|
Gabriel García MárquezHarr - Osobnosti - 16. 10. 2009 - 9798 přečtení
Žijící kolumbijský
spisovatel a novinář píšící španělsky.
Narozen: 6. března 1927, Aracataca, Kolumbie
Často je považován za nejdůležitějšího představitele tzv. magického realismu (= literární směr, ve kterém se prolíná reálná skutečnost s iluzivními prvky), přestože je jeho dílo příliš rozmanité na to, aby mohlo být jednoznačně zařazeno. Dětství prožil se svými prarodiči, kteří významně ovlivnili jeho pozdější tvorbu. Jeho dědeček byl plukovníkem v kolumbijské občanské válce na straně liberálů, babička pak pověrčivá žena znalá lidových pověstí. Střední školu navštěvoval v hlavním městě Bogotě, na vysoké studoval práva, ale studia nedokončil. Od roku 1948 byl novinářem a dopisovatelem různých provinčních novin. Jako zpravodaj významného bogotského listu El Espectador se dostal do Evropy, stejné zaměstnání měl i na revoluční Kubě. V padesátých letech napsal několik povídkových próz, se kterými ovšem nebyl příliš spokojen, a tak se pustil do psaní filmové kritiky, v Římě dokonce vystudoval režii. Na krátko se pak vrátil do Kolumbie, kde se jeho ženou stala Mercedes Barcha. V té době (1961) se s rodinou přestěhoval do Mexika. Později v Barceloně psal i filmové scénáře. V roce 1967 se konečně dostavil literární úspěch - Sto roků samoty, za tři roky se prodalo více než půl milionu výtisků. Dílo psal zavřený v pracovně po osmnáct měsíců, než konečně vyšel s třinácti sty stránkami rukopisu notně čpícími nikotinem. Prodeje pomohly Garcíovi Márquezovi dostat se z dluhů a poskytly mu možnost věnovat se psaní po zbytek života. V polovině sedmdesátých let se pod vlivem událostí v Jižní Americe vrací na rodný kontinent. V roce 1982 obdržel Nobelovu cenu za literaturu „za své romány a povídky, v nichž se neskutečné snoubí s reálným ve světě plném představivosti a odrážejícím život a konflikty kontinentu". García Márquez je také zmiňován jako přítel Fidela Castra a příznivce různých revolučních skupin v Jižní Americe.
Dílo Styl jeho děl je plný nadsázek a fantastických motivů, které se objevují v místech všedního života. Společným rysem je vyprávění velkých příběhů, které roztříští na mnoho bezvýznamných epizod, čímž se dílo stává záměrně nepřehledným. Čas podle něj neplyne, ale otáčí se dokola. Základními tématy pro něj jsou: láska, smrt, samota a pocit stárnutí. Svým postavám přikládá mythologické rozměry a legendární vlastnosti ještě dříve, než by si je jakýmkoliv svým jednáním zasloužily.
Přehled všech děl:
HLAVNÍ DÍLO (romány)
Kronika ohlášené smrti UKÁZKA
V den, kdy ho měli zabít, vstal Santiago Nasar v 5.30 ráno, aby stihl příjezd lodi, která přivážela biskupa. Zdálo se mu, že jde lesem obrovských fíkusů, kde drobně mrholilo, a na chvíli byl ve snu šťastný, ale když se probouzel, měl pocit, že je celý pokálený ptačím trusem. "Vždycky se mu zdávalo o stromech," řekla mi jeho matka Plácida Linerová, když si po 27 letech vzpomínala na podrobnosti toho neblahého pondělka. "Týden předtím se mu zdálo, že sedí sám v letadle ze staniolu a to s ním letí mezi mandloněmi a přitom do žádné nenarazí," řekla mi. Těšila se svrchovaně zasloužilému věhlasu jakožto na slovo vzatá vykládačka cizích snů, pokud jí byly vyprávěny na lačno, ale v těchto dvou snech svého syna nepostřehla žádnou nepříznivou předzvěst, ani v jeho dalších snech o stromech, jak jí je vyprávěl vždycky ráno v posledních dnech před smrtí. Ani Santiago Nasar žádné varování nerozpoznal. Ani se nesvlékl a spal špatně, takže se probudil s bolestí hlavy a na patře měl pachuť měděného třmene, což si vyložil jako přirozené následky svatební veselice, která se protáhla až přes půlnoc. Ba co víc: všichni lidé, a bylo jich hodně, které potkal od chvíle, kdy v 6.05 vyšel z domova, až do okamžiku, kdy byl jako čuník hodinu nato zapíchnut, si vzpomínali, že byl trochu přiospalý, ale v dobré náladě a ke každému jen tak namátkou poznamenal, že je velice krásný den. Nikdo si nebyl jist, jestli tím myslí počasí. Mnozí se přitom vzpomínání shodovali, že jak se dali očekávat od správného února tehdejší doby, bylo zářivé ráno s mořským vánkem, přicházejícím přes banánovníkové