Ruský básník a romanopisec, nositel Nobelovy ceny za literaturu v roce 1958, kterou mu politický režim nařídil odmítnout.

Narozen: 10. února 1890, Moskva

Zemřel: 30. května 1960, Peredělkino u Moskvy.

 

Boris Leonidovič Pasternak se narodil 10. 2. 1890 v Moskvě ve vážené židovské rodině, kde otec, Leonid Osipovič Pasternak, byl profesorem na moskevské malířské škole a matka, Rosa Kaufman, klavíristka. Již dětství přineslo do Pasternakova života vzor v umění, v jejich domě se střídalo mnoho významných osobností (E. M. Rilke, L. N. Tolstoj, Sergej Rachmaninov, Alexandr Scriabin). A. Scriabinem byl Pasternak natolik inspirován, že nastoupil na hudební konzervatoř v Moskvě, ale roku 1910 studia pro nezájem opustil a odcestoval studovat filozofii do Švýcarska, Itálie a Německa (u profesora Hermana Cohena na Marbugské univerzitě). Z Německa se vrátil v roce 1914. Ještě v témže roce vyšel Pasternakův literární debut, Blíženec v oblacích, sbírka básní. Již od počátku své literární tvorby se snažil držet mimo literární skupiny, protože odmítal postavení literatury jako službu společnosti, ale vnímal ji jako individuální a svobodné rozhodnutí vydat sama autora čtenářům. První světové válce se Boris Pasternak vyhnul díky nemocným nohám, celou válku strávil jako soukromý lektor v chemické továrně na Uralu - právě cesta a pobyt na Uralském pohoří byly největším zdrojem informací a inspirace pro Pasternakův nejznámější román, který byl v SSSR zakázán, Doktor Živago, který vyšel až v roce 1957 v Itálii. Za tento román byl Pasternak vyloučen ze svazu spisovatelů (27. října 1958) a hrozila mu deportace na Sibiř, ale světová inteligence se za něj postavila. Pasternak nikdy nesouhlasil s brutálním pučem v carském Rusku a nechápal boje mezi bílými a rudými, ale revoluci podporoval. V roce 1921 odešla jeho rodina do Německa (otec Leonid Pasternak zemřel 1945 v Oxfordu). Po revoluci pracoval Pasternak jako knihovník a zapsal se do povědomí Ruska jako nový a neotřelý básník. Ve 20. letech se Pasternak věnoval autobiografické a politické poezii a povídkám, ovšem silně ovlivněn futurismem a kubofuturismem, později se přiklonil k symbolismu. I jeho prozaickými díly se prolínala poezie, kterou využíval buď jako dějového prvku, nebo přímo jako stylistického prostředku. Boris Pasternak zůstal v SSSR sám, bez rodiny. Hodně se stýkal s významnými ruskými spisovateli, kteří byli Stalinovu režimu pochuti, jako Majakovskij a Gorkij, ale byl také přítelem Nikolaje Bucharina, který byl režimem umučen. Pasternak zůstával stále na svobodě, ale nemohl vydávat svá díla. Protože byla jeho díla zakázána, začal působit v oblasti překladatelství (W. Shakespeare, J. W. Goethe, P. Verlaine). V 30. a 40. letech byl Pasternak obviněn stalinistickým režimem z přílišného subjektivismu a estétství. Během Druhé světové války se přeformoval Pastenakův literární styl. Z eliptického vyjadřování přešel k disciplinované jednoduchosti. Ale tato změna stylu všeobecně neprospěla jeho čtenářům, již nikdy se nedočkal takové obliby. Neradostné byly i pro Pasternaka vztahy se ženami. Dlouho vedl platonický vztah s básnířkou Marinou Ivanovnou Cvetajeva, ale skutečnou láskou v jeho životě se stala Olga Ivinská (inspirovala ho k postavě Larisy v Doktoru Živagovi), kterou, jako trest za Pasternakův odpor proti totalitě, poslal Stalin do gulagu. Revolta Borise Pasternaka nepramenila ani tak z idejí komunismu, ale spíše z literárních šablon, které totalitní režim nastolil v SSSR a které v zásadě vycházely z třídního boje.

Boris Leonidovič Pasternak získal Nobelovu cenu za literaturu v roce 1958 především za román Doktor Živago, který vycházel v mnoha jazycích, ale v Rusku mohl vyjít až v roce 1988, ale nikdy ji nemohl převzít, protože komunistická strana mu ji přikázala odmítnout. Fyzicky přebral cenu až Pasternakův syn v roce 1989, kdy byl Pasternak zcela povolen.

Boris Pasternak zemřel 30. 5. 1960 nedaleko Moskvy na rakovinu plic.

