Polský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1980, nositel vyznamenání Spravedlivý mezi národy.

Narodil se v rodině stavebního inženýra, vystudoval práva a po ročním stipendijním pobytu v Paříži působil v polském rozhlase ve Vilniusu a ve Varšavě. Jako válečný zpravodaj pracoval v Rumunsku. Od roku 1940 byl v protiněmeckém odboji.

Po druhé světové válce měl Miłosz pozitivní vztah k tzv. lidově-demokratickému (komunistickému) režimu v Polsku. Ještě před válkou byl levicového založení. Soudil, že má povinnost se angažovat při budování nového společenského a politického řádu. Působil v USA a Paříži jako polský kulturní attaché. Do roku 1951 si však Miłosz uvědomil, že stalinistický komunismus je teror a pronásledování stovek tisíc polských vlastenců. Básník se rozhodl rozejít s polskými úřady a požádal o politický azyl ve Francii, kde se na 10 let usadil. Potom se přestěhoval do USA. Přednášel literaturu na kalifornské univerzitě v Berkeley, psal poezii a překládal anglickou literaturu do polštiny. V roce 1978 dostal mezinárodní literární cenu Neustadt, nazývanou též "malým Nobelem".
O dva roky později dostal i toho „velkého Nobela". Poté polská oficiální místa změnila přístup k Miłoszovi a některá jeho díla začala být v Polsku vydávána (některá však stále zůstala na indexu), Právě v té době se v Polsku zrodilo hnutí Solidarita, které otřáslo komunistickou vládou, Miłosz také mohl Polsko navštěvovat. Po změně režimu se v r. 1993 definitivně přestěhoval do Polska. Vybral si Krakov, protože se "nejvíce podobá Vilniusu".

Spolu s další nositelkou Nobelovy ceny Wisławou Szymborskou se stal čestným občanem Krakova, kde 14. srpna 2004 zemřel.

Svědek dvacátého století 

Milosze označují za "svědka 20. století". Zažil druhou světovou válku, Varšavské povstání i exil. Ocenilo ho také izraelské muzeum holocaustu "Jad Vašem" cenou Spravedlivý mezi národy. I ve vysokém věku se vyjadřoval k současné situaci. Například jeho poslední texty o Evropě a Evropské unii jsou velmi kritické. Od roku 1951 žil Milosz ve Francii, později se přestěhoval do Spojených států, kde od roku 1961 přednášel slovanské jazyky a literaturu na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Až donedávna na ní působil jako emeritní profesor.

V češtině dosud vyšlo:

Mapa času (výbor z básní; Odeon, 1990)
Hymnus o perle (básnická sbírka; Mladá fronta, 1992)
Svědectví poezie (soubor přednášek; Mladá fronta, 1992)
Zotročený duch (eseje; Torst, Vyšehrad, 1992)
Údolí Issy (román; Mladá fronta, 1993)  - zfilmováno v r. 1982 režisérem Tadeuszem  Konwickim 
Traktáty a přednášky ve verších (básnické skladby; Votobia, 1996)
Rodná Evropa (eseje; Votobia, 1997)
Pejsek u cesty (soubor básní a prozaických textů; Mladá fronta, 2000)
To (básnická sbírka; Paseka, 2003)

Nakladatelé chystají tato díla:

Miloszova abeceda (Paseka)
O nemorálnosti umění a jiné eseje (Barrister & Principal)
Eseje ve verších (Fra)

To (2003) - sbírka, se setkala s mimořádným ohlasem.

autor se nechal slyšet: "Někteří recenzenti dokonce napsali, že je to moje nejlepší sbírka. Nesmysl! Tu nejlepší jsem přece ještě nenapsal. Slyšel jsem také, že je to můj poetický závěť. No to už mě opravdu naštvalo, ačkoliv na druhé straně se musím přiznat, že i já jsem s ní spokojen. "

Útlá kniha poezie je rozdělena na čtyři části; střídají se básně rýmované, ale i volné a nejčastěji esejistické - jakési "úvahy veršem"; básně plné intenzity a napětí. Jeho poezie je přemýšlivá, zabývá se hloubkou a podstatou lidské existence, úzkostí z věčného ohrožení, tragikou lidského života. Básník rozmlouvá s Bohem a čtenáři, sděluje, k čemu ve své lidské zralosti, na konci svého života v tomto rozhovoru dospěl. Jeho zpověď však nepostrádá ani erotické, ani humorné prvky. Zapomeň na utrpení, / které jsi způsobil. / Zapomeň na utrpení, / které ti způsobili (...), říká v básni Zapomeň. Básně svou lidskostí zasahují; devadesátiletý autor vzpomíná na minulost, na přátele, dívá se zpět; sbírka je určitým bilancováním, rekapitulací vlastního života.