háje. Většina však byla zajedno v tom, že bylo zamračeno s kalným nízkým nebem a těžkým pachem ze stojatých vod a že ve chvíli toho neštěstí drobně mrholilo, zrovna tak jak to viděl Santiago Nasar v tom lese ze svého snu. Já se zotavoval ze svatební pitky v apoštolském klíně Marie Alejandriny Cervantesové, a jakžtakž jsem se probudil teprve při hlaholení zvonů vyzvánějících na poplach, poněvadž jsem si myslel, že je rozhoupali na biskupovu počest. *** Kuchařka Victoria Guzmánová si byla jista, že ten den nepršelo, ani za celý ten únor. "Naopak," řekla mi, když jsem za ní přišel krátce před její smrtí. "Slunce hřálo časněji než v srpnu." Právě kuchala tři králíky na oběd, obklopena funícími psy, když do kuchyně vešel Santiago Nasar. "Vždycky když vstával, vypadal, jako by byl probdil noc," vzpomínala nevlídně Victoria Guzmánová. Její dcera Divina Flor, která teprve začínala rozkvétat, připravila Santiagu Nasarovi šálek neslazené kávy a jako každé pondělí do ní přilila třtinovou kořalku, aby mu pomohla překonat tíhu předchozí noci. Ohromná kuchyně s praskáním ohně a slepicemi spícími na bidlech dýchala tajemností. Santiago Nasar rozkousal další aspirin a usedl, aby si pomalými doušky vypil ten šálek kávy, a poklidně přemítal, aniž spustil oči z obou žen, které kuchaly králíky u ohniště. Přes svůj věk si Victoria Guzmánová uchovávala nedotčený vzhled. Děvče, dosud trochu divoké, vypadalo, že se dusí pod náporem svých žláz. Santiago Nasar ji chytil za zápěstí, když si k němu přišla pro prázdný šálek. "Už máš načase, aby tě někdo zkrotil," řekl jí. Victoria Guzmánová mu ukázala zkrvavená nůž. "Pusť ji, mladej," vážně mu přikázala. "Z týhle vody pít nebudeš, dokud zůstanu naživu." Svedl ji Ibrahim Nasar ještě jako nedospělou. Několik let se s ní tajně miloval ve stájích na statku a přivedl ji sloužit do svého domu, když jeho vášeň pominula. Divina Flor, která byla dcerou pozdějšího manžela, měla pocit, že je určena pro pokradmou postel Santiaga Nasara, a toto pomyšlení v ní vyvolávalo předčasnou touhu. "Druhý takový mužský se už nenarodil," řekla mi, tlustá a povadlá a obklopená dětmi z jiných lásek. "Byl zrovna takový jako jeho táta," odsekla jí Victoria Guzmánová. "Posera." Avšak nemohla se ubránit zamrazení, když vzpomněla, jak se Santiago Nasar zhrozil, když prudce vytrhla vnitřnosti jednoho králíka, z kterých se ještě kouřilo, a hodila je psům. "Nebuď barbar," řekl jí. "Představ si, že by to byla lidská bytost." Victoria Guzmánová potřebovala skoro dvacet let, aby pochopila, proč muž zvyklý zabíjet bezbranná zvířata z ničeho nic projevil podobnou hrůzu. "Svatý Bože," zvolala poděšeně, "takže tohle všechno bylo boží zjevení!" Přesto měla v sobě to ráno, kdy došlo ke zločinu, tolik zastaralého vzteku, že dále krmila psy vnitřnostmi z těch druhých králíků, jen aby Santiagu Nasarovi ztrpčila snídani. A právě v té chvíli se celé městečko probudilo pronikavým houkáním parníku, jímž přijížděl biskup.
*** Kráčel více než sto metrů, aby obešel dům a vstoupil do něho kuchyňskými dvěřmi. Měl ještě natolik jasnou mysl, že nešel po ulici, což byl delší okruh, ale prošel sousedním domem. Poncho Lanao, jeho manželka a jejich pět dětí netušili, co se právě stalo dvacet kroků od jejich dveří. "Slyšeli jsme křik," řekla mi žena, "ale mysleli jsme, že to je z tý biskupský slávy." Začínali snídat, když uviděli vcházet Santiaga Nasara, zalitého krví a nesoucího si v rukou hrozen svých útrob. Poncho Lanao mi řekl: "Na co jsem nikdy nemoh zapomenout, to byl ten hroznej smrad ze sraček." Avšak Argénida Lanaová, nejstarší dcera, vyprávěla, že Santiago Nasar si to vykračoval jako obvykle, že dobře odměřoval své kroky a že jeho saracénský obličej byl s rozcuchanými kudrnami ještě krásnější než kdy jindy. Když šel kolem stolu, usmál se na ně a pokračoval přes pokoje až k zadnímu východu z domu. "Zůstali jsme celí zkoprnělí, jak jsme se lekli," řekla mi Agáta Lanaová. Na dvoře svého domu na druhém břehu řeky moje teta Wenfrieda Márquezová právě oškrabovala šupiny z podmořanky a viděla ho, jak sestupuje po schůdcích starého obřeží a pevným krokem míří domů. "Santiago, chlapče," zavolala na něj, "co je to s tebou!"
