým příběhem ženy od jejích dívčích let až po stáří. Zbytek knihy autor pro přílišnou sebekritičnost zničil.
• Jean Barois (1913) román, jehož tématem je složitý duševní vývoj francouzského vzdělance bolestně prožívajícího rozpor mezi tradiční vírou a pozitivistivkou vědou. Hlavní hrdina je vychováván v přísném katolicismu, ale v dospívání se začíná od své víry odvracet, vrací se k ní až v otázkách smrti a hledá v ní lidskou útěchu před svým koncem
• Závěť tatíka Leleua (1914, Le Testament du Pére Leleu) divadelní hra, venkovská fraška uvedená česky roku 1925 pod názverm Závěť strýčka Louly
• Thibaultové (1922-1940, Les Thibault) vrcholné autorovo dílo, osmidílný románový cyklus, ve kterém autor zobrazil společenský život ve Francii na přelomu 19. a 20. století, v době před první světovou válkou a především během ní
• Vodnatelnost (1928, Le Gonfle) divadelní hra, satirická fraška
• Africké tajemtví (1931, La Confidence africaine) novela jejímž tématem je incestní láska mezi bratrem a sestrou
• Nemluva (1932, Un Taciturne) divadelní hra, drama zabývající se problémem homosexuality
• Starosvětská Francie (1933, Vieille France) cyklus drobných črt z francouzské vesnice, volně spojovaných osobou listonoše. Tomu se při doručování dopisů otvírají všechna stavení, takže má možnost (které napomáhá i tím, že dopisy tajně otvírá a čte) nahlédnout do soukromí obyvatel nejrozmanitějších zaměstnání a charakterů a odhalit tak jejich pravou, před veřejností skrývanou tvář
• Poznámky o André Gidovi (1951, Notes sur André Gide) eseje
• Autobiografické a literární vzpomínky (1955, Souvenirs Autobiographiques et Littéraires) eseje
• Korespondence (1968, Correspondancee) posmrtně
• Podplukovník de Maumort (1983, Le Lieutenant-Colonel de Maumort ) autorův posmrtně vydaný nedokončený román s řadou autobiografických prvků

 

Česká vydání

• Rodina Thibaultů I, - VI. - František Topič, Praha 1930-1933, přeložili František Jelínek a Hanuš Jelínek, znovu 1937
• Rodina Thibaultů VII. - Léto 1914 - František Topič, Praha 1937-1938, přeložili František Jelínek a Hanuš Jelínek
• Jan Barois - Evropský literární klub, Praha 1938, přeložili Miloslav Jirda a Svatopluk Kadlec, znovu Odeon, Praha 1961 pod názvem Jean Barois.
• Thibaultové - SNKLHU, Praha 1959, přeložil Břetislav Štorm, všech osm částí ve třech svazcích, znovu Odeon, Praha 1967.
• Starosvětská Francie - Československý spisovatel, Praha 1963, přeložil Břetislav Štorm.

Obsah díla Thibaultové

Hned na začátku se seznamujeme s katolickou rodinou Thibaultů, které vládne megalomanský a bigotní otec Oskar Thibault. Dalšími členy rodiny jsou jeho dva synové, starší Antonín, lékař a pozitivista, který věří pouze v chladný rozum a sní o tom, že se stane slavným vědcem, a Jakub, který má vzpurného a nepokořitelného ducha nenávidějícího násilí. Zatímco Antonínův život plyne poklidně, dochází mezi otcem a Jakubem ke dvěma velkým střetnutím, které Jakub řeší ve svých čtrnácti letech útěkem z domova. V postavě Oskara Thibaulta vytvořil Roger Martin du Gard platický a psychologicky propracovaný portrét představitele katolického dogmatismu a tvrdého autoritářství, který neváhá dát svého syna Jakuba do polepšovny, kterou sám založil, aby jej zlomil. Tento jeho až nenávistný vztah k Jakubovi není však jen výrazem biologicko-sociologického vztahu otce a syna, ale má základ v Oskarově charakteru, odmítajícím všechno, co se vzpírá nehybnému konformismu. Po návratu z polepšovny se z Jakuba stává mlčenlivý a nejistý mladík, který se na rozdíl od svého bratra necítí nikde na pevné půdě.

Souběžně s osudy rodiny Thibaultů se rozvíjejí osudy rodiny de Fontaninů, osvícenských protestantů. Té vládne vlídná paní de Fontanin, která, opuštěna manželelm, vášnivě miluje své dvě děti, Daniela a Jenny. Daniel je svou povahou podobný Jakubovi, ovšem je poněkud zdrženlivější a mírnější. Jenny, na první pohled odměřená a chladná, je však po matce velice citlivá a něžná. Na tomto základě pak Roger Martin du Gard rozvíjí složité vztahy svých hrdinů, jejich milostné problémy, přátelství Jakuba a Daniela a Jakubův komplikovaný vztah k Jenny.

