Datum narození:  10.10. 1913 Tananarive (Madagaskar) - Malgašská republika
Datum úmrtí:      12.06.2005  Paříž - Francie

Vzděláván byl v jihofrancouzském  Perpignanu a na College Stanislas, katolické internátní škole v Paříži, dále studoval i v Oxfordu a  v Cambridgi. Po studiích procestoval  celou Evropu. V letech,  1934-35 sloužil ve francouzské armádě u 31. Drakova jezdeckého pluku. Před odchodem do Barcelony v roce 1936, bojoval ve španělské občanské válce za republikánskou stranu.  Později však byl přístupem této strany  velmi rozčarován.
Po vypuknutí II. sv.války  byl Simon  povolán zpět ke  svému jezdeckému pluku..

"Poslali celý jezdecký pluk proti německé obrněné jednotce," řekl v roce 1985.

"Příšerné  řeznictví." Tak popsal později  válečnou podívanou, kdy se koně  postavili proti tankům . "Absurdnější než by mohl jakýkoliv romanopisec  vymyslet".

Simonův sňatek s Yvonne kterou si vzal  v roce 1951 skončil rozvodem. V roce 1978 se oženil znovu s Rheou Karavas. Od dětství rád pozoroval okolí a maloval. Později studoval ve Francii a  Anglii (Oxfordu a Cambridge).Koncem 30. let se aktivně účastnil španělské občanské války na straně republikánů. Po druhé světové válce maloval a zabýval se vinařstvím. Od roku 1963 se věnoval výhradně literatuře.

Do literárního světa vstoupil Simon roku 1946 románovým debutem Švindléř, ve kterém se ještě jako v následujících dílech Gulliver a Na napjatém laně drží tradiční formy. Ale už ve Svěcení jara (1954), příběhu mladíka Bernarda, který se ze vzdoru proti nevlastnímu otci odstěhuje od rodiny, se u Simona začal projevovat vliv díla Williama Faulknera. Naplno se nová orientace projevila v románech Vítr, Tráva a Flanderská cesta.

Romány Vítr, ve kterém je text plný závorek a interpunkčních znamének a mnohé věty nejsou dokončeny, což vede k jisté "rozmazanosti" celého textu, a Příběh, za který obdržel v roce 1967 francouzskou literární cenu Médicis, jsou jediné dva Simonovy romány, které vyšly v 80. letech v českém překladu.

Posledními Simonovými romány byly autobiografická Botanická zahrada (1997) a Tramvaj (2001). O ní napsal Le Monde: "Proud paměti, ztráta, smazávání. Psaní o čase, tedy o chátrání: Claude Simon v malbě strašně dojímavé, jednoduché, téměř obnažené, tiché, pomalu se pohybující a jakoby pokryté jemnou patinou..."

Dílo:

Z hlediska techniky psaní bývá Simon považován za představitele takzvaného nového románu, což byl pokus některých francouzských spisovatelů z 50. let 20. století vytvořit opak klasického románu. Tito představitelé - vedle Simona -  Alain Robbe-Grillet, Nathalie Sarrautová či Michel Butor - se domnívali, že klasický román se přežil a již nemůže postihnout novou skutečnost.

Odmítali románový děj i postavy a zabývali se popisem věcí a jevů bez souvislosti a časové následnosti. To znamenalo, že příběh se neodvíjel chronologicky ani logicky a že byl pro většinu čtenářů těžko srozumitelný. Jean-Paul Sartre označil nový román s despektem za "antiromán".

V první fázi své tvorby koncipoval tradiční romány:

Švindléř - 1945

Na napjatém laně - 1947

Gulliver - 1952

Ve druhé fázi již jeho prózy směřují k novému románu. Příběh je oslaben, vlastní děj je nahrazen souhrnem vjemů, pocitů a vzpomínek, přítomnost a minulost se navzájem prolínají:

Vítr - 1957 - hlavní hrdina přijíždí do jihofrancouzského městečka převzít dědictví po nepoznaném otci a snaží se proniknout do tamního života

Tráva - 1958

Flanderská silnice - 1960

Mezinárodní hotel - 1962

V experimentujících dílech v sedmdesátých letech se snaží postihnout složité vztahy mezi vědomím a skutečností:

Vodivá tělesa - 1971

Triptych - 1973

Naučení věcí - 1975

Romány s autobiografickými prvky:

Botanická zahrada - 1997

Tramvaj - 2001

Většina z jeho knih byla ovlivněna jeho účastí v bitvě u Meuse (1940), během německé invaze do Francie, jako jezdec obrany francouzských hranic, Simon unikl jisté smrti, když byla většina jeho kamarádů vyvražděna - palbou tanku. Byl zajat, ale později uprchl z  tábora válečných zajatců a strávil zbytek války tím, že pracoval pro francouzský odboj v Perpignanu v jižní Francii.