Děj: Do malého městečka na břehu Karibského moře přichází jednoho dne Bayardo San Román a svým velkorysým chováním okouzlí všechny obyvatele. Rozhodne se, že se ožení s Angelou Vicariovou, a uspořádá obrovskou svatební hostinu, jíž se účastní celé široké okolí. . Při svatební noci však zjistí, že jeho žena již není panna - podle tradice ji proto odvede zpět k jejím rodičům. Jedinou možností, jak smýt z rodiny hanbu, je v takovém případě smrt viníka, tedy toho, kdo Angelu o panenství připravil. Angela po donucení prozradí jméno bohatého mladíka Santiaga Nasara a její bratři se zařeknou, že jej za zhanobení sestry zabijí. Všichni v městečku tuší, že k vraždě dojde, ale nikdo proti tomu nic nepodnikne... Proč? Vyprávění se obrací nikoli k odsouzení dvou vrahů, ale k odsouzení společnosti, která to strpí. Kroniku ohlášené smrti nekoncipoval Márquez jako kriminální román v tradičním smyslu. O vraždě se sice dovídáme už na první stránce, ale nevysvobodí nás to z účasti na osudu zavražděného, o němž víme, že je obětí předsudků a svatouškovské pseudomorálky. V tragickém příběhu kolektivní viny poznáváme sami sebe: i my denně přihlížíme působení zla, i když s ním nesouhlasíme; i my podléháme strachu, pohodlí, lhostejnosti a mravní ochablosti... Postavy nejednají o své vůli, ale jsou pouhými figurkami v rukou osudu - právě v tom kniha upomíná na antickou tragédii, absurdita nevyhnutelnosti Nasarovy smrti však zároveň nezapře inspiraci Kafkovými prózami. Román je stylizován jako rekonstrukce, kterou provádí po 27 letech Santiagův přítel a účastník tehdejších událostí za pomoci vlastních vzpomínek, výpovědí svědků, příbuzných, přátel a účastníků událostí a soudního protokolu. Vyprávění je založeno na precizním líčení posledních hodin Santiagova života (čtenář od první věty ví, že bude zabit) a od této časové roviny odbočuje do minulosti (vysvětluje, co se stalo před svatbou) i do budoucnosti (uvádí osudy všech zúčastněných). Postavy nejednají o své vůli, ale jsou pouhými figurkami v rukou osudu - právě v tom kniha upomíná na antickou tragédii, absurdita nevyhnutelnosti Nasarovy smrti však zároveň nezapře inspiraci Kafkovými prózami. Text je členěn do pěti kapitol, z nichž vlastně každá znovu opakuje - z jiného úhlu a s důrazem na jiné okolnosti - Nasarovu smrt, jejíž přímé líčení se však objevuje až na samém konci románu. Próza je psána velmi sevřeným, precizním jazykem, opírá se především o faktografický přesný popis událostí. Snaží se tak evokovat novinářskou či kronikářskou (viz název knihy) objektivitu, která má vyvolat iluzi neodvratitelnosti událostí a zcela odstraňuje ze zřetele otázku viny a hříchu - její absence však právě problematiku etiky a morálky staví do popředí.
Láska za časů cholery
Hl. postavy:
Fermina Dazová Juvenal Urbino Florentino Ariza
DĚJ:
Déle než 51 let čekal Florentino Ariza na novou příležitost, aby mohl Fermině Dazové vyznat nekonečnou lásku. Čekal na chvíli, až její 80letý manžel, slovutný lékař, zemře. Je to důležitý moment pro kdysi opuštěného milence. Než se oba staří lidé spolu vypraví po řece Magdaleně, aby nedotčeni zlobou světa vpluli do elysia své lásky, stáčí se autorův pohled do jejich minulosti plné všedních věcí i nepravděpodobné krásy. Geniální vypravěč sestupuje do nížin triviální literatury a líčí své postavy v rozmanitých podobách lásky- romantické i domestikované, lásky "osamělých lovců" i lásky manželské. Na sentimentální příběh z lidové četby navěšuje vlastní vzpomínky a sny.
Osmdesátiletý doktor Juvenal Urbino je povolán k ohledání těla svého přítele Jeremiaha, který se otrávil kyanidem. Jeremiah doktorovi zanechal dopis na rozloučenou, v němž mu sděluje důvody své sebevraždy. Juvenalova manželka byla Fermina, se kterou měl dvě děti. Když se má konat pohřeb přítele, stane se nehoda, papoušek Juvenala se usadí na mangovníku a nechce dolů. Juvenal si vezme žebřík, ale při sundávání papouška spadne ze žebříku a pomalu umírá. Fermině, i když její manželství nebylo pořád šťastné, manžel chybí. Při tom všem zmatku kolem vyzná Fermině lásku Florentino Ariza. Fermina ho rázně omítne.