Že je kniha setkáním s mimořádnou básnickou osobností, dosvědčí i skutečnost, že Czeslav Milosz ani v tomto závěrečném období života nepřestává s Bohem, stejně jako se sebou, hořce polemizovat a stěžovat si, že se mu nepodařilo ve svém díle odhalit, kdo vlastně je. Konečně, v básni s názvem Jestliže říká: Jestliže nemohu dosáhnout Ráje / (protože jeho práh spočívá pro mne příliš vysoko), / přeji si v některé z částí Očistce / dosáhnout vysvobození z přeludů rozumu...

To, co především básním Czeslava Milosze propůjčuje nebývalou vnitřní sílu a velikost, je mimořádná básnická fantazie a moudrost, se kterou chce autor přece jen objevit podstatu lidského údělu. Ve vynikajícím překladu Josefa Mlejnka a půvabné grafické úpravě je kniha mimořádným čtenářským zážitkem.                           (Recenze Ladislavy Chateau)

CITÁTY:

Jestli chceš, svět tě přežije o věky.

 Literatura je eschatologická, protože je totiž založena na Bibli, má v ní své kořeny, je jí utvářena. Je přirozeností naší civilizace.  Poezie je věrohodnější svědek, než publicistika, a pokud se něco nepotvrzuje na její hlubší úrovni, lze se obávat, že to není autentické.

Alkohol a ženy

Czeslaw Milosz se nezbavoval příjemných stránek života. Nejdříve sice budil dojem, že je uzavřený a povýšenecký, ve skutečnosti byl však výjimečně srdečný. Přátelé vzpomínají, že jako 90 - letý byl schopen sedět se sklenicí whisky, sledovat mladé ženy a psát poezii. Literární kritik a publicista Jerzy Illg zase připomíná nespočetné společně vypité lahve.
"Milosz měl rád alkohol. To, co dokázal vypít, zaskočilo i Rusy, a Miloszi se nikdy nepletl jazyk. "Na jisté společenské akci v Kalifornii se prý tehdy 80 - letý Milosz urazil, že ho" nepozvali" na společné kouření marihuany.
Nepomohly argumenty, že šlo o jeho věk a úctu vůči němu. Společnost však, jak vzpomíná dále Illg, velmi rychle napravila "společenské faux-pas".

Czeslaw Milosz: "Z Polska se již nehnu"

"Dost jsem se v životě nalétal, zbytek mého života chci prožít už jen v Polsku a nejraději jen tady v Krakově. Už se odsud nepohnem," řekl v rozhovoru pro SME laureát Nobelovy ceny za literaturu Czeslaw Milosz, po oslavě svých 90 let. "Ty oslavy mě opravdu zaskočily. Organizátoři mi sice říkali, že připravují něco většího, ale že pobláznil celé město, to jsem netušil. Samozřejmě, trochu to pohladilo mou ješitnost a podpořilo mé rozhodnutí zůstat v Polsku. Starý děda by už opravdu neměl běhat po světě. Pouze si doma psát básně."
 

Na počest devadesátých narozenin rodáka z Litvy, který mládí prožil ve Vilniusu a v minulosti žil střídavě v USA a Polsku, uspořádali na scéně nedaleko krakovského Rynku množství vzpomínkových akcí. Návštěvníci centra duchovního života jihovýchodního Polska si mohli prohlédnout expozici fotografií o slavném básníkovi a doplnit si knihovnu o jeho díla, z nichž mnohé vyšly při této příležitosti v nových vydáních. Krakovský rozhlas odvysílal slavnostní koncert na počest vzácného literátova životního jubilea.

"A to byl v Krakově i Michail Baryšnikov, který mi k narozeninám se svým souborem krásné zatancoval. No, k narozeninám. On to samozřejmě nevěděl, že je mám, ale já jsem si to tak pro sebe řekl. Velmi mám rád tanec, ale i divadlo a hudbu. Vždy jsem rád relaxoval u Chopina či Mozartai. Z moderní hudby mně cosi říkají jen Beatles, jinak jsem v tomto směru analfabet. Zato jsem přečetl několik zajímavých knih. Nového Stanislawa Lema, Saual Bellowa, Edgara Doctorowa. Asi takto vypadá v mých očích skvělá literatura. Byl jsem si v Kalifornii vyřídit potřebné formality a nedávno jsem se vrátil zpět. Chtěl bych ještě něco napsat, no a trochu si odpočinout. Věk už na to mám, no ne? "