V závěrečném díle této „první" části cyklu, v Otově smrti jsme svědkem umírání Oskara Thibaulta. Jsme ale překvapeni, s jakou houževnaostí se tento fanatický katolík brání smrti, namísto toho, aby se vyrovnaně rozloučil s títo světem. Nikdy se sice nedovíme, jesti opravdu věřil v posmrtný život, ale přesvědčujeme se, že by za něj nevyměnil ani to největší utrpení na zemi. Zjišťujeme tak, že za pevnou jistotou Oskara Thibaulta se skrývá nejistota, strach ze stárnutí, z vlastní osamocenosti a ze smrti. Postava jevící se zprvu jen v negativním světle, vyvolává tak nyní soucit.

Léto 1914 a Epilog

Zhruba kolem roku 1931 došlo u Rogera Martina du Garda ke změně koncepce cyklu. Nástup fašismu a nebezpečí nového válečného konfliktu jej dovedlo k přesvědčení, že se nemůže věnovat jen líčení izolovaných citových a morálních problémů svých hrdinů, protože člověk je součástí společnosti, která ovlivňuje jeho osud. Proto spálil již hotový sedmý díl s názvem Příprava (L'Appareillage) a napsal díl nový, Léto 1914, ve kterém problémy individuálních úzkostí ustoupily do pozadí před politickými a sociálními problémy. První světová válka, která měla být v původní koncepci jen stručnou epizodou, se tak stala vrcholným bodem díla, ve kterém jsou sedmý a závěrečný osmý svazek z roku 1940 delší než prvních šest částí dohromady.

V sedmém díle cyklu, nazvaném Léto 1914, je podána v celé své složitosti dramatická historie Francie v době pěti týdnů, které oddělovaly sarajevský atentát od vypuknutí války. Autor zde vytváří bohatý a pestrý obraz politického a ideologického chaosu a vření ve francouzské společnosti. Zastánci nacionalismu jsou konfrontováni se socialistickými internacionalisty, anarchistické revoluční tendence s názory humanistických reformistů, válkychtivost zfanatizovaných šovinistů s tolstojovským pacifismem. Jediným světlým bodem v této době, kdy se připravuje tragédie evropských národů, je konečné shledání Jakuba a Jenny.

Samotná postava Jakuba se vyvíjí - od individuální revolty proti rodině směřuje Jakub takřka logicky k revoluční činnosti a v řadách socialistů bojuje za záchranu míru. Nakonec se rozhodně k zoufalému činu, o němž je přesvědčen, že může ukončit začínající válečnou katastrofu. Chce po obou stranách fronty shodit z letadla pacifistické letáky s výzvou, aby vojáci odhodili své zbraně. Při pokusu o realizaci toho svého plánu je však setřelen a v troskách letadla zahyne. Jeho smrt je sice hrdinská, ale zbytečná, absurdní a beznadějná. Jakub zemřel, aniž dokázal vyřešit své vlastní problémy, aniž porozuměl sám sobě.

Hrdinou závěrečného dílu celého cyklu s příznačným názvem Epilog je Antonín, který se sice dožil konce války, ale postupně umírá v sanatoriu na důledky zasažení yperitem, když působil na frontě jako vojenský lékař. Jde však o Antonína úplně jiného, než na jakého jsme byli zvyklí z předcházejícíh dílů. Tváří tvář snrti opouští Antonín svůj chladný pozitivismus ve prospěch nekonečného humanismu. Vidí, že skončila jedna epocha, že skončily naděje jedné generace, která už nemůže splnit to, co si předsevzala, a obrací se tedy do budocnosti, kterou pro něj ztělesňuje syn Jakuba a Jenny Pavlík. Rodina válečnou katastrofu nepřežila, ale přežily jí Jakubovy názory o tom, že válka je ničitelkou všech hodnot a všeho životodárného, a Jenny je rozhodnuta zasvětit svůj život tomu, aby jim Pavlíka neodcizila. Roger Martin du Gard tak svým dílem předává poselství o tom, že válka není exaltací ctností, ale obecnou tragédií, jejíž příčiny netkví v nezměnitelné soudovosti, nýbrž v lidech samých, kteří z ideálů jako je Vlast, Svoboda a Spravedlnost vytvářejí idoly, za nimiž se skrývá agresivní nacionalismus a kořistnické zájmy.