Vraťme se o pár desetiletí zpátky: Mladík Florentino při doručení telegramu do domu Dazových uvidí Ferminu a okamžitě se do ní zamiluje. Nenápadně ji pozoruje, když se prochází v parku a dlouho mu trvá, než se odhodlá jí napsat dopis. Florentino je svou láskou úplně posedlý, naštěstí mu Fermina konečně odpovídá a jeho city opětuje. Po dlouhém milostném dopisování požádá Florentino Ferminu o ruku, a ta souhlasí. Jenže se o všem dozví Lorenzo Daza, Feminin otec, který se sňatkem nesouhlasí. Dá to Florentinovi najevo tím, že pro jistotu sbalí sobě a své dceři kufry a odjede s ní pryč z města. Florentino se snaží udělat vše pro to, aby v budoucnu mohl Fermině něco nabídnout... Složitě se s ní domlouvá přes telegraf. Po delší době, po návratu zpět si Fermina při spatření chudého Florentina, uzvědomuje, že mladíka nemiluje. Náhle nechápe, co na něm viděla. Pan Daza chce, aby si vzala mladého a úspěšného doktora Juvenala. Fermina nejprve nechce, ale nakonec na sňatek s ním přistoupí, i když jej nemiluje. Florentino je ze svatby nešťastný, ale sám sobě přísahá, že jednou bude Fermina jeho. Aby zapomněl, cestuje a na lodi přijde s neznámou slečnou o panictví. Postupem let se z něj stane úspěšný a bohatý muž , pracuje v Karibské říční paroplavební společnosti . Oddává se nezávaznému sexu, nikdy se však nezamiluje a touží po Fermině. Ani ta není příliš šťastná, její manželství projde menší krizí, kvůli nevěře. I Florentino stárne a začíná mít obavy ze smrti. Ale Juvenal zemře dřív. Florentino se chopí své poslední šance, první neúspěch u Ferminy ho neodradí a začne si s ní dopisovat a postupně se začnou i navštěvovat. Fermina chce odjet, tak jí Florentino zařídí plavbu na lodi a odcestují spolu. Na lodi se stanou milenci, a když ví, že se musí vrátit domů, vyvěsí žlutou morovou vlajku, aby spolu o samotě mohli strávit co nejvíce času... Film:
Drama / Romantický USA, 2007, 133 min Režie: Mike Newell Hrají: Javier Bardem, Giovanna Mezzogiorno, Laura Harring, John Leguizamo, Benjamin Bratt, Hector Elizondo, Catalina Sandino Moreno, Ana Claudia Talancón, Liev Schreiber, Angie Cepeda, Fernanda Montenegro, Unax Ugalde
Na paměť mým smutným courám Napsal 2004, vyšlo v Odeonu 2005, překlad Blanka Stárková
Příběh se odehrává v kolumbijském městě, svoji paměť vypráví starý mládenec, který pracuje jako nedělní fejetonista. Ke svým devadesátým narozeninám se rozhodne dát si zvláštní dárek - strávit noc s mladou pannou. Jeho známá, majitelka místního nevěstince, Rosa Cabarcasová mu sežene chudou přišívačku knoflíků. Když stařík vstoupí do místnosti, vidí nepolíbenou dívku jak sladce spí. Neví, jestli je spánek skutečný nebo předstíraný. Je celý rozechvělý a bojí se ji vzbudit, pouze si k ní lehne a dlouho si ji prohlíží. Pozorování spícího děvčete v něm začne probouzet dosud nepoznaný cit - lásku. Pojmenuje ji Delgadina a pořád o ní přemýšlí. Začne tedy za svou Delgadinou do nevěstince docházet pravidelně, je šťastný, když vedle ní může usínat a ráno se s ní probouzet. Konečně našel smysl svého života a ze všeho má radost. Den před svými 91. narozeninami má pocit, že zemře. Vyhledá svoji Delgadinu a zase vedle ní s láskou usíná. Ráno se probudí a je šťastný, že přežil svojí devadesátku. Dozví se, že dívka je do něj také zamilovaná. Stařec si uvědomí, že teprve teď přišel skutečný život, jeho srdce je spaseno a je odsouzen zemřít na pravou lásku po sto rocích života.