 

 

Boris Pasternak (vpravo) se svým bratrem Aleksandrem v r. 1898

Dílo Borise Pasternaka:

 

Lyrika

• Blíženec v oblacích: Verše (1914)
• Ponad bariéry - druhá kniha veršů (1914-1916) (1917)
• Sestra má život. Léto roku 1917 (1922)
• Témata a variace: čtvrtá kniha básní (1923)
• Druhé zrození (1932)
• V ranních vlacích: Nové básně (1943)
• Když se vyčasí (1956-1959) (1961)

Epika

• Devětsetpátý rok
• Vznešená nemoc
• Poručík Šmidt
• Spektorskij

České překlady

• Lyrika
• Rok devatenáct set pět
• Modrý host
• Světlohra
• Hvězdný déšť
• Život můj - bratr
• Druhé zrození
• Básně doktora Živaga (vyšlo v N.Y.)

Próza

• Glejt (1931) - v tomto díle autor vyznává, že veškerý svět se mu jeví jako čirá poezie, jako impuls pro psaní poezie i jako magické zrcadlo vlastní tvorby
• Můj život
• Malá Luversová (1918)
• Doktor Živago (1957) - román poprvé vydáno r. 1958 v Itálii, zfilmováno

Děj románu Doktor Živago:

Vyprávění životního příběhu Jurije Andrejeviče Živaga od dětství až do smrti. Na začátku se odehrává pohřeb Jurovi matky, po jejíž smrti byl nucen zůstat sám se strýcem a

odstěhovat se do Moskvy. Zde se stal lékařem a setkal se se svou budoucí ženou Antonií Alexandrovnou. Tou dobou ale v Rusku začíná jedna z nejkrutějších zim a propuká revoluce. Z bohaté rodiny Živagů se ze dne na den stanou chudáci bez domova. Odjíždí tedy jen s pár věcmi do Jurijova rodného Jurjatina a zabydlují se ve starém polozbořeném domě. Jurij ale musí odejít jako lékař na frontu. Tam se setkává s Larisou Fjodorovnou, jejíž životní příběh je další linii knihy. Po skončení války se Živago vrací zpátky do Moskvy k ženě a dětem, ale po pár dnech při nákupu ve městě potkává platonickou lásku z války, Larisu, a stanou se z nich milenci. Jurij Živago opustí ženu a s Larou odjíždí do Jurjatina, kde žijí v hrozných podmínkách odříznuti od světa. Nakonec Lara s dcerou podlehnou naléhání bohatého milence z mládí Komarovského a vrátí se s ním do Moskvy. Za několik let se vrátí i Živago. Najde si novou ženu Marinu, má s ní děti a získá i práci lékaře v Botkinově nemocnici. Při své první cestě dopráce však v tramvaji dostane infarkt a zemře.

Doktor Živago byl poprvé zfilmován v roce 1965 americkým režisérem Davidem Leanem hlavní role zde ztvárnil Omar Sharif a Julie Christie a film získal pět Oscarů. Druhé ztvárnění je z roku 2002 v britské produkci snímek natočil Giacomo Campiotti a v hlavních rolích můžete vidět Hanse Mathesona, Keiru Knightley a Sama Neilla.  

 

Jedna z básní, kterou sepsal Jurij Živago:

Shledání

Sníh padá na ulice,
přikrývá střechy sníh.
Chci vyjít za světnice -
ty stojíš ve dveřích.
Jsi sama, prostovlasá,
nalehko oděná.
Sněhové vločky střásá
tvůj ret. Jsi vzrušená.
V zamžené dálce tratí
se ohrada i sad.
Sníh vlasy pokrývá ti -
tak tě tu vidím stát.
Po copu kapky prýští,
za rukáv sjíždějí
a vlasy svítí v tříti
tajících krůpějí.
V záři tvých vlasů topí
se vše jak v pozlátku:
postava, tvář a copy
na lehkém kabátku.
Máš v řasách vláhu sněhu
a v očích smutný třpyt.
Bez jediného stehu
tvůj obličej je sšit.
Jako by ve mně ryli
žhavými železy,
v mém srdci zajizvily
se tvoje zářezy.
Navždy v něm, zaznamenán,
tvůj ostych bude lpět.
A proto jedno je nám,
že ukrutný je svět.
I to, že rozdvojená
je noc a sněžný svit,
nám dnes nic neznamená,
nás nelze rozdvojit.
Když lidé tlachají si
historky zašlých dob,
kdo vlastně jsme - my kdysi
zmizevší beze stop?                

Ukázka z knihy :