Vnitřní záležitost

50 000 lidí, udávají ruské vojenské úřady, a je skoro jisté, že je to jen nesmělý odhad, zahynulo v čečenské válce. Vzhledem k velikosti populace - třetina nebo čtvrtina obyvatel Bosny - a fakt, že válka trvá jen 15 měsíců ve srovnání se čtyřmi lety v Bosně, je seznam mrtvých civilistů mnohem početnější na Kavkaze než na Balkáně. To všechno se ví, a přesto vládne ticho. Média od té témata utekla. Všechna čest Sergeji Kovaľovi, skutečně osamělému mezi bývalými sovětskými disidenty, kteří o tom mluví. Proč Čečenské pole smrti nechávají lhostejnými morální, politické a duchovní autority světa? O čem sní světová veřejnost a mezinárodní instituce? Říkají nám, že je to "vnitřní záležitost Ruska." Možná. Ale přátelé Francie by využili své přátelství k Francii na to, aby mu zabránili ostřelovat Korsiku tanky, vrtulníky a raketami. Jaký by to byl křik, kdyby britští vojáci zacházeli stejným způsobem s Belfastem, jako Rusko naložilo s Groznym: Několikatýdenní bombardování degradovalo město na ruinu. Jaké jiné evropské mocnosti bychom dovolili tak brutálně rozdrtit její provincii? Představte si skupinu rukojmích zajatou Palestinci, představte si izraelskou armádu, že by jednala stejně jako Rusové v Pervomajskom, zabíjela vězňů spolu s vězniteli, z dálky srovnala se zemí celou velkou vesnici. Obrovský a zcela jednomyslný protest by se ozýval po celém světě. A nejsou obyvatelé Grozného, Gudermes, Chali lidmi z masa a krve? Jsou místa, kde je možné všechno? Naše mlčenlivost a tichá spoluúčastí, hřích zapomnění na lidi v ohrožení nejsou způsobeny nezájmem nebo nedostatkem představivosti. Jsou důsledkem strachu. Rusko je stále druhou největší světovou jadernou velmocí. To nás irituje. Raději bychom se obrátili zády ... raději si nechceme představit, co by mohli jiní, šílenější či determinovanější, a stále nekontrolovatenější vůdci Moskvy udělat. Naše rostoucí zbabělost je nedůstojná. Tím, že dáváme zelenou vraždícím kremelským generálům a bojovným nacionalistickým náladám, které tlačí zemi do chaosu, přidáváme další vazbu do osudného řetězu. Evropa je na špatné koleji, když přenechává 30 až 50% Rusů, kteří jsou proti válce, jejich osamělým údělům. Pěstuje panslávskou agresi, přeceňuje její reálnou sílu a připravuje cestu pro její budoucí triumfy a naše katastrofy. Speciální ruská komanda operují v Čečensku už rok. Totální nečinnost demokracií je omračující. Nevšímavost Evropského společenství a jeho Parlamentu není šokující, spíše z ní jde strach. Ticho, rozprostírající se po celé planetě, je hrozivé.

Podepsali:

VLADIMIR Bukovskij, ruský spisovatel a bývalý disident
DANIEL KOHN-Bendit, poslanec Evropského parlamentu za Stranu zelených Německa
PETER SCHNEIDER, německý spisovatel
Susan Sontag, americká spisovatelka
JERZY TUROWICZ, polský novinář a intelektuál

Miloszova abeceda

Ve sto dvaceti osmi heslech českého výboru se Milosz ohlíží za celým svým životem a tedy i za stoletím, které prožil téměř celé. Složitosti dané epochy se odrážely i v osudu básníka, prozaika a esejisty Milosze. Autobiografická hesla se střídají s krátkými zamyšleními, paměti se stručnými eseji vyprávění s básnickými a filosofickými postřehy. Stačí se podívat na seznam hesel nebo pak na jmenný rejstřík, abychom si udělali hrubou představu o obsahu a rozsahu knihy. Najdeme zde osoby spojené s Miloszovým životem či kariérou (ať už jako umělce či univerzitního profesora) nebo tvůrce, které Milosz obdivuje a má rád (např. Balzac, Baudelaire, Camus, Dostojevskij, Hopper, Koestler, Rexroth, Rimbaud, Schopenhauer, Whitman), či naopak kritizuje (Beauvoirová, Frost). Pak zde najdeme hesla obecnější, zamýšlející se nad uměleckou tvorbou, nad smyslem života, nad jazykem, nad místy důležitými pro Milosze-světoobčana apod. (např. Akademický domov, Americká poezie, Angličtina, Baroko, Čas, Francouzština, Láska, Město, Nenávist, Neštěstí, Peníze, Polština, Pravda, Příroda, Ruština, Sláva aj.). A konečně hesla spojená přímo s Miloszovým životem, který je tu mozaikovitě nastíněn v některých heslech (např. Alkohol, Amerika, Anonymy, Automobil, Berkeley, Francie, Los Angeles, Szetejny).