Bibliografie:    

    * Švindléř - (Le Tricheur/The Cheat ) - 1945

    *  Na napjatém laně - (La Corde Raide/The Tightrope) - 1947

    *  Guliver - (Gulliver) - 1952

    *  Svěcení jara - Le Sacre du printemps/The Anointment of Spring 1954

    *  Vítr - (Le vent.) - 1957

    * Tráva (L'Herbe) - 1958

    * Flanderská cesta - (La Route des Flanders) 1960

    * Příběh - 1967 -  (L'Histoire)

    * Mezinárodní hotel -  (Le Palace) - (1962)

    * Separace - La Separation  (Play adapted from the novel L'Herbe) - (1963) - Volná adaptace románu Tráva

    * Bitva u Farsalu -   (La Bataille de Pharsale( - (1969)

    * Slepý Orion -  (Orion aveugle: Essai) - (1970)

    * Vodivá tělesa -  (Les Corps conducteurs) - (1971)

    * Tryptych - (Triptyque) -  (1973)

    * Lekce věcí - ( Leçon de choses, ) - (1975)

    * Georgika - (Les Géorgiques) - (1981)

    * Vlasy Bereniky - (La Chevelure de Bérénice) - (1984)

    * Pozvánka - (L'Invitation/The Invitation) -  (1987)

    * Akácie -  (L'Acacia ) - (1989)

    * Botanická zahrada - (Le jardin des plantes) - (1997)

    * Tramvaj - (Le tramway) - (2001) -  z každodenní cesty Perpignanem tvoří alegorii životní cesty každého člověka od porodnice po márnici

Citáty:

Průmyslový řád se jeví jako společnost pracujících tj.. Přímých výrobců, intelektuálních tvůrčích pracovníků, průmyslových podnikatelů, obchodníků, finančníků, slovem všech těch jejichž produktivní práce je pro společnost nezbytná.

Společenský řád se nemůže změnit bez změny vlastnického systému.

Hlavním prostředkem vytvoření nového řádu je přijetí nové morálky, nového křesťanství

Rozbor díla:

Triptych

Jde zdánlivě o tři povídky. V první se mladá dívka topí, v druhé jsme svědky nešťastného manželství, ve třetí se autor zabývá jinou  ženou.  Všichni výše uvedení se nějakým způsobem podílejí na událostech  v letním přímořském letovisku. Nicméně, i když je dílo rozděleno do tří částí, nelze je označovat za samostatné příběhy nebo sekvence, je to rozdělení jako by to byl triptych, jak je uvedeno v  titulu - se zaměřením na různé části tři příběhů prolínajících se do pokračujícího příběhu.

Simon se především zabývá životem a smrtí. Triptych má mnoho odkazů na sex, smrtí se  rozpadá i vysoce erotický příběh, plný sexuálních metafor. Děti si hrají u řeky, špehují kradmo sexuální hrátky ve stodole,  holčička zabloudí příliš blízko k vodě a my později vidíme rozrušenou služku, která se měla o ni starat.  Manželství začíná selháním nedlouho poté, co začalo, starší žena, už nemá  na manžela takový  vliv jako kdysi,  přesvědčuje proto bývalého známého, aby jí pomohl. Jako prostředek používá svádění.

Různé části příběhy jsou vzájemně propojeny, přesun z jednoho výjevu  na další  je non-lineární. Příběh s holčičkou vyplývá z jednání několika postav na různých místech v jednom prostředí, jako by šlo o  detailní krajinomalbu nebo rytinu;  další situace - kostra  příběhu se zobrazuje téměř výhradně na ženě  - leží nahá na posteli – velmi podrobný, intimní portrét, jako kdyby šlo o fotografii; nebo  -  ženichovo loučení se svobodou, či svatební noc, obojí  je vnímáno jako série mimo pořadí natáčených scén. Simonova  metafora tkví v tom, že představí scény, jako kdyby byly zmrazeny, jako celuloidové obrázky. Záměrně je stírána  hranice mezi obrazem a realitou,  cirkus scén plný zvýšené divadelnosti a směšnosti, jako kdyby se sledoval smích publika ve tmě, a pak jeho odchodu z kina, když skončil film. 

Celý Triptych je zpracován jako film, tedy přesně ve stylu „Nouveau romancier“ - události jsou viděny jako naprosto podrobný  obraz uvnitř projektoru.                        (http://www.bloggerel.com/2009/09/claude-simon-triptych.html)

Zdroj:wikipedie