"Tenkrát v noci, když jsi ještě chodila do gymnázia a nosila kávovou studentskou uniformu, v přítmí, za přepážkou hotelového pokoje, byla jsi už docela stejná jako teď a právě tak překvapivě krásná.
Později v životě jsem se často pokoušel definovat a pojmenovat to kouzelné světlo, které jsi ve mně tehdy roznítila, ten postupně blednoucí paprsek a doznívající zvuk, prostupující od té doby celý můj život. Staly se klíčem, který mi díky tobě odmykal na světě všechno ostatní.
Když ses jako stín v studentském stejnokroji vynořila z temného výklenku hotelového pokoje, já chlapec, který o tobě nic nevěděl, jsem veškerou trýzní té síly, kterou jsi ve mně vyvolala, pochopil: tohle štíhlé
, hubené děvčátko je vrchovatě - jako elektřinou - nabito veškerou ženskostí, jakou si lze na světě představit. Jestliže přistoupím až k ní nebo dotknu-li se jí prstem, jiskra ozáří místnost a buď mě na místě zabije, nebo mě na celý život zelektrizuje magneticky toužící, naříkající tíhou a smutkem. Byl jsem pojednou plný bludných slz, všechno ve mně jiskřilo a plakalo. K smrti mi bylo líto sebe, chlapce, a ještě víc mi bylo líto tebe, dívky. Celá má bytost žasla a ptala se: jestli je takhle bolestné milovat a pohlcovat elektřinu, oč bolestnější ještě asi je být ženou, být tou elektřinou a lásku vzbuzovat. Vidíš, nakonec jsem to přece vyslovil. Člověk by z toho zešílel. A já jsem toho plný."
Larisa Fjodorovna ležela na okraji postele oblečená, necítila se ve své kůži. Schoulila se do klubíčka a přikryla vlněným šátkem. Jurij Andrejevič seděl na židli vedle ní a mluvil tiše, s dlouhými přestávkami. Chvílemi se Larisa Fjodorovna nadzvedla na lokti, podepřela si bradu do dlaní a hleděla na Jurije Andrejeviče s otevřenými ústy. Chvílemi se přitiskla k jeho rameni a tiše, aniž si toho byla vědoma, blaženě plakala. Nakonec se k němu natáhla, předklonila se přes okraj postele a radostně zašeptala: "Juročko! Ty jsi tak chytrý, Juročko! Ty všechno víš, všechno uhodneš. Ty jsi má opora, útočiště a spása. Juročko, ať mi Pánbůh odpustí, že se rouhám. Já jsem tak šťastná! Pojedeme, můj drahý, pojedeme. Tam pak ti teprve povím, co mě trápí."
Usoudil, že naráží na své dohady o tom, že je těhotná, podle všeho plané, a řekl: "Já vím."

Citáty:

Všechny matky jsou matkami velkých lidí. Není jejich vinou, že jim život později uchystá zklamání.

Člověk se narodil proto, aby žil, ne proto, aby se na život připravoval.  

Ztrácet je v životě potřebnější než získávat. Zrno nevzklíčí, jestliže nezemře.  

Nemilovat je téměř jako vraždit. 

Díky lásce se stáváme lidštější a to bez ohledu na to jak probíhá.

 

A ještě dvě básně pro ukázku Pasternakovy lyriky:

Březen

Slunce pálí, poblouzněný hukot

naplňuje rokli v horečce.

Práce vře a překypuje v rukou

jaru - růžolící děvečce.

 

Sníh má souchotiny, z žil mu prýští

liknavá a ubohoučká krev.

Hroty vidlí se však zdravě blyští,

životem a silou dme se chlév.

 

Tyto noci, tyto dny a přítmí!

Krůpěj o poledni - její chlad.

Povídavý potok - jeho rytmy.

Chudokrevný střechýl - jeho pád.

 

Stáje dokořán jsou otevřeny.

Holub klove oves v mokřinách,

z vonné mrvy stoupá ojíněný

doušek vzduchu, blahodárný pach.

 

Zas je jaro

Vlak odejel. Násep se tmí.

Bezradně hledím k nočnímu nebi.

Cestička nikde k nalezení,

i když jen noc a den jsem tady nebyl.

 

Dunění kol už jen tlumeně zní.

Vtom - co to drnčí tmavými žleby?

Někdo se hádá - tady a teď, že by?

Co je zas tohle za mámení?

 

Někde jsem tohle povídání

slyšel už loni, mám takový pocit...

Vždyť je to potok! To jistě v noci

vyrazil z lesíka znenadání.

 

Zas láme ledy divoký proud,

jen co mu cestu uvolní tání,

jen co mu jaro, překrásná paní,

odemkne zámek mrazivých pout.

 

Kráska je tu. Její moc odvěká

opřádá kraj svou kouzelnou sítí.

To její záda tam za vrbou svítí,

když tenkou košilku si převléká.

 

Bělostná žínka, má ve vlasech kvítí,

to pro ni potok už dál nečeká,

to jejím jménem se roklinou řítí,

aby je roznesl do daleka.

 

To pro ni vodopád duní a piští,

hrozí, že zboří každičkou hráz,

to pro ni přibít se dá vlastní tříští

tak jako hřeby na příkrý sráz.

 

Ledový pramínek sněhem se brodí,

a přitom div zuby nedrkotá.

Je to řeč oblevy, řeč velké vody,

blouznivá, horečná řeč života.

 

 

* Tímto článkem je tomu již rok, co připravujeme tuto rubriku společně s Harr. Děkujeme za Vaši přízeň a doufáme, že i další články ze seriálu o držitelích Nobelovy ceny za literaturu pro Vás budou plné užitečných informací. Další rok zahájíme nositelem Nobelovy ceny za literaturu pro rok 1959 - italským básníkem a překladatelem Salvatorem Quasimodem. *