Milosz střídá nálady i styl, a tak se kniha dobře čte a nenudí a nepůsobí jako suchý heslář. Právě tím, jak se různě zaměřená hesla střídají (a také jejich délka je různá), je kniha bohatá a zajímavá. Je v ní i jisté napětí, neboť na některá hesla se po určitém čase těšíme víc, na jiná méně. Výhodou samozřejmě také je, že v knize můžeme i listovat, přeskakovat, i když i poctivé čtení po pořádku má smysl. Milosz dovede výstižně charakterizovat a popsat osoby i místa, nastínit své kladné i záporné životní zážitky, s filosofickou hloubkou se zamýšlet nad životem i světem, být ironický i sebekritický. Nebojí se přiznat např. k zálibě v alkoholu (což u Milosze možná překvapí). Nebojí se různé osobnosti pochválit, ale i zmínit jejich nedobré vlastnosti. Umí se rozepsat až k vyprávění, ale umí být i stručný a výstižný. Některá hesla jsou spíše básněmi v próze, jiná jsou krátké eseje, portréty, zamyšlení, popisy, vzpomínky. Milosz tak nezapře, že je básník, prozaik, esejista, ale i překladatel či profesor literatury, člověk, který včas rozpoznal nebezpečí totalitního systému, člověk, který prožil těžká válečná léta i léta exilu, období bídy i slávy. Je přesvědčen, že exil mu v mnohém pomohl, ale také ho o mnohé připravil. Nepíše však jen o svém životě nebo o umění, ale i o problémech soudobého světa, ekonomiky, ekologie, politiky či morálky. Avšak nepoučuje, nemudruje, nemoralizuje.

Jak výstižně popisuje ve zkratce Ameriku, svou druhou vlast, kde žil od roku 1960: „Jaká nádhera! Jaká bída! Jaká lidskost! Jaká nelidskost! Jaká vzájemná vstřícnost! Jaké lidské osamění! Jaká věrnost ideálu! Jaké pokrytectví! Jaký triumf svědomí! Jaká licoměrnost! Amerika plná rozporů..." (s. 29) Skeptický je k biografiím: „Hodnota biografií tedy spočívá pouze v tom, že umožňují víceméně zachytit dobu, na kterou daný život připadl." (s. 57) Krásně dokáže popsat lásku k polštině: „Lásku k jazyku nelze racionálně vysvětlit, stejně jako nelze racionálně vysvětlit lásku k matce. Je to ostatně určitě totéž, ne nadarmo se říká mateřský jazyk." (s. 171) „Jazyk je moje matka, doslova i přeneseně. A určitě můj domov, s nímž putuji po světě. Což je zvláštní, protože kromě krátkých období jsem nebyl do živlu polštiny pohroužen." (s. 172) Nelituje, že zůstal polštině věrný i v exilu ve Francii a v USA: „V tom, že jsem si nenechal vnutit zlom, tedy psaní v jiném jazyce, spatřuji obavu ze ztráty identity, protože změníme-li jazyk, určitě se stáváme někým jiným." (s. 172-3) Nezastírá obavy umělce o své dílo: „Aby nás nezkreslovali. Aby nám nepřipisovali nějaké úžasné žvásty. Aby při zkoumání našich spletitých životů zachovali jistou uměřenost. Aby... Ale což nebudu po smrti naprosto bezbranný? A docela už před záměry, jimž se říká umělecké." (s. 182) Je tu i nedůvěra k jazyku: „...slova jsou jen slabou náhražkou věci samé." (s. 189)

Ocitovali jsme jen několik z mnoha moudrých myšlenek této krásné knihy, pozoruhodné nejen svou náplní, ale i originální formou; zejména však díky velké osobnosti svého tvůrce: jen takový člověk si může dovolit napsat tak otevřenou a bohatou knihu, jako je Miloszova abeceda. Věřím, že po prvním přečtení se k ní budeme mnohokrát vracet. Je to jistě jedna z nejpozoruhodnějších knih, kterou Milosz kdy napsal.              

                                             Zdroj:

http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=17533

                                                  http: www.wikopedia

                                                          http:  www. SME.sk