UKÁZKA Bylo to pro mě cosi nového. Svůdnické finesy mi byly cizí, své nevěsty na jednu noc jsem si vždycky vybíral náhodně, spíš podle ceny než podle půvabu, a lásku jsme provozovali bez lásky, nejčastěji napůl oblečení a vždycky potmě, abychom si jeden druhého mohli představovat lepšího. Oné noci jsem objevil pravdě nepodobnou rozkoš, jakou mi skýtalo pozorování těla spící ženy, aniž mě tlačila žádost a překážel mi stud. O lásce a jiných běsech K napsání tohoto románu přiměla Márqueze skutečná příhoda, jíž byl svědkem. Alespoň to tak sám tvrdí v předmluvě, knihu však napsal zhruba po půl století od popisované události a vůbec už samotné rozdělování na skutečné a fiktivní je u klasika magického realismu poněkud ošemetné. Na sklonku čtyřicátých let se jako reportér kolumbijského listu El Universal zúčastnil exhumace hrobů ve zrušeném klášteře. Při té příležitosti byla v jedné hrobce objevena kostra malého děvčátka se zachovalými, dvaadvacet metrů dlouhými vlasy. Tento zážitek si propojil s dávnou pověstí o tragicky zesnulé dvanáctileté markýze, považované ve vesnicích na karibském pobřeží za světici. Na základě těchto podmětů vytváří o mnoho let později truchlivý příběh lásky vzniklé mezi dvanáctiletou dívkou ze šlechtické rodiny, kousnuté vzteklým psem a považované za posedlou ďáblem a katolickým knězem, pověřeným jeho vymítáním. V průběhu exorcistické terapie (vyprávění je situováno do poloviny osmnáctého století) se však sám nakazí zhoubným démonem - totiž láskou k této kreolské lolitě.
Hl. postavy Sierva María - krásná, romanticky založená, neposedná, z dobré rodiny, ale svůj čas raději trávila se služebnictvem, naučila se jeho jazyk, jedla jeho jídla, spávala u něj, pomáhala mu, což se nelíbilo jejím rodičům, kteří z ní chtěli vychovat pravou dámu, ale jinak se o ni moc nezajímali Cayetano - hodný kněz, který se zamiluje do Siervy, nehledíc na věkový rozdíl mezi nimi, oddaný, s myšlenkami církve se zcela neztotožňuje. DĚJ Kolumbijská Cartagena konce 18. století Sierva María, jediná dcera markýze de Casalduero, byla pokousána v den svých dvanáctých narozenin psem nakaženým vzteklinou. Ona však přežila, ale kvůli tomu byla označena za posedlou. Katolická církev byla nekompromisní a nařídila použití exorcistické léčby, neboli vyhnání ďábla. V klášteře svaté Kláry, kam byla Sierva María uvržena, však začíná osudná milostná zápletka dvanáctileté dívky s šestatřicetiletým knězem, pravou rukou biskupa místní diecése, který byl určen k jejímu uzdravení. Místo Satana však nachází lásku, která ale nedojde svého naplnění, přestože je opětována. Inkvizici se nelíbilo jakékoli vybočení z normálu a tento cit chtěla již v počátcích zarazit. Cayetano se sice vzbouří, chce od církve odejít a už nebýt více knězem, ale na to již nemá čas. Sierva v klášteře umírá a s ní i část Cayetanovy duše. S prvky magického realismu se zde téměř nesetkáme. Jedná se o příběh s jasným začátkem (kousnutí vzteklého psa) i koncem (smrtí hlavní hrdinky). Nalezneme zde však náznaky přesahující vyprávěný děj do jiných časových vrstev a odkazy na vzdálené osudy polozapomenutých rodinných předků. Autor popisuje nádherný, nicméně nenaplněný vztah dvou lidí. Sierva María a Cayetano Delaura nepředstavují latinskoamerickou podobu evropských "tajných milenců", protože platonická láska muže církve a mladé dívky posedlé ďáblem se jeví čistší, hlubší i marnější. Márquez zdůrazňuje její vášnivou stránku, mocný dynamismus a energii a její někdy až doslova sebezničující žár. Podle něj je láska běs. Plukovníkovi nemá kdo psát Známá novela vyšla poprvé časopisecky roku 1958 a knižně o tři roky později. Místem děje navazuje na Všechnu špínu světa, objevuje se tu však odlišná perspektiva vypravěče: zatímco v předešlém díle je fiktivní svět Maconda popisován zvnitřku, v Plukovníkovi je líčen zvnějšku, jakoby objektivním vypravěčem. Přestože v novele realismus na první pohled dominuje, nacházíme tu reálné i fantastické prvky pospolu podobně jako autorovy charakteristické motivy. Závažný význam přisoudil autor motivu smrti plukovníkova syna. Zároveň jde o vykreslení určité politické situace - don Sabas, kmotr zesnulého syna a stranický předák, unikl perzekuci; plukovník a jeho manželka jsou, jak říkají, "sirotky" svého zavražděného syna; zájem dalších postav o plukovníkova kohouta je rovněž politický. Také zde žije městečko v ovzduší násilí, tajného odporu uvnitř a ozbrojených akcí v terénu... Hlavní hrdina knihy, Plukovník, rok od roku čeká na dopis, který potvrdí jeho penzi. Avšak stále mu nikdo nenapsal a nedočká se toho ani na konci knihy. Bojovník občanské války pátek co pátek, už asi 15 let, dochází do přístavu, sleduje přívoz pošty, bedlivě zkoumá pošťáka a čeká, že řekne něco jiného než: "Pro Plukovníka nic" nebo "Plukovníkovi nemá kdo psát". On i jeho žena už nemají co jíst, oba jsou nemocni. Ona je astmatička a prodělává záchvaty, Plukovník mívá na podzim pocity, že mu ve střevech parazitují živočichové, trpí horečkami a bolestmi. Na léky ovšem peníze nemají a ještě musí obstarávat jídlo pro kohouta, dědictví po jejich mrtvém synovi, jenž je dřív živil. Kohouta musí krmit a vycvičit na zápasy. Jejich strádání se neustále stupňuje, manželé se dohadují, co prodají, aby dostali nějaké peníze. Východiskem by bylo prodat kohouta, ale na tom se stále nemohou dohodnout. Kritická politická situace v městečku a neustálé strasti Plukovníka a jeho ženy vytváří pochmurnou atmosféru příběhu. Vše vyvrcholí jejich hádkou, kdy na otázku, co tedy mezitím, než začnou zápasy, budou jíst, Plukovník dramaticky odpoví: "Hovno!"
Ukázka: Plukovník zamířil do přístavu ještě před houkáním člunů. Lakovky, bílé kalhoty bez pásku a košile bez stojatého límce, zapnutá nahoře měděným knoflíkem. Manévrování člunů pozoroval z krámu Syřana Moisése. Cestující vystupovali po osmihodinové cestě, kdy se nemohli ani hýbat, celí rozlámaní. Stejní jako vždy: podomní obchodníci a lidé z městečka, kteří minulý týden odcestovali a teď se vraceli k všednímu životu. Poštovní člun připlul poslední. Plukovník se díval na jeho přistávání s úzkostným neklidem. Na střeše objevil pytel s poštou přivázaný k parnímu potrubí a přikrytý voskovaným plátnem. Patnáct let očekávání vytříbilo jeho předtuchu. Kohout vyhrotil jeho neklid. Od chvíle. Kdy poštmistr vstoupil do člunu, odvázal pytel a hodil si jej na záda, ho plukovník nespustil z očí. Šel za ním ulicí souběžnou s přístavem, bludištěm krámů a stánků, kde se vystavovalo pestrobarevné zboží. Pokaždé, když tudy plukovník šel, zmocňoval se ho jakýsi neklid - velmi odlišný, ale stejně skličující strach. Sto roků samoty Světový literární bestseller Sto roků samoty, komponovaný z množství epizod, vypráví fantastické, půvabné i kruté příhody šesti generací rodiny Buendíů, žijících ve fiktivní tropické obci Macondo, kterou nejstarší Buendía založil. Márquez soustřeďuje své vyprávění na myšlenkový a snový svět hrdinů. Do díla zakomponoval absurdní prvky, které prezentuje jako běžnou součást lidského života. Pro tento styl literární formy se užívá označení magický realismus. Nejstarší José Arcadio Buendía a jeho žena Úrsula mají tři děti, které rozehrávají podivuhodnou hru osudů celého rodu. Avšak je tu síla lidské samoty. Její ničivé účinky jsou prohlubovány nenalezením smyslu žití v každodenní realitě. Svět pověr se v tomto románu vydal cestou za smrtí, v podobě ironické, neboť snovost magického realismu porušuje hranici mezi vizemi života od "světa nebožtíků". Na začátku je mýtus, pověra o hrozbě prokletí rodu, že v něm budou zrozeny děti s prasečím ocáskem. Prokletí prasečích ocásků má však zřetelně symbolický význam a na jeho hrozbu skutečně dojde, nejen symbolicky, ale i fakticky - jeden z potomků zakladatelů rodu se s prasečím ocáskem narodí. Sto roků samoty je vystavěno na ženském principu umírněnosti a rozumu, zatímco mužským postavám je přiřazena pouze symbolická absence trpělivosti a cesta k ideologickým iluzím. Přesto mají znatelnou převahu a strháváni pokrokem se stávají iniciátory tragického dění. V čele stojí "velký otec" Buendía, nadšenec i smolař. V reálu téměř neškodné (ale symbolicky zásadní) otcovo bláznovství se na další mužské potomky přenáší již v katastrofických podobách. Pozoruhodný je vývoj postavy Aureliana. Z nenápadného pozorovatele situace za času pokroku se stává fanatický revolucionář, je to postava nerozumu, životní ironie a nepřiznaného zoufalství. Hlavní symbolickou postavou rozvoje a pokroku je starý Cikán Melquíades. Zpočátku se zjevuje jako pouťový komediant s kuriózním indiánským doprovodem, jenž prošel celým světem a pokaždé přináší nový fantastický objev. Ke konci života pobývá v domě Buendíů, kde má vyhrazený pokoj, a záhadným jazykem sepisuje své předpovědi. Protože, jak tvrdí, objevil systém, jímž se život řídí. Také Melquíades se záhy stane součástí světa mrtvých. Od té doby zůstává jeho pokoj zamčený až do doby, kdy předposlední muž rodu, Aureliano, odemkne jeho dveře a začne zkoumat Melquíadovo království, které jako zázrakem zůstalo po celá léta zcela nedotčeno časem. Usilovným bádáním se snažil rozluštit tajný jazyk, aby si mohl přečíst do detailu popsané osudy celého rodu. Mezitím už zůstal v domě sám jen se svou tetou Amarantou Úrsulou, s níž čeká dítě. Ale než se mu to podaří, Amaranta Úrsula zemře při porodu a on je šílený bolestí . Svého syna nechá v domě a bloumá po městě. Když si na něj znovu vzpomene, najde jen uschlou kůži, vyžranou mravenci. V tu chvíli pochopí šifry Melquíadova písma a začne číst nahlas. Během toho se zvedne silný vítr a než Aureliano dočte poslední svitek, pochopí, že jeho osud končí právě tímto okamžikem, že už nikdy nemá vyjít z onoho pokoje. Čte, zatímco vítr sílí...
Ukázka Karneval už dostoupil nejzazších mezí bláznovství... V tu chvíli pohltili nádherný ohňostroj výstřely z pušek... na náměstí leželi mrtvi nebo raněni tři hudebníci, devět šašků, čtyři kolombíny, sedmnáct karetních králů, jeden ďábel, dva francouzští pairové a tři japonské císařovny. *** ...prostranství před nádražím zaplavilo více než tři tisíce čekajících osob, dělníků, žen a dětí, a tlačilo se i do přilehlých ulic, které vojáci přehradili řadami kulometů. Vypadalo to spíše jako na veselém tržišti... *** "Chudáček praprababička," řekla Amaranta..., "samým stářím nám umřela." Úrsula se polekala. "Já jsem přece živá!" prohlásila. "Tak vidíš," řekla Amaranta..., "už ani nedýchá." "Já přece mluvím!" vykřikla Úrsula. "Už ani nemluví," řekl Aureliano. "Umřela jako cvrček." Pod tíhou důkazů se Úrsula vzdala.
Zpověď trosečníka Překlad: Blanka Stárková Nakladatelství: Euromedia Group k.s. - Odeon Rok vydání: 2004
HLAVNÍ POSTAVY: Luis Alejandro Velasco - námořník, po nehodě lodi strávil 10 dní o hladu a žízni na moři, ale přežil Ramóne Herrera - nejbližší Velascův přítel Miguel Ortega - všechny peníze utrácel za dárky pro manželku, cestou domů trpěl mořskou nemocí Luis Rengifo - vtipálek, vzdělaný, silný muž
DĚJ:
Luis Alejandro Velasco si řekl, že to bude jeho poslední plavba, pak vystoupí z námořnictva. Stejně tak jeho kamarád Ramón Herrera. Plují na kolumbijském válečném torpédoborci A.R.C. Caldas z americké Alabamy do Cartageny. O čtyři dny později, kdy už to do Kolumbie nebylo tak daleko za noční bouřky, přestože neměl službu, spolu s kamarády na zádi, kde byly umístěny i načerno převážené ledničky, pračky a další spotřebiče, při velkém náklonu lodi, spadl s ostatními do vody. Kromě něj se všichni utopili, někteří před jeho očima. On přežil na záchranném prámu. Myslel si, že se pro něj vrátí. Tak přečkal asi dva dny s marnými nadějemi a pak ještě dalších osm - tedy celkem deset dní na moři bez jídla a pití - vždy se na něco upnul. Jeden den chtěl ulovit rybu, jednu z těch, co jej doprovázely. Jeden den vyhlížel letadla nebo lodě. Další den strávil ve společnosti racků, kteří přilétali a drze sedali na jeho prám. Ale každý den, vždy kolem páté, připlouvali žraloci a on jim záviděl, že můžou chytat ty ryby, které kolem něj plavaly. Desátý den se dostal na kolumbijské pobřeží, ale tam o něm dokonce ani neslyšeli. Ale dostali ho do města, kde ho prohlédl doktor, a pak se i vrátil k rodině. Byl považován za národního hrdinu. Ale poté, co převyprávěl svůj příběh Márquezovi, který tehdy působil jako novinář v deníku El Espectador a který začal jeho příběh po částech v těchto novinách publikovat, se znelíbil kolumbijské vládě a byl "zapomenut".
CITÁT Z KNIHY:
"Hrdinství v mém případě spočívá výhradně v tom, že mi deset dní nedovolilo umřít hladem a žízní."
CITÁTY:
Hlavní věcí v životě je zvládat strach, hlavní věc v manželství je učit se zvládat nudu.
Shrnutí: "Čím nevšímavější byli lidé, tím nenasytnější bylo opomenutí, které krok za krokem pohlcovalo naše vzpomínky," píše kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez ve svém nejslavnějším románu Sto roků samoty. Jedním z hlavních témat jeho díla z roku 1967 je plynutí času - skutečnost existuje, pouze pokud je zachycena ve vzpomínkách. Laureát Nobelovy ceny za literaturu popsal "skutečnost" svého života. První díl pamětí má název Vivir para contar - Žít, abych mohl vyprávět.
"Nebilancuji,
vzpomínám," tvrdí Márquez, kterému je dnes 82 roky.
tu více než sto tisíc Stalinových vězňů.
Související články: Toni Morrisonová (02.04.2013) Derek Walcott (23.01.2013) Nadine Gordimer (17.05.2011) Octavio Paz (04.08.2010) Camilo José Cela (04.07.2010) NAGIB MAHFOUZ ABDELAZÍZ (18.05.2010) Josif Brodskij (08.05.2010) Wole Soyinka (02.03.2010) Claude Eugène Henri Simon (30.01.2010) Jaroslav Seifert (20.01.2010) William Gerard Golding (10.12.2009) Elias Canetti (04.10.2009) Czesław Miłosz (22.09.2009) Odysseas Elytis (15.09.2009) Isaac Bashevis Singer (08.09.2009) Vicente Aleixandre (02.09.2009) Saul Bellow (25.08.2009) Eugenio Montale (19.08.2009) Harry Martinson (11.08.2009) Eyvind Olof Johnson (11.08.2009) Patrick White (02.08.2009) Heinrich Böll (14.07.2009) Pablo Neruda (07.07.2009) Alexandr Isajevič Solženicyn (02.07.2009) Samuel Beckett (23.06.2009) Jasunari Kawabata (17.06.2009) Miguel Ángel Asturias (09.06.2009) Nelly Sachsová (02.06.2009) Šmuel Josef Agnon (02.06.2009) Michail Alexandrovič Šolochov (26.05.2009) Jean - Paul Sartre (19.05.2009) Giorgos Seferis (13.05.2009) John Steinbeck (05.05.2009) Ivo Andrić (28.04.2009) Saint - John Perse (21.04.2009) Salvatore Quasimodo (14.04.2009) Boris Pasternak (07.04.2009) Albert Camus (31.03.2009) Juan Ramón Jiménez (24.03.2009) Halldór Kiljan Laxness (19.03.2009) Ernest Hemingway (10.03.2009) Winston S. Churchill (02.03.2009) François Mauriac (17.02.2009) Pär Lagerkvist (10.02.2009) Bertrand Russell (03.02.2009) William Faulkner (28.01.2009) Thomas Stearns Eliot (19.01.2009) André Gide (13.01.2009) Hermann Hesse (06.01.2009) Gabriela Mistralová (30.12.2008) Johannes Vilhelm Jensen (23.12.2008) Frans Eemil Sillanpää (16.12.2008) Pearl Sydenstricker Bucková (09.12.2008) Roger Martin du Gard (02.12.2008) Eugene O'Neill (25.11.2008) Luigi Pirandello (18.11.2008) Ivan Alexejevič Bunin (10.11.2008) John Galsworthy (04.11.2008) Erik Axel Karlfeldt (28.10.2008) Sinclair Lewis (21.10.2008) Thomas Mann (14.10.2008) Sigrid Undsetová (07.10.2008) Henri Bergson (30.09.2008) Grazia Deleddaová (23.09.2008) George Bernard Shaw (16.09.2008) Władysław Stanisław Reymont (10.09.2008) William Buttler Yeats (02.09.2008) Jacinto Benavente (26.08.2008) Anatole France (19.08.2008) Knut Hamsun (12.08.2008) Carl Friederich Georg Spitteler (06.08.2008) Henrik Pontoppidan (29.07.2008) Karl Adoplh Gjellrup (29.07.2008) Verner von Heidenstam (22.07.2008) Romain Rolland (15.07.2008) Rabíndranáth Thákur (08.07.2008) Gerhart Hauptmann (01.07.2008) Maurice Maeterlinck (24.06.2008) Paul Heyse (17.06.2008) Selma Lagerlöfová (10.06.2008) Rudolf Eucken (27.05.2008) Joseph Rudyard Kipling (20.05.2008) Giosuè Carducci (13.05.2008) Henryk Sienkiewicz (06.05.2008) José Echegaray y Eizaguirre (29.04.2008) Frédéric Mistral (29.04.2008) Bjørnstjerne Bjørnson (22.04.2008) Theodor Mommsen (15.04.2008) Sully Prudhomme (08.04.2008) Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] Komentáře na Facebooku: Komentáře na Postřehu:
|
|
|
|
(c) Postřeh team 2001 - 2009 postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS |
|